Jsem ztracená (ale mám si to kam zapsat)

Poslední tři dny jsem se snažila přemluvit svůj blog, aby načetl fotky, které bych ráda publikovala ve svém příspěvku. Nechtěl. Obě cesty: archiv fotek v počítači - blog, kterými to dříve šlo, teď hlásily error. Nevím proč. Napsala jsem správci. Žádná odezva. Volala jsem svému aj tý. Na nic jsme nemohli přijít. Je možný, že by byl blog tzv. plný? Nějak se mi tomu nechce věřit. Jestli si nějak představuju nekonečno, pak je to virtuální prostor ...

Dnes se mi to po dvouhodinovém přemlouvání nějak podařilo. Nevím jak. Vyslala jsem někam fotky, ty tam on-line leží a já si je mohla stáhnout. Ale kde leží, to fakt netuším. Tak jen kdybyste dlouho ode mě nečetli žádný příspěvek, bloudím v nějakém nekonečnu. Ale nevím, ve kterém.

 

Taky jsem uklízela v hromadách na psacím stole a našla poklady z Madridu. Koupila jsem si tak dva krásné zápisníky na výstavě Chagalla, to vlevo jsou vstupenky, pod nimi cukr z kavárny. Kamkoli jedeme, krademe cukry pro jednoho sběratele. A protože jsme milovníci kávy, vozíme jich vždycky plno. Ale to zklamání, když přijdeme do kavárny a oni mají jen cukr v dávkovači! (Ten nekrademe.)

 

Úplně dole dva maličké zápisníky z Tesca, velká sleva, nikdo je nechtěl. To mi připomnělo jednu příhodu, kdysi jsem dostala od kamarádky k narozeninám propisku, kterou prodávali v novinovém stánku u ní před domem. Kamarádka byla po operaci nohy a nikam jinam se nedostala. Tak mi koupila propisku za deset kaček (jinou neměli). A mě to tak nadchlo! Zaprvé, že se někdo kvůli mně dobelhá před barák a pak ten nápad, ta odvaha! Tužky, zápisníčky, obálky, desky, lepenky, lepítka ... to je můj svět. Takové dárky prostě miluju. 

 

Madrid/ Chagall, flamenco a nové náušnice

Tak ještě naposled Madrid. Kultura. Na výstavě mistra Chagalla se pochopitelně fotit nesmělo, na flamencu ano a na trhu v El rastro jsem se vyloženě fotograficky vyřádila. Něco jsem si koupila. Při pozorném sledování fotek to jistě objevíte. Taky jsme si se Stelou pořídily nádherné náušnice za nádherná dvě eura, ale jsou tak průhledné a křehké, že ty asi neobjevíte.

Madrid/ Každých pět kroků vidíš bar

Opravdu. Koncentrace barů, restaurací, denních barů, vývařoven, bufetů a různých okének, ze kterých ruka prodavače vystrkuje něco dobrého, je tu obrovská. Podobně jako v Itálii je tu obvyklé ranní kafe na stojáka, co už je nezvyklé, že si k němu můžete objednat deci piva v malé skleničce, což všichni hojně dělají. Můj muž a jeho maminka z toho byli nadšení, protože si k snídani v hotelu vždycky dávali něco teplého a ukrutně mastného, což mě by zabilo na místě. Ale to se pak pivínko hned po ránu hodí, že jo.

Denních barů je tu spousta a když je víkend, tak se ještě víc pijou ty úžasný vermuty a jedí tapas. Vyzkoušeli jsme jich hodně, zrovna ten na fotce nám nechutnal, tak jsme ho prostě nejedli. Stalo se nám to jen dvakrát a jsem toho názoru, že sníst něco jen proto, že jste si to zaplatili, ale půl dne vám bude zle, se fakt v konečném zúčtování nevyplatí. Ubrousky je zvykem zašlapávat na zem. To červené, co vidíte, není cola, ale právě ten výborný vermut.

Co je  na stravování ve Španělsku úžasné, je setkávání. Celé rodiny nebo jen přátelé si jdou jen tak stoupnout k pultíku a něco pojíst a popít. Čas oběda začíná od 14 hodin, čas večeří od 21 hod. Pro nás dost nezvyklé, ale musím říct, že bych si na tenhle časový rytmus rychle zvykla. Ráno tím pádem i dýl vstáváte, po obědě je siesta, ale pracuje se dlouho do večera. Pak teprve chodí rodiny na večeře - s malými dětmi, kočárky, babičkami a dědy ... to se mi strašně líbilo. Když jsme si šli večer (po 22té hodině) před odletem dát závěrečný drink do vyhlášené restaurace, kterou jsme objevili v den příjezdu (a já o ní včera psala), tak se teprve začaly trousit skupinky lidí na večeři. Usměvaví, vyfiknutí, veselí, plní života. Tohle my fakt  neumíme.

Nejvyhlášenější tržnice, jméno už jsem zapomněla, ale je pár kroků od Plaza Mayor. Furt narváno. Jí se na stojáka, ale většinou spíš za pochodu, protože místo neseženete. Delikatesy všeho druhu - plněné olivy, tapas, dortíčky, vína ... mimochodem když si dáte jakékoli obyčejné víno, je vždycky dobré.

Jednou Stela už nevydržela nápor masa a toužila po těstovinách, které dostanete jen v turistických hospodách, jsou drahé a univerzální. Ale co by člověk neudělal pro dítě, že jo.

Café Comercial je uvedeno ve všech průvodcích jako kavárna, kterou nesmíte minout. Hnali jsme se do ní pěšky v dešti hezky daleko, abysme zjitili, že žije spíš už jen ze zašlé slávy. Škoda. Ale kafe tam měli dobrý.

Bar s teplými a studenými mini jídly - nevím, jak to líp popsat. Prostě neprasknete. Opět jsme z nabídky nic neznali a zkoušeli. Úžasné. Ten den jsme ovšem ale ještě zapluli do jednoho baru a jako teplé tapas nám přinesli samé smažky. Nechali jsme komplet všechno. Padesát euro v háji, ale za tu zkušenost to stojí. Za jakou? Že člověk má vybírat bary, kde je natřískáno místními. Třeba i stát u pultu na jedné noze, ale pak se zaručeně dobře najíte a napijete.

Na závěr zvířátko. Naše Jenny. Není to samozřejmě ona, ale nějaká jí strašně podobná madridská. Vzhledem k tomu, že nám veterinář kdysi říkal, že je Jenny složená ze sto psů (prarodiče kříženci, rodiče kříženci ...) a hned nám asi deset ras z fleku vyjmenoval, tak není jen tak jednoduché druhou takovou potkat!

Tak zítra ještě trochu té kultury a máte Madrid z krku!