čtvrtek 21. září 2017

Kdybych bydlela sama

 







 zdroj: archdaily.com


Zvolila bych si tenhle styl.
Klidně bych se sem mohla rovnou nastěhovat.
Byt má nějakých 35 m2 a je naprosto skvělý.
Vypadá sice jako před rekonstrukcí, ale je po.

Poměrně dost teď studuju psycho materiály, které potřebuju ke svojí práci. Abych rozuměla postavám, o nichž píšu. Překvapily mě závěry několika výzkumů, z nichž vyplývá, jak málo lidí si připadá, že jsou sami sebou. A v mnohem větší míře ženy, než muži.
Hlavním důvodem je zaměstnání, které vykonávají.
 
Dá se říct, že čím větší firma (nedej bože korporace!), tím menší prostor pro osobitost, skutečnou kreativitu, vlastní pohled, vlastní názor, pro jedinečnost každého z nás. Tohle vyhovuje jen lidem manažerského střihu, materialisticky založeným, emočně středně až málo použitelným.
Proto spousta z nás volí vlastní cestu, radši navléká korále, šije kabelky, stará se o koně, uklízí cizí domácnosti ... protože svoboda podnikání a hlavně svoboda v hlavě se zaměstnaneckými bonusy vyvážit nedá.
Stále víc lidí, které znám, se začalo ubírat svobodomyslnou cestou a já se o tom s nimi hrozně ráda bavím.
Jaká asi je slečna, co si pořídila tohle úžasný bydlení?

 

pátek 15. září 2017

Noční směna

Když nás je teď doma tolik, nejlíp se mi pracuje v noci.
Jenže pak nejsem schopná ráno vstát.
Dnes jsem si trochu pobrečela, protože jsem se loučila s mým velkým autem. Měla jsem ho moc ráda. Jenže jsem ho prodala a měním ho za malé.
Nemáme už chalupu, Amandu taky ne, takže nejezdím žádné štreky s autem naloženým po střechu. Už jen tak popojíždím. Nejvíc sama. Zřejmě jsem v popojížděcím stádiu svého života.

Zítra ráno přijde skvělý pan pojišťovák, který je u nás nyní tak často, že bysme mu taky měli uvolnit nějaký pokoj. Pojistí malé auto, pro které si odpoledne jedu. Tak kdybych náhodou hned bourala, abych byla pojištěná. Mám strach. Poprvé v životě budu mít automat a jenom troje dveře.

Myslela jsem, že napíšu nějaké knižní tipy, ale všechno, co jsem teď přečetla, se mě nijak nedotklo. Tak vás nechci ovlivňovat, protože vás se třeba dotkne.
Začala jsem být dost náročná na to, čemu věnuju svůj čas.
Když se dlouuuho nezačtu, knihu odkládám. A pak většinou daruju někomu, o kom si myslím, že by aspoň jemu mohla přinýst trochu toho potěšení.

středa 13. září 2017

Trocha toho rodinnýho štěstí

Babičky, děda a celá velká rodina mě hubují, že jsem samá výstava a film, ale kde jsou fotky Tobíse?
Tak jich pár přikládám.
Je to jedlík, křikloun, hyperaktivista, pohodář, roztomilouš a nespavec k pohledání.
A není nikomu podobnej.
Ale nám to neva, máme ho rádi i tak.

Celý září jsme zase všichni pohromadě u nás, tak je veselo.
Akorát nezvládáme nákupní logistiku.
Když není co jíst, jeden si v prázdný lednici vždycky něco najde.
Ale pět lidí plus mimino?
A spotřeba toaletního papíru, mýdla, šamponů a uchošťourů je značná.
Pračka i myčka jedou několikrát denně.

Ale všechny provozní problémy vždycky vyváží pozdní večerní čas, kdy Tobi konečně (na chvíli) odpadne. A my se pereme o místa u bedny.
Dnes navíc máme burčák!





 


pondělí 11. září 2017

48

Právě dnes.
K narozeninám jsem si přála navštívit výstavu Krištofa Kintery v Rudolfinu.
Jeho tvorbu sleduju už pár let a vždycky mě nadchne.
V neděli odpoledne bylo sice v Rudolfinu nacpáno jako v Ikee, ale návštěvníci se hodně dobře bavili. I muži. Řekla bych, že ti zejména. Asi kdekdo z nich by si vyměnil své byznysové kvádro za montérky a zasedl k umělcovu pracovnímu stolu a pracoval ... hrál si.
Chvílemi jsem si připadala jako v tátově garáži a trochu mi unikalo, co je instalace a co obyčejný bordel. Právě to mě ale strašně baví!
Ovšem radši nechci vidět tu ne-ekologickou stopu, kterou KK po sobě zanechává.
Jeho fascinace pájením, tvrdnoucí pěnovou hmotou, která leze z tuby či spreje, je všude. Prostě všude. Taky by mě zajímalo, kde některé exponáty po výstavě skončí. Co z toho přežije a co půjde do sběrného dvora.
:-)
Vtip.
Nebo ne?
 
Ty báječné instalace by si zasloužily mnohem lepší foto kvalitu, ale já už s sebou nosím jen mobil.
Rozhodně se běžte podívat. I s dětmi! Jediné děti, které se tu otravovaly, byly děti výtvarníků (jak jsem náhodou zpozorovala). Ty v podobném prostředí asi vyrůstají, ale všechny ostatní mrňata se s radostí v některých instalacích dokonce vyválely.
I to je na téhle výstavě prima, nebojíte se, že něco rozbijete.
A bonus? Výstava je zdarma!
Protože je stá, jubilejní.