Temnej ďábel

Takhle vypadá pivoňka za 129 Kč z krámu na náměstí.
Byla tam tak sama, opuštěná, odrbaná, viděla jsem to tak na dvacku :)
Už tři dny je pořád takhle zavřená, asi ji nikdy rozvitou neuvidím.
Ale fandím jí a podporuju.

Dnes jsem upekla mrkvový dort z krabice, nedopekla, u krému jsem improvizovala - a vzniklo něco tak fantastickýho, že se to ani povědět nedá. Všichni nadšeni. Někdy mám pocit, že většina dobrejch věcí vznikne nějak omylem ...

Odpoledne návštěva kamaráda. Máme ho už 30 let, a i když se nevídáme často, vždycky je to jako kdybysme se viděli včera. Je trochu šílenec, co skáče do vody z Karlova mostu, strká ruku do klece tygrovi, Silvestr tráví s bezdomovci na Sicílii apod. Nikdy nezklame. Takže nás ani nepřekvapilo, že tenhle víkend absolvuje kurs temný ďábel v nás. Je to nástavba tantrických masáží. 

Celej večer, co sedím nad scénářem, přemejšlím spíš o tom, co se tam asi tak učej. 

Můj temnej ďábel ale naštěstí mlčí.

Je to tam hezký

Moc teď do restaurací nechodíme, protože to leze do peněz.

Ale když mi vyšla kniha, šli jsme v Holešovicích do Mama Shelter, což je bývalej socíkovskej Park hotel. Moc se mi líbilo, jak je hotel předělanej, klidně bych se tam mohla ubytovat i psát. Mají i nádhernou terasu, určitě je prima si tam zajít v létě na dobrý kafe nebo nějakej drink.

Na léto nic neplánuju, jen psací pobyt v Bratislavě, už mám vyhlídnutej byt, samozřejmě přes airbnb.

Chci si tam v klidu rozpracovat svoji druhou knížku.

Doma píšu po kouskách a to je mi málo.

Potřebuju se propadnout do děje, abych si to užila.

 

Změna plánu/plánů

Dnes jsem měla sedět s režisérem a producenty nad scénářem Karavanu, který se už musí začít v zimě natáčet, nebo všichni zešílíme, ztratíme sponzory a nevznikne vůbec nic.

Jenže pan režisér si v neděli na motorce zlomil žebra a klíční kost.

Takže náhradní program.

To je v mojí práci běžný, že se soustředím na konkrétní projekt, žiju ve scénáři, potkávám se s postavama a najednou stop, postavy zkameněj jak v Šípkový Růžence a já musím vlízt do jinýho scénáře, kterej budu tvořit, abych nezahálela. Dobrý den, jsem Konečná, vy jste moje postavy a já si s váma teď budu dělat, co chci. 

No.

Jeden pan starožitník - vetešník ruší svůj sklad a já jsem si mohla vybrat skleničky. Miluju tyhle single kousky, vlastně je to hrozně praktický, nemusíte se furt bát, abyste nějakou nerozbili a měli kompletní sadu. Mě baví mít to pomíchaný. 

Doma pořád spousta nedodělků, jsem vděčná za každej utaženej šroubek, vyměněnou žárovku nebo pověšenou poličku. Ale do těch větších věcí se nám nechce. Pořád se nemůžeme dokopat k vyčištění a přeskládání strašidelnýho špajzu a koupi kuchyňskýho soklu, kterej pak někdo musí sestavit, uříznout a napojit na stávající linku. Zejména pak nikdo nechce jet do Ikey, řešit to a nějakej sokl vybrat a koupit. Doufám, že si na díru pod linkou nezvyknem a nezůstane tak navěky.

17

Stele je dnes 17.
Co o tom napsat ...
Mezi 12 a 13 lety je propast. Od 13 teenegerovský peklo, který má stovky podob.
Někdy den štěstí a porozumění, který se v pěti vteřinách změní na rodičovský zoufalství.
Někdy naopak.
Někdy variace.
Minule mi někdo napsal do komentářů, že není umění mít rád děti, který jsou hodný a chytrý.
Stela je crazy.
Kdybych tušila, co nás čeká, nevěřila bych.
Jen by mě zajímalo, jestli je to pořád ještě puberta nebo už to takhle zůstane.
Rozhodně je lepší mít dítě ve dvaceti, než po třicítce. Spoustu věcí nechápu, nerozumím, jsem mimo. Nedokážu se vcítit, protože moje pocity jsou padesátiletý, a asi už ani nechci všemu rozumět.
Chci mít svůj klid na psaní.
Chci bejt sobec.

Miluju ji.

Nepíšu

Nepíšu, já vím.
Hodně starostí, otravnýho zařizování, řešení všeho možnýho.
Málo tvůrčí práce.
To mi nesvědčí. Nenálada.

Ale zahrada je krásně zalitá a pohled na ni zase veselejší.

V sobotu jsem ztratila mobil. Pořád někde vyzváněl, ale nikdo ho nezvedal. 

(Nicméně tři dny bez volání a zpráv jsou fajn.)

Dnes jsem šla po jeho stopách. Marně.

Takže novej mobil, kterej ale tvrdí, že nemám žádný kontakty ani přátele.

Připadám si jak ve svý knize.

V kině

Kino u nás v Říčanech má výhodu, že dovnitř můžete i s lahví vína, sklenicí piva, popcornem, s čím chcete. Zásadně si sedáme do 1. řady, aby si I. mohl natáhnout nohy. Každý sedadlo má svůj stoleček.

I. během filmu vypije tu láhev vína, já mu pak dělám řidiče. Ráda.

Pár opravdu výbornejch fórů. Nečekanejch, svěžích, neoposlouchanejch.
Škoda, že film je laděnej hodně komerčně a předvídavě. S tím materiálem by se totiž daly dělat divy.
Ale naprostá většina diváků byla hrozně spokojená, hýkali smíchy.
Jako oddychovka asi fajn.

Bez psaní a čtení

Tohle je můj sen

/zdroj pinterest/

Dnes zařizovací den. To nemám ráda. Ale když oběhnu lékárnu, poštu, úřad, manikúru, nákup, buřty z krámu bez Babiše atd. a dojedu domů, ta satisfakce je veliká.

Odpoledne jsem dokonce udělala dost práce na zahradě, po dešti se krásně tahal plevel, takže nálada výborná, i když jsem nic nepřečetla, nenapsala, ani nevymyslela.  

Čarodějnice jen ve dvou s I., zapálili jsme táborák, spálili staré dřevo a opekli si buřty.

Zítra práce v bytě, demontáž waw, definitivně už budeme mít jen elektrický přímotopy.

Večer kino, když je ten lásky čas.