80

(mami, ségra a já)

Mojí lásce je dnes 80 let.

Byla u toho, když jsem se narodila, rostly mi zuby, vyhrála jsem Puškinův památník, chodila na atletiku a nevítězila, chtěla být herečkou a když jsem v pololetí IV. ročníku na gymplu přinesla nedostatečnou z matiky. To snad ani neexistuje - pětka na vysvědčení, říkala. Ale já dokázala zařídit i to. 

Když jsem se v 19 letech vdávala, nevymlouvala mi to. Pak se narodil Kryštof a já začala podnikat. Hlídala ho, co to jen šlo, abych mohla pracovat a někdy taky flámovat. Tenkrát mě to bavilo. To jsem ještě nebyla nudná jako dnes. Desetkrát jsme se stěhovali a ona mi vždycky pomáhala balit. Když jsme měnili Liberec za Prahu, zastavil stěhovák ještě u našich v Alšovce a ona si nechala vymontovat svoji myčku, co byla na splátky, a dala mi ji do Prahy. Prý ji teď budu potřebovat víc. Myčka se pak se mnou stěhovala ještě několikrát. 

Jak šel čas, nějakým zázrakem jsem vystudovala, narodila se Stela a mě pořád bral žlučník. Spolu s Ivanem pak moje zlatá hlídala čerstvě narozenou Stelu, abych se dožila operace. Povedlo se. Kdykoli jsem pak byla vyčerpaná mateřstvím (a Stelinčiným řevem), zavolala jsem jí, ona nastartovala auto a během dvou hodin byla u nás ve Stránce. Tam mi pak ukradli škodovku, kterou mi s tátou půjčili. To abych nemusela chodit pěšky k doktorovi s nemocným Kryštofem a stopovat cizí auta, když měl horečku. Stejně nám nikdy žádný nezastavilo. 

Pomáhala mi i v pronájmu v Klánovicích, kde jsme bydleli v provizorní chatce mezi nerozbalenými krabicemi a připadali jsme si trochu jako cikáni (i když to se dnes už nesmí říkat). Pak jsme se konečně doharcovali do Světic a snažíme se zuby nehty držet její rady: Užijte si všechno, co můžete. Hlavně VČAS!

Milá mami, děkuju ti za to, že jsi a že jsem.

Lucie