Co čtu

Dny teď strašně rychle letí ...
Ještě, že se dá do noci sedět na terase.
Dnes natírání v bytě. Hrozně nás to zmohlo, zapomněla jsem i fotit.
Tak aspoň tip na knížku, pokud už jste nečetli.

Druhotina Anny Bolavé. Sama autorka říká, že je lepší napřed číst její první knížku Do tmy. Drobně to navazuje. Děj je opět tak naléhavý, že se zahryzne a nepustí. Oproti první knížce je tu víc postav, takže to není drama jedné osoby. Občas mě to přeskakování rušilo, protože ráda jdu dějem jen s jednou postavou. Ale jde spíš o zvyk.

Rozhodně velký zážitek, pokud vám nevadí, že člověk má při čtení trvalý pocit beznaděje ... aspoň já teda jo. Ale určitě je o tom lepší číst, než to zažívat.

Budiž kuchyň

Včera ráno metrem na Vltavskou, pak na úřad pro parkovací karty (ano, je to strašná pakárna, že za každý 2 hodiny musíte zaplatit 120 Kč anebo za 10 hod 4 stovky). Stojím ve frontě, truhlář už volá, že je před domem. Skoro běh tam. Před domem 4 chlapi a dvě dodávky, na parkovací karty kašleme, budu koukat z okna. Do bytu se skoro nevejdeme, kór když přijede ještě elektrikář a Kryštof mezitím uklízí po podlahářích, protože truhláři nemají místo na práci.

I se skříní v předsíni hotovo za 5 hodin, všechno musí sedět na milimetr, jinak se šéf vzteká. Prostě skvělý. Všechno podle mých představ, i chlapi si fotí výsledek. Dokud byla kuchyň se skříní jen po částech, nechápali, který blázen chce použít na výrobu opotřebovaná prkna.

Výsledek je pro mě skvělý.

Moc všem několikrát děkuju, na to asi taky nejsou úplně zvyklí.

Patro a posuvné dveře až po dovolené (truhláře).

Ještě nejsou dodělané zásuvky a propojení, ale to snad v pondělí.

 

Zítra budu malovat stěnu tabulovkou!

(Všechno chceme mít do pátku hotový, připadám si jak v tom pořadu, co tam stavěj sen.)

 

 Psací koutek si dokážu vytvořit i na staveništi

 

 Bílá je dobrá, ale nedokážu v čistě bílým interiéru existovat.

Po pár dnech mám pocit, že potřebuju křičet a pocákat stěnu kýblem červený barvy.

Mě rozhodně teda bílé interiéry neuklidňujou, ale zneklidňujou.

Mozaika to skvěle vyvažuje.

 

 

 

Budiž podlaha

Výměna lina za lino (chcete-li vinylu za vinyl) se ukázala jako dost problematická. Těch 15 m2 dalo podlahářům zabrat, když to chtěli udělat pořádně. Nakonec nám volali, že to tedy asi nějak dopadne, ale nepůjdou zavřít vchodový dveře, protože podlaha je teď vyšší. A že máme přijet a podříznout si je. Jenže I. byl v Brně, já podřezávat neumím, nemám ani ten přístroj a navíc jsou dveře zevnitř částečně ocelové. To hobby pilkou neuřízneš. A bydlet s dveřmi otevřenými na chodbu není úplně fajn. Nakonec dnes podlahář ve spolupráci s I. něco upilovali a jdou zavřít. Hurá!

 

Zítra vstávám časně.

Přijedou truhláři s kuchyní a elektrikář.

Trochu se toho bojím.

 

P.S. Museli jsme vysadit i dveře na záchod, ty taky nejdou zavřít. Doufám, že je zítra truhlář podřízne. Jinak budeme všichni před sebou chodit čůrat. Hrozná představa!

 

 Ne, ty nohy opravdu nejsou moje.

 

Byt je tak malý, že někdy musíme sedět na schodech.

 



Z lásky nenávist

Dokument o domácím násilí, včera běžel na ČT.
Bude vám z něj úzko, ale je potřeba ho vidět.

Snad se dostane i k těm, které by ho rozhodně neměly minout. Pomáhejme (si)!

Můžete si ho pustit zde: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10617868301-z-lasky-nenavist/21556226531/

(Z lásky nenávist) Režie: Romuald Štěpán Rob, CZ, 2017, česká verze, 47 min

 

Všechny chtěly jen normálně žít. To, co následovalo po svatbě, si neuměly vůbec představit. Dokumentární film sleduje příběhy pěti žen, které prošly psychickým i fyzickým týráním ze strany partnera/manžela a našly sílu o svých otřesných zážitcích promluvit.
Domácí násilí je v České republice stále velmi rozšířené. Podle výzkumu zadaného Asociací pracovníků intervenčních center ČR v roce 2015 je v České republice obětí domácího násilí každá šestá žena a každý dvaadvacátý muž. Necelá polovina žen a téměř 40 % mužů někdy přišlo s domácím násilím do styku, ať už jako oběť, násilník, svědek či jako ten, kdo zaznamenal případ domácího násilí z doslechu. Dokument Z lásky nenávist přináší autentické výpovědi několika žen, které zažily za zavřenými dveřmi svých domovů nesnesitelné psychické i fyzické týrání. Všechny příběhy mají něco společného. Na začátku to vypadalo jako normální vztah z lásky a partner se jevil jako pozorný a láskyplný muž, na kterého je spolehnutí. Dokument otevírá otázku týrání s důrazem na celé sociální okolí obětí, jejich rodiny a celospolečenské podhoubí. Typické pro domácí násilí je to, že oběti jej často skrývají, nepřiznávají a tají. Doufejme, že jejich svědectví pomůže a varuje statisíce dalších a ukáže jim cestu z domácího pekla. Projekt vznikl za podpory Úřady vlády – Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách a europoslance Tomáše Zdechovského

V trávě

Madona s dítětem a se psy.
Užíváme si na zahradě.
Den strašně rychle letí (zvlášť když odpoledne 3 hodiny spíte).
Novinka: už nemám (tolik) ráda ředkvičky.
Troje z předminulé soboty mi začínají hnít v lednici.
Čím to? Nevím.
(Teda proč hnijou samozřejmě vím).

Dnes v hlavě nový nápad pro předsíň v bytě.
Do konce června bysme chtěli mít hotovo, ale nevím, jestli to je reálné.

Jdu si číst.
Mám dobrou knihu, zase dám tip!

Obkládá celá rodina

Včera večer jsme se s Monikou rozhodly, že dnes v bytě obložíme prostor nad linkou. Obkladač nemá čas a kamarád, co nám tam dělá skoro všechno, nemá do kachliček chuť.

Našla jsem krabici, kde jsem měla nějakou mozaiku a pár nesouvisejících kusů kachlí z keramické dílny v Portugalsku. Zkusmo jsme si složily kus mozaiky a usoudily jsme, že to dáme. Nemusím předjímat, že obě jsme tuhle činnost měly dělat poprvé v životě. Ale mnohem důležitější je odvaha a elán!

Ráno jsme dokoupili (protože s Ivanem) bílé kachličky, lepidlo a nářadí, a jelo se. Ve dvou autech, úplně všichni včetně (pra)babičky. Ivan nám založil roh a pak jsme je všechny poslaly na oběd a ven, aby nám do toho moc nekecali. Docela brzo se ukázalo, že mozaiky je málo, tak jsme si musely vypomoct jednou starou kachlí z koupelny, protože jsme to chtěly mít dnes hotové (zítra spárování). Kryštof přijel s Tobísem na kojení, tak nám ještě pomohl s lepením.

Povedlo se a my jsme nadšené, že jsme vytvořily originál!

(Hlavně mi, prosím, nepište, že vy byste náš umělecký majstrštyk nechtěli mít doma ani za milion, to je mi přece jasný!)