Tři sta měsíců

Zajímavou shodou náhod jsem dnes zjistila, že přesně před 25 lety jsem se seznámila se svým mužem. Byla sobota, chodila jsem do čvrťáku na gympl, rodiče mě po dlouhém přemlouvání pustili do vyhlášeného libereckého nočního klubu na diskotéku. A tam byl ON. S jinou. Domů už jsme šli spolu. Pak svatba, garsonka u rodičů, první dítě, devatero stěhování, moje vysoká škola a druhé dítě. Plus zážitky na pětadvacet seriálů. Co vždycky převážilo všechny průšvihy - je to, že se Ivan staví k životu čelem. A taky jeho humor. Občas je to sice smích skrz slzy (mé), ale jo ... beru.
P.S. Ta japonská snídaně do postele je od Stely.

Vlak jede krajinou

Ráno cesta vlakem do Prahy, s kolegyní Magdalénou jsme měly sraz přímo na Hlaváku v knihkupectví (abych neztrácela čas dalšími přesuny). Je to tam hrozně příjemný, včetně kavárny, u vedlejšího stolku dával rozhovor pan Špidla - a nikdo se tomu nedivil, ani po nich nekoukal (jen já). Prostě Praha. Magdaléna napsala filmovou adaptaci povídky a nejzajímavější na tom je, že šance na realizaci je tak desetiprocentní. Je to příliš drahé a nejde zlevnit, páč je to dobovka, sto let zpátky. Jenže Magdaléna měla potřebu to napsat. Takové jsme my, psací holky. Víte, že za to bude houby, ale stejně několik měsíců píšete a píšete, pak opravujete a opravujete ... a je z toho kolikrát jen ten dobrý pocit. A někdy ani to. Když se vám to nepovede.
Doma zatím uklízela moje paní Malinová, která k nám chodí už několik let, takže nás má dokonale přečtené. Ví, co kam zastrčit, co vyhodit, co naopak budeme ještě potřebovat ... máme ji rádi celá rodina. A ten pocit, když  přijdete domů a ono to tu je uklizený a zharmonizovaný ... to je slast.
Jdu psát. Dneska dvacet stran scenáře, jsem pozadu za normou.
I tenhle holý fakt je velká inspirace!

Půlnoční

Dneska opět dlouhá noc, protože psací.

Tahle písnička mi zní už několik dní v uších.

Pusťte si klip přes celou obrazovku, jinak to nemá cenu.

Nádhera ...

Causa králík

Kromě psa máme doma ještě králíka. Jmenuje se Čmoud. Asi před třemi lety si ho Kryštof napůl koupil s před před předminulou slečnou, se kterou bydlel. Po půl roce se vrátil domů. Bez slečny. S králíkem. Přestože moc dobře věděl, že naše Jenny je lovec a jakmile králíka někde zahlédne, roztrhá ho. Takže už dva a půl roku schováváme králíka před psem u Stely v pokoji. Ta se o něj vzorně stará. Vytvořila mu 1+1 s palandou a halogenovým svítidlem. Doufám, že až si jednou bude s nějakým boyfriendem pořizovat napůl králíka ona, že zase neskončí u nás.

Crazy day

Včera byl ve firmě GANT, pro kterou pracuje Kryštof, tzv. crazy day. To znamená, že zaměstnanci a rodinní příšlušníci si mohli nakoupit jejich zboží s velkými slevami. To bylo něco! Značka GANT je dost drahá, doteď jsem neměla v šatníku jediný kousek jejich oblečení. Takže jsem si koupila kabát, svetr, šálu a tašku. Asi za 30% původní ceny. Bleskově jsme se taky rozhodli vyměnit naše stolní nádobí, protože několik let jíme z modrých talířů a už je máme okoukané. Navíc modrá mi připomíná cibulák, který opravdu nemám ráda. Snad proto, že za mých mladých let to byl vrchol luxusu (a my ho nikdy neměli), a taky nerada jím z talířů, na kterých je něco nakresleného. Byť modré cibulky. Je to prostě zásek z dětství, se kterým nic neudělám.
Jinak bych řekla, že celý víkend byl crazy. Máma mi narychlo upravovala oblečení na natáčení, v sobotu ráno jsme prodali naši milovanou Multiplu - naštěstí dobrým lidem, kteří si pro ni přijeli vlakem až z Hodonína. Bude v dobrých rukou. Ale stejně jsme si s mamkou pobrečely (nejdřív byla moje, pak její). Pá pá, naše kamarádko, měj se hezky!

Srdečné pozdravy z maskérny

Dnes předtáčka Souboje seriálů, nesnáším to. Scenárista patří do zavřeného pokoje k počítači, ne do světel televizního přenosu. Plkali jsme tam šílený blbosti, seděli v nepohodlných křeslech před dvěma sty diváky a porotou. To, co nakonec bude sestříhané do deseti minut (doufám!), trvalo celou hodinu plus několik hodin nácviku. Cítila jsem, jak se mi roztéká mejkap a těšila se domů na panáka. Vy to celé uvidíte 12.listopadu na ČT1.

 Paní režisérka Zuzana Zemanová výjimečně nikoho nerežíruje a nechává se hladit.

Producent našeho seriálu Pavel Anděl s hlavní holčičí hrdinkou (vpravo). Trochu mi udělala ve scénáři čáru přes rozpočet, protože má i své dvojče.

A jsou to tak nádherný holky, že pokud mi ČT dá příležitost seriál napsat, pak napíšu roli oběma. Jde z nich taková síla a krása, že by byla škoda to nevyužít. 

Kdo je babička na inzerát

Dnes jsem dopsala další díl ze zatím tajného seriálu. Zítra mě čeká zubař a večer pak mám dvě hodiny na to, abych si sehnala společenské oblečení na sobotní předtáčku Souboje seriálů v ČT, který vy diváci uvidíte začátkem listopadu. Společenské oblečení je pro mě noční můrou. Nesnáším nakupování, nesnáším zkoušení čehokoli, nesnáším eleganci. Nehodí se ke mně, jsem typ "utržená od vozu". A vzhledem k tomu, že už mi došla zásoba extravagantních nočních košil, ve kterých jsem podobné taškařice absolvovala v minulosti, tak jsem nahraná. To bude horor! Naštěstí zítra přijíždí moje maminka, která je se mnou ochotná ten horor absolvovat. Ale skutečně na něj nebudeme mít víc jak ty dvě hodiny. To bude jízda po obchoďáku!
P.S. Fotky jsou z natáčení pilotního dílu Babičky na inzerát, se kterou soutěžíme. Onou babičkou je Alena Vránová. Její velký comeback!
Koukni taky sem .

Jak se píše seriál/ Dnes od 7.30

Dnes mám úplně celý den na psaní. Juchú! V tom je zásadní rozdíl mezi pracujícími doma a venku. Když nemusíte nikam odcházet, jste prostě neustále k dispozici. Dětem, opravářům, lékařům i pošťačce, co u vás nechává doporučenou poštu pro celou ulici. Začala jsem psát už v půl osmé a jde mi to. Navíc ráno mi můj muž řekl, že jsem skvělá manželka. Nabídla jsem mu totiž, že mu vyžehlím košili, kterou potřeboval na konferenci. Normálně se v našem soužití nějakým žehlením nezabýváme, prostě by si vzal jinou, i když méně oblíbenou. Radost jsme z toho nakonec měli oba. A před chvílí mi zavolal kamarád, přál mi k narozeninám. Sice o měsíc později, ale tím to bylo hezčí, protože nečekané. Mám ráda, když člověk umí na rovinu říct, že zapomněl. Nevymlouvá se. Krásně jsme spolu pohovořili. Dali, ahoj!
P.S. Můj vztah k žehlení popsán zde
P.S. Můj vztah k Dalimu tady

Držkopády

V říjnovém čísle časopisu DOMOV je rozhovor s mojí kamarádkou sochařkou a bytovou designérkou Ivou Ouhrabkovou. Je báječná. Dovede vám poradit, jak to doma přestavět tak, aby to bylo hezčí a vy jste se cítili líp nebo navrhuje úplně nové interiéry. Pokud si nevíte rady se svým (ne)útulným domovem, srdečně doporučuju. Většina lidí se bojí, že taková služba stojí majlant, ale není to tak. Je to o dohodě a padnutí si do oka.
Mám tu čest vlastnit její trojsoší, které se jmenuje Držkopády. Tělo sochy je šamot, špička sklo. Nádhera. Špičky jsou mírně zahnuté, mají symbolizovat, že když stoupáte nahoru, někde blízko vás zase čeká sešup dolů. Prostě držkopád.
Jak pravdivé!

Kdy matky pláčou

Dnes nepíšu. Jdu si hrát.

Psaní je láska

Miluju notesy a zápisníky. Když jedu někam do ciziny, tak si tam většinou nějaký koupím a hned si do něj začnu psát. Pokud mi ho tedy nesebere Stela, ta tuhle vášeň zdědila po mně. Notesy i psaní. Zapisuju si tam nápady, rozepisuju scény, zaznamenávám, co kde slyším a připadá mi to zajímavý. Často si v nich čtu a hledám, co bych mohla použít. To, co je škrtnutý, už je někde ve scénáři.
Dneska si musím dát noční směnu. Těžce nestíhám. Dopoledne porada, pak se smlouvami do televize (konečně!), další porada a nakonec domů vlakem s migrénou. Potřebuju svůj klid. Svoji samotu. Své ticho. Svoji lásku. Své psaní.

Yeseníky aneb proč musí i scenáristka někdy vyrazit mezi normální lidi

V pátek krize. Nestihla jsem vůbec nic napsat, bolel mě zub a před sebou jsem měla vidinu tří hodin v autě, než se dopravíme do Jeseníků, kde jsme měli sraz s partou (scházíme se jednou za rok, vždy na podzim). Seděla jsem před skříní a byla jsem tak paralyzovaná, že jsem nemohla mluvit a během půl hodiny jsem si byla schopná zabalit jen jedno náhradní tričko a kartáček na zuby (bez pasty). Cestu v autě jsem prospala. V Jeseníkách už dobrý. Moc dobrý. V sobotu celodenní túra. Sice není zrovna ideální ji absolvovat s přetrženým křížovým kolenním vazem, ale když vás přátelé zásobují svými životními příběhy, koleno jde skoro samo. Dozvěděla jsem se tolik nových věcí o ženách, mužích a jejich (ne)společných dětech, že mám zase rok z čeho brát (psát). Děkuju všem a slibuji, že vaše soukromí je pro mě totéž jako lékařské tajemství. Tož za rok!

 Hříčka přírody. Můj muž se svým kolegou vypadají jako dvojčata.

Pletou si je téměř všichni jejich zákazníci. Já ne.

 Kytaristova dcera a jeho nová žena. Tyhle idylky mě vždycky dojmou.
Všechny macechy nejsou macechy!

Trochu se mi máznul (myšlena fotka). Ale to už jsme byli všichni.

Nejvíc na světě je láska

V programu ČT se dají najít i malé skvosty. Třeba opakování dokumentů z Febia. GEN o Josefu Kemrovi si pamatuju patnáct let od doby, kdy jsem ho viděla poprvé. Naprosto mě fascinoval. Svojí moudrostí. Řekl, že nejvíc na světě je láska. Myslím si to samé, ale moc nás asi nebude.

Jak jste strávili den volna vy?

To je krásnej podzim, že jo? Přestože je doma tisíc věcí k dodělání, vyprání, uklizení a tak, přesto jsme svatého Václava strávili téměř slavnostně - procházkou po Praze, dobrým obědem v Lokále a pak kávovým dýchánkem v krásném baru na Střeleckém ostrově, odkud jsme pozorovali řeku, Národní divadlo a tak. V podzemí Staroměstské radnice je zajímavá výstava sochařského studia BUBEČ. Výjimečně jsem nezapomněla foťák.

Instalace sochařky Morávkové Šedové (je to jedna žena se dvěma příjmeními) nás zaujala nejvíc. Při pohledu do očí ženy jste totiž viděli film, který jí v nich běžel. Úžasné podobenství. Pro muže vysvětlím: když se díváte ženě do očí, taky byste měli vidět příběh. Ale možná by vás nepotěšil.
     V očích je vždycky všechno pravdivý.

Babička na inzerát

Ráno jsem vstávala před šestou, abych stihla doopravit poslední poznámky v prvních dílech nového projektu a scénáře už mohly putovat k hercům.
Pak rychlý mejkap a běžela jsem na tiskovku České televize, která se konala ku příležitosti Souboje seriálů, hlavního podzimního taháku ČT. Po několik sobotních večerů bude mezi sebou soutěžit šest seriálů a diváci uvidí od každého pilotní díl. Pak budou hlasovat, který chtějí vidět - a ten se napíše a natočí. Ten náš se jmenuje Babička na inzerát a je to rodinný seriál. Budu vás o něm průběžně informovat. V hlavní roli Alena Vránová. Dnes na tiskovce zaperlil Lukáš Vaculík, který měl náš projekt podpořit (herci z jiných seriálů chválili scénář, režiséra, kostymérku, prostě všechny a všechno) a Lukáš místo toho řekl, že v souboji seriálů nevidí žádný smysl. Proč to dělat? Když ČT má najednou tolik dobrých projektů, proč je nenatočí všechny? Mě jeho odpověď pobavila, mám ráda, když jsou chlapi silní a dokážou říct na rovinu, co si myslí, i když nám tím trochu vrazil nůž do zad. Zamlada mi Vaculík nad postelí nevisel, ale teď bych se tomu vůbec nebránila. Má to, čemu se tak blbě říká charisma. A v mém pilotním dílu hraje hudebního skladatele, klavíristu, otce tří dětí. Jak jinak, než skvěle.

 Zleva porota (má jen poradní hlas): F.R.Čech, Halina Pawlowská a Ivo Šmoldas, moderátorka všech soutěžních večerů Tereza Kostková a šéf projektu Honza Potměšil.

Babičku režírovala Zuzana Zemanová, strašně bych si přála s ní zase pracovat, vpravo vedle ní režisér David Sís a vlevo jiný extravagantní režisér, kterého neznám, ale byl mimořádně vtipný. Z kolegů se pro letošní podzim stávají soupeři. A nikdo z toho radost nemá.

Miluju bohémy!/Tomáš Alfery

Celý víkend psací. V sobotu jsem si šla aspoň vyvětrat hlavu a náhodou jsme se nachomýtli na vernisáži obrazů a objektů Tomáše Alferyho v Truhlárně. To je hospoda s galerií přímo v obci Kokořín. Bylo tam narváno. Bohužel jsem s sebou neměla foťák, takže výstavu jsem si jela nafotit až dnes. Nicméně zážitek to byl silný. Umělec si nechal během vernisáže vzít krev, takže asi polovina lidí hned omdlela. Pak nám v přímém přenosu ukázal, jak se dělá umění. Rozdělaný obraz tou svojí krví postříkal. Ti, co stáli okolo, si skvrny odnesli i na sobě a svém vlastním oblečení. Zadarmo. Ale bavilo mě to. Akorát Stelu to asi trochu odradilo od rozhodnutí stát se malířkou. Nesnáší totiž pohled na krev.

 Tento obraz jsem si původně vybrala.Velmi mě fascinoval a stojí míň než středně velký víkendový nákup pro naši rodinu. Jmenuje se Stačí zapnout a vede mu šňůra z mozku do zásuvky. Pořád sháním nějaký pěkný kousek do ložnice nad postel. Po deseti minutách dívání se na něj ale Ivan prohlásil, že pokud se do ložnice nastěhuje Stačí zapnout, odstěhuje se on.

No, neváhala jsem!

 Takže to spíš vyhraje tento obraz. Jmenuje se "Já v obraze, vy před obrazem" a je z triptychu Na povrch.

I ten název se do ložnice hodí víc.

Právě tento obraz postříkal při vernisáži umělec vlastní krví.

Miluju bohémy!