Malcesina

Vesnička, které se právem přezdívá perla jezera Garda, je opravdu malebná (a v jednom bistru točí dokonce plzeň). Moc fotek z ní bohužel nemám, protože my jsme se vydali lanovkou na Monte Baldo, které je ve výšce 1760 m. Oboustranná jízdenka pro jednoho je za 22 E. Úžasný na tomhle pohoří je, že si můžete chodit, kudy chcete, klidně přes louku plnou kozích bobků. Cesty jsou jen naznačeny, nemusíte se jich držet. Navíc vidíte celý jezero jako na dlani. Paráda. 

Život nám otravují jen komáři, kteří jsou v neviditelné velikosti, neslyšíte ani bzučení, ale štípance po nich máme jak dvouerovky. Dostanou se úplně na všechny místa a když píšu na všechny, myslím tím opravdu všude. Ráno se vždycky s I. trumfujeme, kdo má jakou trofej. V tomhle závodění bezpečně vyhrávám.

Verona

Když jsme tu byli minule, Juliin balkon se zrovna rekonstruoval.
Tentokrát už jsme ho viděli. A tisíce lidí s námi.
Pak jsme začali vyhledávat tichý uličky, protože ta masa lidí fakt není pro nás.
Všude dobře, nad jezerem nejlíp.

Po sezóně

Miluju období po sezóně!

Málo lidí, klid, čerstvej vzduch, i když vedro je teda pořád. Italky sice chodí v lehkých prošívaných bundách, které tu prodávají na každém rohu (do velikosti 38), ale mně je hic i v tričku. Nikdo mi nevymluví, že jsem se nenarodila dvěma Eskymákům.

Dnes bylo obzvlášť teplo, takže jsem šla radši k nám na terasu psát a Ivan jel na kolo a koupat se.

Máme takovej vyladěnej program.

Jenže jakmile mě tlačí v hlavě příběh, tak se mnou nic není. Pořád o něm přemýšlím a nejsem schopna z něj vylízt do vlastního života. To je pak lepší mě nechat, ať si to odpíšu, a pak zase jsem normální. Grafomanie to naštěstí není, protože když v hlavě nemám nic, tak nepíšu taky nic. 

Děkuju za všechny vaše komentáře!!!

Miluju místní citrony!

Na závěr tradiční fotka z naší terasy

Nad Pai

Na dnešek bujará noc.

Trochu se pereme s tím, že doma máme každý svoji ložnici a tady máme společnou i peřinu. Takovou tu přes dvě postele. Bála jsem se, že mi ji I. bude v noci krást, ale jde to. Akorát ty naše rozdílný biorytmy, to je něco. I. usne hned, já ani náhodou. V noci se budí a pouští si na mobilu Cimrmany. To mě vzbudí. On usne, já ne. A takhle to jde do rána. Navíc postel dost tvrdá, takže po hodině bdění jsem myslela, že se mi rozpadnou záda. Tak jsem šla spát do obýváku. Výhled  z měkoučkýho gauče skvělej i v noci - na protějším břehu tisíc světýlek. Ve vodě blikají rybářský lodě. Připadala jsem si jak manželka milionáře. 

Usínám ve skvělým rozpoložení a najednou zásadní nápad. Na věc, se kterou se mořím už několik měsíců, a pořád to není ono. Nemůžu zveřejnit, co a pro koho píšu, protože ve smlouvě mám poprvé v životě DOSLOVA napsané, že tu věc nesmím nijak komentovat na svým blogu a tím se sebeprezentovat. Zřejmě někdo čte můj blog, bonzuje na mě, ale já netuším, kdo to je. 

No. Nebýt dnešní noci, tak bych se mohla sebeprezentovat leda tím, že mi to nejde. Ale jak říkám, v jednu v noci nápad. Takže jsem zasedla k pc a mydlila scénu za scénou do čtyř do rána. Doufám, že jsem našla cestu. Zatím se to bojím otevřít a přečíst si to po sobě. Co když zase slepá ulička.

Ráno jel I. pro snídani na kole, já jsem nebyla schopná vstát.

Pak teda jo, k těm čerstvejm croissantům. 

Dopo jsme autem přejeli přívozem z Torri del Benazo do Maderno (za auto a dva dospělé cena 22 E) a prošli jsme si kus protějšího břehu, na kterej koukáme ze zahrádky. Jo, nenapsala jsem, že bydlíme nad krásným starým městečkem Pai. Tahle (naše) strana jezera se nám zdá i hezčí.

Oběd v rodinný restauraci v Porto Bogliaco, která existuje od roku 1947. Vždycky mám strach vlízt do restaurace, kde jsou pravý krajkový ubrusy, látkový ubrousky a krásný sklo, ze kterýho se jí i pije, ale ve výsledku často nakonec zjistím, že platíme stejně jako v běžný turistický hospodě v přístavu. To byl i dnešní případ. Jídlo vynikající.

I. se koupe mezi bójkami

Pohled od večeře z naší zahrádky.

(Není zbytečný odtud někam jezdit?!)