Ráno cesta vlakem do Prahy, s kolegyní Magdalénou jsme měly sraz přímo na Hlaváku v knihkupectví (abych neztrácela čas dalšími přesuny). Je to tam hrozně příjemný, včetně kavárny, u vedlejšího stolku dával rozhovor pan Špidla - a nikdo se tomu nedivil, ani po nich nekoukal (jen já). Prostě Praha. Magdaléna napsala filmovou adaptaci povídky a nejzajímavější na tom je, že šance na realizaci je tak desetiprocentní. Je to příliš drahé a nejde zlevnit, páč je to dobovka, sto let zpátky. Jenže Magdaléna měla potřebu to napsat. Takové jsme my, psací holky. Víte, že za to bude houby, ale stejně několik měsíců píšete a píšete, pak opravujete a opravujete ... a je z toho kolikrát jen ten dobrý pocit. A někdy ani to. Když se vám to nepovede.
Doma zatím uklízela moje paní Malinová, která k nám chodí už několik let, takže nás má dokonale přečtené. Ví, co kam zastrčit, co vyhodit, co naopak budeme ještě potřebovat ... máme ji rádi celá rodina. A ten pocit, když přijdete domů a ono to tu je uklizený a zharmonizovaný ... to je slast.
Jdu psát. Dneska dvacet stran scenáře, jsem pozadu za normou.
I tenhle holý fakt je velká inspirace!
Žádné komentáře:
Okomentovat