neděle 2. října 2011

Yeseníky aneb proč musí i scenáristka někdy vyrazit mezi normální lidi

V pátek krize. Nestihla jsem vůbec nic napsat, bolel mě zub a před sebou jsem měla vidinu tří hodin v autě, než se dopravíme do Jeseníků, kde jsme měli sraz s partou (scházíme se jednou za rok, vždy na podzim). Seděla jsem před skříní a byla jsem tak paralyzovaná, že jsem nemohla mluvit a během půl hodiny jsem si byla schopná zabalit jen jedno náhradní tričko a kartáček na zuby (bez pasty). Cestu v autě jsem prospala. V Jeseníkách už dobrý. Moc dobrý. V sobotu celodenní túra. Sice není zrovna ideální ji absolvovat s přetrženým křížovým kolenním vazem, ale když vás přátelé zásobují svými životními příběhy, koleno jde skoro samo. Dozvěděla jsem se tolik nových věcí o ženách, mužích a jejich (ne)společných dětech, že mám zase rok z čeho brát (psát). Děkuju všem a slibuji, že vaše soukromí je pro mě totéž jako lékařské tajemství. Tož za rok!



 Hříčka přírody. Můj muž se svým kolegou vypadají jako dvojčata.
Pletou si je téměř všichni jejich zákazníci. Já ne.

 Kytaristova dcera a jeho nová žena. Tyhle idylky mě vždycky dojmou.
Všechny macechy nejsou macechy!

Trochu se mi máznul (myšlena fotka). Ale to už jsme byli všichni.

Žádné komentáře:

Okomentovat