V Liberci

 Odjela jsem na pár dní za rodiči pomoct jim a potěšit je svojí přítomností. Ovšem hned první den při procházce s Giou se mi stal úraz. Gia se kočkovala s jiným psem a vší silou mi narazila do kolene. Takže jsem se sotva dokulhala domů. Už pátý den si to léčím, chodit mi celkem jde, ale připadá mi, jako bych měla v lýtku něco urvanýho ... se to ukáže, no.

Dnes se ještě těsně před odjezdem Gia vyválela v lese v mršině, ale byla tak šťastná! Takže jsme ji jen prozatímně lehce nastříkali deodorantem a jeli 120 km domů s otevřenými okýnky a padali smradem. Doma koupel Gii, nás, úklid koupelny, prostě veselo. 

Od našich vždycky odjíždím s pocitem viny, že nedokážu zastavit jejich stárnutí, že nejsem schopná zajistit barák, kterej by potřeboval spousty práce a peněz. A že jsem už dávno šťastná jinde a jezdím sem jen z povinnosti. Mnohem radši jsem, když všichni najedou k nám a my se o ně staráme.

Co ovšem miluju, je Lesní koupaliště. Chodila jsem sem už jako dítě, pak jsem tu randila a teď bych tu nejraději psala, kdybych tu ovšem mohla být sama. Je to nesmírně inspirující místo, opravdu v lese, autem se sem nedostanete. Ráj. Navždycky.

Jak je

Tenhle víkend jsme se vrhli na opravu a natírání bazénu, odkládali jsme to dva roky. Skvělý je, že Kryštof má podlahářskou firmu, tak nám dost významně pomohl, protože pracuje rychle a přesně. S čistým svědomím ho můžu doporučit: Final floor

Minulou neděli slavila Gia 1. přivezeniny. Ivan jí udělal tlačenkovou bábovku. Měla radost. Těžko se formuluje, jaký ten rok s ní byl, protože nevím, jak ona bere nás. Cherry jsme si vzali z útulku a byla naše za půl hodiny. Gia nějak pořád neví. Když jsme v únoru odletěli do Malagy, totálně jsme ji asi zmátli. Zřejmě si myslela, že o nás přišla. Takže začala utíkat z domu a chovat se nepřátelsky na procházkách. Jakmile jsme se vrátili a najeli na náš režim (který žádným režimem není, spíš je to žij a nech žít), tak to zase skočilo zpátky do lásky. Ale strachů je v ní pořád hromada. Ráda se nechá hladit, ale pomuckat se nenechá, to se bojí. I když teď mi projevuje laskavost, že to asi tak minutu vydrží a pak zdrhne do svého pokojíčku. Obsadila si moji bývalou pracovnu s knihami. Často chce být sama, návštěvy radostně přivítá a pak si zaleze. Je trochu ... no jako já.

Před týdnem jsme byli na šipkách - Prague darts open, které se konaly v hale v Letňanech. Normálně do těchto prostor vůbec nechodím, ale tímhle jsem si splnila sen. Jak jsem jinak nudná, tak šipky prostě  miluju! Znám hráče, přezdívky, historii, vím, jak se co počítá ... a fandím! Šli jsme s Kryštofem a I. Samozřejmě v maskách.

Zítra mám velký úkol: sehnat zahradníka, který na nás už zase několik týdnů peče. Byli jsme dohodnutí na nějakých úpravách a nezabírají ani vřelé esemesky. Kolem soch máme metrové kopřivy a já tam plánuju štěrkový plácek, na kterém bude cortenová mísa na vodu, průměr 80 cm. Budou tam chodit pít ptáci, zvířátka a Gia, a já se na ně budu dívat z terasy, když budu psát.

Musím sehnat zahradníka!

VJEMY

Včera jsme strávili se Stelou, I. a Tobísem odpoledne ve Stromovce. Stela měla narozeniny. 21 let. Hurá. Některé úseky našeho spolužití se mi naštěstí mažou z paměti jak po dešti, nechtěla bych je opakovat. Ale asi bylo důležité si je odžít. Stela se na famu nedostala, ale přijali jí do reklamky, kde se jí zatím hrozně líbí. Moc si přeju, aby byla spokojená a šťastná.

Ve Stromovce je spousta aktivit, barů, přírody, sportu apod., začíná se podobat zahraničním parkům, které při našich cestách v cizině milujeme. Zakotvili jsme v baru , který patří letní scéně Jatek 78 AZYL 78 a bylo to tam fajn. Probíhá tam venkovní výstava fotek Pavlíny Saudkové, která dokumentovala přípravu a představení jednoho z projektů Jatek 78 CESTY

Znáte pickey? Je to monetizační platforma pro české tvůrce, které můžete právě prostřednictvím pickey sledovat a podpořit je. Jsou tu známí tvůrci i ti začínající, můžete si číst jejich věci nebo poslouchat podcasty. 

Já sleduju TVŮRCAST přes spotify, ale určitě ho najdete i na jiných platformách. Moc doporučuju všem, kteří se zabývají uměleckou i tou rukodělnou tvorbou.

Novým podcastem (zatím 1 díl) jsou i  Pindy z gyndy, Škoda, že nic takového neexistovalo, když mi bylo -náct, možná i -cet. Zachránilo by mě to od mnoha nejistot a trapasů. Paní doktorka se svojí porodní asistentkou mají i svoji vtipnou IG stránku  moje gyn por . Rozhodně mrkněte, i pokud jste chlap. Budete zírat :)

Pokud chcete na IG sledovat mě, jsem tady: scenaristka.cz Příspěvky sem dávám rozhodně častěji než na blog, někdy i denně.

Na pickey jsem si založila svůj soukromý pokoj, ve kterém píšu v přímém přenosu svoji 3. knížku. Pokud by vás zajímalo, jak se od nápadu propsat a promyslet k vlastní knize, budu ráda, když mě budete sledovat. Do konce roku bych chtěla mít text hotový a zkusit ho vydat vlastním nákladem. O tom se někdy rozepíšu víc. Čím dál víc autorů se odhodlává k této cestě, protože chtějí mít nad knihou dohled i po odevzdání rukopisu. A hlavně chtějí živit sebe. Současná praxe je, že máme z prodeje 7-12 %. Samozřejmě že literární hvězdy jsou na tom mnohem lépe. 

A ještě téma, ke kterému se teď vyjadřují všichni: Les v domě. Knihu jsem nečetla, protože nemám sílu číst příběhy, které nedávají svým hrdinům žádnou naději. Byť by byly sebelíp napsané. Takže názor nemám. 

80

(mami, ségra a já)

Mojí lásce je dnes 80 let.

Byla u toho, když jsem se narodila, rostly mi zuby, vyhrála jsem Puškinův památník, chodila na atletiku a nevítězila, chtěla být herečkou a když jsem v pololetí IV. ročníku na gymplu přinesla nedostatečnou z matiky. To snad ani neexistuje - pětka na vysvědčení, říkala. Ale já dokázala zařídit i to. 

Když jsem se v 19 letech vdávala, nevymlouvala mi to. Pak se narodil Kryštof a já začala podnikat. Hlídala ho, co to jen šlo, abych mohla pracovat a někdy taky flámovat. Tenkrát mě to bavilo. To jsem ještě nebyla nudná jako dnes. Desetkrát jsme se stěhovali a ona mi vždycky pomáhala balit. Když jsme měnili Liberec za Prahu, zastavil stěhovák ještě u našich v Alšovce a ona si nechala vymontovat svoji myčku, co byla na splátky, a dala mi ji do Prahy. Prý ji teď budu potřebovat víc. Myčka se pak se mnou stěhovala ještě několikrát. 

Jak šel čas, nějakým zázrakem jsem vystudovala, narodila se Stela a mě pořád bral žlučník. Spolu s Ivanem pak moje zlatá hlídala čerstvě narozenou Stelu, abych se dožila operace. Povedlo se. Kdykoli jsem pak byla vyčerpaná mateřstvím (a Stelinčiným řevem), zavolala jsem jí, ona nastartovala auto a během dvou hodin byla u nás ve Stránce. Tam mi pak ukradli škodovku, kterou mi s tátou půjčili. To abych nemusela chodit pěšky k doktorovi s nemocným Kryštofem a stopovat cizí auta, když měl horečku. Stejně nám nikdy žádný nezastavilo. 

Pomáhala mi i v pronájmu v Klánovicích, kde jsme bydleli v provizorní chatce mezi nerozbalenými krabicemi a připadali jsme si trochu jako cikáni (i když to se dnes už nesmí říkat). Pak jsme se konečně doharcovali do Světic a snažíme se zuby nehty držet její rady: Užijte si všechno, co můžete. Hlavně VČAS!

Milá mami, děkuju ti za to, že jsi a že jsem.

Lucie

Píšu

Celé Velikonoce sama doma. Krása. Část rodiny odletěla do Valencie, část odjela do Pešti. Babička (90) si přála strávit čas se svými dětmi (61 a 55), tak odletěli do velikonočního Španělska. Věkový průměr jim snižuje Stela (20). Dnes nachodili 17 km. Recept na aktivní stáří? Jezte buřty, bůček, dorty a zapíjejte to becherovkou. Choďte všude pěšky. A buďte sví.

Místo barvení vajec jsem si udělala knedlíky s vajíčkem. 

Píšu. Začala jsem první díl nové série Jedné rodiny a protože přibydou nové postavy a prostředí, je to zase psaní se strachem. Hlavně chytit dobře nové postavy, aby byl spokojený divák i herec. Někdy to nejde ruku v ruce. Pokaždý si připadám, že začínám. Až mi to jednou tak připadat nebude, asi bude zle. 

Jsem pořád u pc, jen chodím na vydatné procházky s Giou.

Na Prima plus už je moje Střídavka. Od 16.4. bude i na Netflixu. Pokud jste ji ještě neviděli, tak máte možnost. 

Veselé Velikonoce!

Dvě čistá okna

Umyto.

Víkend lehce pracovní. Uklízeli jsme venkovní skříně, ve kterých je všechno od klece pro hlodavce po pneumatiky. Jednou za rok se to prostě musí vytřídit, jinak už tam další věc nenacpeme. Vždycky si vzpomeneme na slova našich architektů, kteří nám říkali, že pokud si necháme udělat sklad - místnost, bude plná taky a ještě k tomu navěky. 

Vytřídila jsem taky 120 l pytel bot a bund, odjely do charity.

A vrchol všeho: umyla jsem dvě stropní okna, která vedou na půdu. Práce na půl hodiny, ale přemluvit se k tomu! Původně měla být skla mléčná, ale ve sklenářství to spletli. Byli jsme rádi. Nad nimi jsou průhledné střešní desky, abysme měli v chodbě světlo.

V sobotu opět střet se sousedem, se kterým se nemůžeme shodnout na podobě stromové clony mezi našimi zahradami. Stromy (jehličnany a habry) jsme sázeli, když jejich parcela byla ještě prázdná a mysleli jsme si, že každý soused za to bude rád. Tak ne. My jsme punk, chceme stromy sice redukovat a zkracovat, ale přirozeně (zachovat kuželovitou korunu habrů), soused chce zarovnaný nízký živý plot. Takže v sobotu jsem jeho zahradníky zachytila v půlce "díla", kdy už měli část stromů uřezaných. Narovno. A divili se, proč mi to vadí, když to za nás platí soused. Takže jsme vzali psa a šli do Říčan k rybníku na panáka. 

Příští týden akce spojené s Jednou rodinou. Zítra jedu na focus group do Mostu, v úterý na obhlídku nových prostředí. V neděli do Letňan na akci, kdy se náš seriál spojil s pomocí pro maminky samoživitelky. Jinak psaní nové série. 

Výstavy v DOXu

Tak hlavně jsme šli na Krištofa Kinteru. Sleduju ho už 20 let, kdysi byl hostem Noci s Andělem, pro kterou jsem psala scénář. Od té doby jsem několikrát byla na jeho výstavách. Baví mě. Před 11 lety jsem o jedné jeho výstavě napsala příspěvek Fascinace modrou igelitkou a následně další příspěvek Záchvat smíchu. Když to shrnu, líbil se mi jeden jeho obraz a můj táta mi ho vyrobil a poslal. Viz fotka níže. Skvělý, jak tu mám všechno zaznamenané.

I tentokrát byla výstava skvělá, ideální je dojet výtahem do nejvyššího patra DOXu a pak scházet dolů. My měli s sebou babičku (90), je to sice čiperka, ale výtah je výtah. Všechno se nám líbilo, kolikrát jsme se opravdu hodně zasmáli. Ale když vezmu další 2 výstavy, které tam probíhají (vlastně 3), tak musím říct, že ty mě překvapily daleko víc. Zasáhly. O tom napíšu níž, pod fotky.

Další výstava byla Tomáše Měšťánka, kterého jsem do té doby neznala (už nežije), ale zasáhla mě syrovost jeho obrazů. Co žil, to maloval. Je skvělé, že k výstavám už patří i dokumenty o umělcích, které jsou jejich součástí. Spoustu věcí totiž dořeknou a návštěvník (já) pak získá ucelenější dojem o životě a díle. TM byl dobrovolným putsiderem českého uměleckého prostředí. Krásně o něm v dokumentu mluví i jeho žena. Dva roky si spolu vykali a po dalších třech spolu začali "něco mít". Obrazy umělce Měšťánka se mi líbily tak moc, že bych si přála nějaký vlastnit. 

Třetí velkou výstavou je Bolest těch druhých, na kterou budu muset přijít ještě jednou, protože zbytek rodiny už na mě hladově čekal. Opět tam jsou simulační instalace, takže máte možnost na sebe nechat válku působit. Doporučuji číst i popisky u jednotlivých částí či autorů, je to silné. A bolestivé. Žijeme si v přepychu, když se na válku chodíme jen dívat do galerie. 

Pokud s vámi nějaký z mých příspěvků souzní, budu ráda, když mi necháte komentář. Ale klidně můžete napsat, ať s tím jdu do háje.