úterý 9. února 2016

Koh Samui

Je pátek, 4 ráno, nabíháme před hotel, kde na nás má čekat objednaná dodávka. Taxikář ovšem přijel s normálním taxi, do kterého se 5 lidí + bagáž nevejde. Proto jsme si velké auto objednávali už včera,  sehnat dodávku je problém. Taxikář se všelijak vymlouvá, Kryštof už na něj řve, včera nám ukazoval úplně jiné auto, tak kde, doprdele, je?! Taxikář krčí rameny, že prostě není. Chceme dovézt tedy za půlku ceny, protože musíme sehnat ještě jedno taxi. To taxikář odmítne a čeká, že nám rupnou nervy a pojedeme za plnou cenu. Ivan běží na recepci a pošle celou hotelovou taxislužbu do všech tělních otvorů, Kryštof běží na silnici a odchytne dva taxíky, které je potřeba sesynchronizovat, aby nás dovezli na stejné místo na letišti. Původní taxikář je nasrán, dobře mu tak. Takže se řítíme na letiště dvěma taxíky za (skoro) původní cenu jedné dodávky.
V průvodci píší, že Thajci jsou milí usměvaví lidé ochotní vám kdykoli s čímkoli pomoci … možná. Ale rozhodně to neplatí pro řidiče, kteří vás neváhají bez úsměvu odrbat.

Na ostrov Koh Samui se letí něco málo přes hodinu. Letíme poměrně malým letadlem a stejně malé místní letiště se podobá botanické zahradě. Na záchodě plavou krásné oranžové rybky s vykulenýma očima (v akváriu, ne v míse). Záchody by si ovšem zasloužily větší hygienu, ale je nám jasné, že si budeme muset hodně rychle zvyknout.
Na 3 noci máme zabukované ubytování v LAMAI (zatím vše přes Booking.com), dál nic. Dodávkou jedeme z letiště asi 40 minut reálným prostředím a jsme zase trochu v šoku. Thajci bydlí podél prašné cesty v neuvěřitelných kůčách a mini provozovnách, všude špína, odpadky, vyhublí psi. Míjíme několik skládek, na nichž se rovnou pálí odpadky.
Později zjistíme, že tohle je pro Thajsko vlastně hodně příznačné - realita i luxus pro turisty pěkně vedle sebe. Luxusní komplexy sídlí klidně i v těsné blízkosti té největší bídy, jsou jen obehnány vysokým plotem a ostrahou. Hlavou mi projede vzpomínka na několik blogů, které jsem narychlo pročetla před odjezdem, v nichž se o Thajsku psalo. Jak to, že žádná z blogerek se ani  jedinkrát nezmínila o tom, jak vypadá skutečná realita Thajska a fotily tam pláže, ovoce, jídlo, spa, masáže … prostě jenom ten ráj? Já se teda tomu vyhnout neumím.
                                                                                                                               

Resort Bill je ve svahu nad mořem, my máme bydlení v chatě na kůlech. Fakt stylové, hlavně zvenku. Uvnitř je teda vidět, že vybavení má leccos za sebou, ale terasa skvělá, bude se hodit. Problém je jen s klimatizací, bez které se tu prostě nedá vydržet, protože teploty jsou kolem 40°C. A naše klimatizace buď fučí naplno nebo nefučí vůbec. Takže furt vypínáme i zapínáme – hlavně v noci. Konečně se ale uklidníme, koupeme se v bazénu a moři, půjčujeme si skútr a na celou dobu pobytu i auto a prozkoumáváme okolí. Večer sedíme na terase, povídáme, jíme, pijeme, hrajeme karty a je nám spolu dobře.















Buddha, pařba a hotel, ve kterém jsme nebydleli

Dopoledne památky, chrámy a „spící Buddha“.
S rikši a taxikáři musíte okamžitě smlouvat, za kolik vás kam dovezou, občas je to hodně nepříjemné. Ceny se liší až několikanásobně a není to o tom, že mají radost ze smlouvání. Stal se z toho drsný boj. I když jsem se zařekla, že rikšou už nepojedu, pořád to je nejrychlejší  způsob dopravy (protože všude a všechny předjíždí), takže přivírám rovnou obě oči. Přes den je cena obvykle poloviční než večer, záleží na tom, kolik máte cestou „stopů“. Řidiči jsou totiž domluvení s obchodníky, u kterých vám i přes vaše protesty staví a vy si jdete prohlížet (koupit) zboží. Řidič pak z toho má provizi. Ale musím říct, že Kryštof si na jednom stopu nechal ušít na míru košili (byla do druhého dne) – super materiál a skvěle mu sedí. Přišla ho na osm stovek (což se nemusí zdát nejlevnější, ale v AU by za ni zaplatil 5x více). Od spícího Buddhy nás nikdo nechtěl odvézt bez stopu, takže jsme museli jeden taky hromadně absolvovat. Zavezl nás do šperkařství, kde jsme si dali občerstvení (a zaplatili), on za to dostal 2 litry benzínu. Kdybychom si něco koupili, dostal by litrů pět. Ale bohužel.
Večer sraz s mojí curyšskou sestřenicí a její dcerou. Prolezeme několik knajp a barů, na šláfrunk nás zve k nim do design hotelu Siam Siam. Cestou tam si dáváme závody v rikšách.  Hotelem jsme všichni tak okouzlení, že fotíme. Přitom nestojí o moc víc než náš socík. Pokud budeme příště v Bangkoku, tak jedině tam.

Loučíme se a zbývají nám 3 hodiny spánku. Ve 4 ráno totiž letíme na Koh Samui.

































pátek 5. února 2016

Bangkok - už jsme tu!


 





Pátek – odlet.
Jakmile nasedneme do letadla, zjišťuju, že k mojí dopravní fobii (jízda autem) přibyla ještě další (létání).  Kdybysme si vyletěli po Evropě a za dvě tři hodinky byli na místě, tak asi dobrý. Ale představa, že nás čeká dvanáct hodin letu s mezipřistáním v Dubaji, mě dost potrápila. A to oba lety ještě nabraly zpoždění . Nakonec jsem si při několikahodinových turbulencích masochisticky pustila vynikající dokument o Amy Winehouse, což mě zničilo natolik, že pak už následovalo jen Toy Story a Příšerky s.r.o. Momentálně intenzivně přemýšlím, jak se za 14 dní dostat domů a nemuset použít letadlo.
Z letiště taxíkem do hotelu v centru, kde dopravě vládne naprostý chaos a šílenství, značky a dělící pruhy nic neznamenají. Motorky, kola, taxíky, ale hlavně tuk tuky tady jezdí, jak chtějí, neustále se předhánějí, najíždějí těsně za jiná auta nebo je ze všech stran divoce předjíždějí. Nejdůležitější je tu brzda. (Když se pak večer tuk tukem svezeme, křičím nahlas a prosím řidiče, aby jel slowly, pak I. dokonce vyhrožuje, že mu nezaplatí, ale řidič má zjevnou radost z mé hysterie a jede jako o život.) Nikdy jsem nic podobného nezažila.

Bangkokská čtyřhvězda  znamená, že čtyři hvězdy měl hotel tak před dvaceti lety. Ale nevadí. Zdržovat se tu budeme minimálně. Konečně se vidíme s Kryštofem a Monikou, což nás všechny dožene k slzám. 

Večer fičíme do centra, hlavní třídy jsou narvané k prasknutí nejrůznějšími krámky, podniky, restauracemi (to je ovšem hodně nadnesené slovo). Všude turisti, hudba řve tak, že neslyšíte vlastního slova. Večeři jsme si dali na hotelové terase, neměli jsme odvahu jíst u pouličních prodejců. Když jsme viděli, že maso jim tam visí na slunci celé odpoledne a v hrnci míchají něco, co nedokážeme identifikovat, a má to pařáty, tak jsme to zbaběle vzdali.
Ale drink v úžasném zaplivaném baru je opravdu super. Jdeme tam společně s kamarády Moniky, kteří tudy projíždějí na své cestě po Asii. Za lokálem je nalevo záchod a napravo kuchyň, liší se to jen tím, že záchod má mísu a kuchyň sporák. A piňa colada vynikající!

Ve skromných uličkách kolem hotelu se žije úplně jinak – spousta prodejců vlastnící nějaký obskurní krámek s čímkoli, žije a spí před ním na ulici, včetně toulavých vyhublých koček a psů. Až na výjimky ale nevypadají nespokojeně, to je prostě jejich život. Když ale uvidím v průjezdu spát na krabicích krásnou starou babičku, chce se mi okamžitě vrátit domů do civilizace. Tenhle pocit nespravedlnosti a nadřazenosti mě asi bude provázet pořád.


Nečekejte cestopis, už vidím, že z toho zase vznikne dojmologie.