pondělí 29. září 2014

Výstava za výstavu

Stela nerada chodí na výstavy. Když zjistila, že na zpáteční cestě z Lipna ji neminou tři patra v Egon Schiele art centru, tak měla po náladě. Ale zjistila, že přímo na Lipně je výstava lega a donutila mě tam jít. Výstava za výstavu. No. Nedokážu už ani předstírat, že mě to zajímá. De fakto 25 let žiju v dětských hrách a mám toho dost. Potřebuju aspoň chvíli žít dospělým životem, vyhýbat se kočárkům a dětem padajícím z prolézaček. Tedy těm svým, ostatní děti ať si klidně prolézají.
Ale jinak tuhle výstavu určitě doporučuju, rodiny s menšími dětmi tam určitě vydrží půlden a taťkové hračičkové klidně celý den. Expozice je obrovská. 

A pak konečně mé dospělé lásky.
Jiřímu Kolářovi by bylo minulý týden sto let. Z jeho medailonku, který na výstavě běžel, jsem si zapamatovala hlavně to, že "každý jsme sám sobě otrokem". Takhle je to vytržené z kontextu, ale pochopila jsem to tak, že jen my sami ze sebe děláme otroky ... někoho ... něčeho. 
A Jiří Sopko.
Taky ho mám ráda.
Vždycky se u jeho obrazů usmívám. (To není málo.)
A ty nádherné prostory!!!

Líbilo se nám to moc a Stela to prostě přežila. 
Nemyslím, že mi jednou poděkuje, jak jsem ji kulturně rozvíjela. Ale je mi to sobecky fakt šumák.





















neděle 28. září 2014

Lipno

Krásnej víkend s lidmi, se kterými se vidíme většinou jen jednou do roka.
Přes dvacet nás bylo.
Vyblbli jsme se.
Cestou zpátky jsme se stavili v Krumlově na výstavě Jiřího Koláře.
Srdeční záležitost.
O tom zítra.
Teď vzhůru do práce. Noc - ne noc.









pátek 26. září 2014

Odjezd!


Stela nadšená, že se ze mě stává praktická žena.
Svačina do vlaku!
Akorát prý víno nemá být v krabičce na hračky ... takovej detail.
Jedeme na víkend do jižních Čech.
Snad bude hezky.


čtvrtek 25. září 2014

Tři knihy



Určitě jste zaznamenali v poslední době anketu Deset knih, které ovlivnily můj život. Možná jste na ni i odpovídali. Čím víc čtu ty odpovědi, tím víc se divím. Opravdu jsme všichni takoví vzdělanci? Fakt nikomu neobrátil život vzhůru nohama aspoň jeden brak? Asi ne. Maximálně se člověk dočte, že dotyčný měl rád v dětství Čtyřlístek nebo Rychlé šípy.

Já bych si svých deset knih asi na vizitku nevytiskla (nehledě na to, že žádné vizitky nemám a při jednáních většinou jako jediná nemám co rozdávat). Nejvíc knih mě ovlivnilo do mých 25 let, pak už jen Marguerite Durasová. V deseti letech jsem přečetla Římanku, to byl slušný zásek a dodnes si pamatuju, že jsem při čtení nejradši jedla suchý chleba a zapíjela ho rybízovým džusem.

Mám oblíbenou trojici knih od Lenky Procházkové. Když jsem se s tím pochlubila kdysi u přijímaček na FAMU, paní profesorka literatury Mravcová si nejprve zakryla oči a pak odešla na chodbu kouřit. I přes můj literární nevkus mě ale vzali. Takže co.

Když je mi nejhůř, odjíždím a balím s sebou tyto tři knihy.
Jsou ve značně salátovém stavu, ale zabírají.
Růžovou dámu jsem ve druháku dokonce adaptovala na film a získala za ni cenu. Nikdy se ale nenatočila. Aspoň jsem se díky tomu osobně seznámila s paní spisovatelkou. Pozvala mě k sobě domů, bydlela v domě na nábřeží, patro nad Václavem Havlem, z obýváku koukala na Pražský hrad a měla na sobě nádherné domácí šaty až na zem. (Otcem dvou jejích dětí je Ludvík Vaculík, který si ji nikdy nevzal. O tom vypráví právě Smolná kniha.)

Neopouštějte své braky kvůli žádným anketám!


středa 24. září 2014

Jednou nohou pryč


Dnes nějak bez energie.
Přijel pán, co vydražil moji věc na aukru a přivezl mi svoji knížku, že jsem určitě ta spisovatelka. Pán je realitní makléř a jen tak bokem si jako psychoterapii napíše knihu a vydá vlastním nákladem.  Je dost tlustá. Akorát mě trochu děsí, že si lidi každýho nejdřív googlujou, než se s ním vidí face to face. Naštěstí jsem nebyla v pyžamu.  
Musím dovařit rajskou, pak schůzka s producentem na druhém konci Prahy. Nedokážu tam dojet autem, takže vlak a metro. 
Večer jsem zase z únavy poslala sms někomu jinému, než jsem chtěla. Pak to vysvětlování ... nálepky paka už se asi nezbavím. 

Včera mi říkala moje 73letá učitelka angličtiny, že dává svému téměř padesátiletému synovi k narozeninám dárek a obálku s penězi. Neměla jsem odvahu se zeptat, jestli si ji pan doktor opravdu od své matky důchodkyně vezme. Kde to jsme? Zaměstnalo to moji hlavu natolik, že na výuku angličtiny už moc místa nezbylo.
Ale tyhle lekce reality jsou pro mě asi důležitější než cizí jazyk.
Jestli na to budu myslet i příští týden, tak se vážně zeptám.


úterý 23. září 2014

Jak se staví pec

Před sobotním mejdanem jsme měli ještě jednu noční akci v pátek v Lbc. Iva se rozhodla postavit venkovní pec a vypálit v ní výtvory dětí, které u ní byly o prázdninách na výtvarném kurzu. 
Zase jsem o jednu zkušenost bohatší.
A poprvé v životě jsem pila smoked scotch whisky.
Zajímavej zážitek!














pondělí 22. září 2014

Nové proměny bydlení

Trochu reklamy.
Když jsem před pár měsíci zjistila, že potichu a bez rozloučení zmizela z Marianne bydlení šéfredaktorka Pavlína Blahotová, snažila jsem se zjistit, co za tím je. Napsala jsem jí na FB a dozvěděla se, že se svou starou partou zakládá nový časopis. Jak už to bývá, prvotním impulsem nebyla zjevně touha začít jinde znovu od nuly, ale změna podmínek. Když má člověk pocit, že  už nadále nemůže odvádět kvalitní práci, tak má dvě možnosti: buď sklonit hřbet a mlčet, nebo odejít. Celý tým se rozhodl odejít a založil si vlastní vydavatelství.
Pokud nepracujete v médiích, tak vám to asi nepřipadá jako šílenství, ale v dnešní době, kdy tištěná média vlastní politici či nadnárodní společnosti, je to krok rovnající se zázraku. Obdivuju jejich ohromnou odvahu a ze srdce přeju jenom to nejlepší a co nejvíc čtenářů!

P.S. Po letech se mi stala milá věc: moje paní trafikantka mi tento časopis schovala pod pultem, protože jich dostala jen pár.


Časopis je skvělý!