Zase to Levanto

Naše ubytování na dovolených si pamatuju nejčastěji podle toho, kde v pokoji/bytě stál psací stůl. Nebo prostě nějaký stůl, u kterého jsem psala. Tentokrát jsem věděla, že to bude náročné, ze šesti dnů dovolené čtyři propíšu. Ivan v tu dobu moře/kolo/trek. Takže jsme si vybrali fakt krásné ubytování ve vile. Resp. krásná je terasa a zahrada, vnitřek slabší, potřebovalo by to výraznou investici. Ale chodíme dovnitř jen spát, tak to neřešíme. Na terase od rána do odpoledne píšu. Mám výhled na moře a do zahrady, ovšem na pozemku vedle nás sanují skálu, takže občas řvou stroje. Večer žerou neskutečně komáři, takže první, co jsme nakoupili, byly spreje, svíčky a spirály.

Dnes nám paní majitelka ukázala další dva byty ve vile a to jsme si z toho sedli na zadek. Vila je postavená ve čtyřicátých letech podle anglického vzoru, se spoustou teras a terásek, nádhernými pokoji a okny s okenicemi. Některé vybavení je původní, nebo nové a do tohoto stylu laděné. Takhle si představuju, že by měla bydlet spisovatelka. Inspirace na každém kroku. Jenže na to jsem málo úspěšná :)

Dnes jsem první den nepsala, takže jsme celý den leželi na lehátku na pláži. Já pod slunečníkem a četla jsem si. Nádhera. Usnula jsem a vzbudila se na podvečerní drink. Tady je úžasný, že ke dvěma drinkům automaticky dostanete něco k zakousnutí. A někdy to je jak večeře.

Původně jsme chtěli jet opět k moři na Usedom, protože je to nejblíž, ale 14°C nás přesvědčilo, že ne. Tady je o deset víc, možná o dvanáct, třináct a slunce. A výborné jídlo. Usměvaví lidé. Fajn číšníci. Denně si dáváme čerstvé ryby. Itálie je prostě skvělá. V Levantu jsme už počtvrté. V sezóně bych sem kvůli vedru nemohla jet, ale podzim a jaro je tu báječné. 

Staré návštěvy Levanta viz níže, ale u jednoho příspěvku mi archiv blogspotu bohužel sežral fotky.

https://zasetalucie.blogspot.com/2013/06/levanto-ma-laska.html

https://zasetalucie.blogspot.com/2012/06/levanto-marilyn-monroe.html

53

Dnes.

Nic jsme neplánovali, možná nějaký oběd. Nakonec jsme na něj jeli všichni, naše děti i s partnery, asi úplně poprvé takhle společně. Kryštof mi vsadil sportku (nevyhrála jsem), Ivan mi smontoval rám na postel, který nám stál několik měsíců v chodbě a všichni jsme o něj zakopávali. Oběd výtečný, sotva jsme se odvalili, takže jsme už nedošli do galerie na výstavu Kurta Gebauera.

Nemám ráda oslavy, jejich přípravy, sezení v obýváku a stejnost. Radši jdeme někam na jídlo, za kulturou nebo na výlet. 

K žádnému moudru jsem se pořád ještě nedopracovala, ale poměrně se mi daří prožívat štěstí "tady a teď". Když zrovna tady a teď je. A rozmýšlím si, s kým a čím trávit čas. Už dávno před sebou nevidím nekonečno. To je hodně limitující.

Rozhovor

Včera I. v autě zjistil, že mám rok prošlej techničák a svítí mi motorová kontrolka. Upekla jsem excelentní švestkovej koláč. Asi už budu opravdu péct jen to, co mám vyzkoušený. Večer jsem se namazala po sprše novým pleťovým mlékem a ráno jsem se lekla, že mám lepru. To mlíko totiž bylo samoopalovací a udělalo mi na těle hodně abstraktní obrazce. Jinak normálka. Návštěva. Psaní. Tobís. 

Čím díl míň čtu tisk. O to víc ocením dobrej rozhovor. A tenhle s Romanem Holým je prostě úžasnej. 

Zuzana

 

Další z rozhovorů Samy sebou v Marianne bydlení. Tentokrát jsem zpovídala Zuzu, která žije střídavě v Čechách a ve Švýcarsku. Vždycky na ni myslím, když píšu postavu, která extrémně a ráda uklízí. Přiznávám lehkou protekci. Je to totiž moje sestřenice.

Jak teď hodně píšu a žiju v příbězích mimo vlastní realitu, už se to začíná projevovat. Včera večer mi volali moji producenti, že už jsou v hospodě, kterou jsem měla zarezervovat. Já ji sice zarezervovala, ale na dnešek. Takže jsem tam logicky nebyla ani já. Chystala jsem se zrovna v teplákách se psem ven. Ale umím sebou mrsknout. Za 20 minut už jsem seděla u stolu.

Dneska jsem čekala dopo paní Malinovou a došlo mi, že nepřijde, protože v pátek už nastupuje do nemocnice na umělou kyčel. Tak jsem dala inzerát do místní fb skupiny a našla prozatímní výpomoc. To se mi ulevilo. Paní prý miluje luxování. To jsou věci.

Jako organizátorka čehokoli bych se teda neuživila.

Lidská důstojnost

Včera v poledne jsem zaklapla notebook, protože jsem cítila, že mám obrovský kulturní absťák. Všechny výlety, hospody, kultůry a jiné radovánky se v posledních týdnech odehrávaly beze mě. Já jsem buď psala nebo spala. 

Takže jsme vyrazili na Kampu, kde se konal streetový art festival a do Sovových mlýnů na výstavu Lidská důstojnost Evy Kmentové a Olbrama Zoubka. To jsem přesně potřebovala. Kdo by čekal signifikantní nahnuté sochy se zlatými vlasy pana Zoubka, ten se nedočká. Koncepce této výstavy je úplně jiná, řekla bych manželství - rodina - tvorba. Nesmělo se tu fotit, pouze textový materiál. Strašně bych si přála mít rodinný deník, ze kterého citovaly úryvky - myšlenky Evy, to mě vždycky hodně zajímá. Ale tenhle materiál nikdy nevyšel. Škoda.

V druhém patře je ještě výstava Dům a socha Barbory Blahutové. Tam se fotit může.

„Budu tvořit, dokud to půjde,“ říká výtvarnice klidně, ale pevně. „Prstům odchází cit, a tak si pomáhám třeba pinzetou nebo poprosím o pomoc Františka. Zrovna teď je období, kdy usychá jeden druh trávy a má strukturu dlouhých tenounkých čar, jako když se kreslí tužkou. Chystám se, že z této trávy budu skládat obraz figur.“