čtvrtek 21. července 2016

Na čem ujíždím

V posledních dnech (nebo spíš nocích, protože ve dne na to nemám čas), jsem naprosto propadla prohlížení nabídek ubytování na airbnb. Začalo to Berlínem, pokračovalo přes Vídeň, Amsterdam, Sydney ... když jsme byli v AU, tak jsme všechno naše ubytování měli právě přes tenhle portál.
Pokud nevíte, o co jde, jedná se o ubytování v soukromí. Lidi takhle pronajímají své volné byty nebo i byty, ve kterých bydlí, pronajmout si u nich můžete třeba jen soukromý pokoj, nebo dokonce pokoj společný - to znamená, že s majitelem spíte v jedné místnosti (občas to z fotek vypadá, že i v jedné posteli). Záleží na vaší chuti, vkusu a peněžence.
Nabídka je velmi rozmanitá - od strohých pokojíků po neuvěřitelné bizáry. Nejvíc mě bavily fotky nestylizovaných interiérů - někdy to je příjemně domácí nebo umělecké, ale jsou tu i fotky rozválených postelí, které rozhodně nelákají k tomu, abych si do nich za 50 Euro/noc lehla. Ale pobavilo mě to moc. Je to rozhodně příjemný protiklad k neosobnímu (často drahému) hotelovému ubytování.
Princip tohoto druhu ubytování je podle mě založen na voyerství, které v sobě všichni máme. 
Každý ovšem v jiné míře.

Zatímco můj muž by nejradši bydlel v bytě, který nese co nejméně stop svého majitele, my se Stelou chceme pravý opak. Plné knihovny, prochozené podlahy, ponk místo jídelního stolu, kuchyň sestavenou z různých kusů nábytku, obrazy, fotky ... nicméně postel bych ráda hodně čistou.
Uvidíme, co vybereme, náš termín odjezdu do Berlína budeme muset zřejmě posunout až na září, neb se nám nedaří dát dohromady hlídání pro dva psy, králíka a pracovní volno nás obou.

Pokud máte nějaký zajímavý zážitek s airbnb, sem s ním!


úterý 19. července 2016

My



Stela: "Mami, co sis to koupila za řasenku?! Vždyť to je propadák měsíce! Letní hit, kterej vůbec nebarví. Nemůžeš za mnou přijít a poradit se?"
Můžu.
Takže jsem utratila několik svých stokorun v nově otevřeném NYX.
Nejdůležitější je podle všeho obočí. Musí být správně upravené, na něj pak barva a nakonec zafixovat čímsi, co se podobá průhledné řasence.
Jo a na puse se nosí barva (ideálně tělového odstínu), která zaschne jako beton, ale kupodivu pak je na rtech docela příjemná. 
Na fotce ovšem není vidět nic, to ještě nejsem po celkové úpravě/opravě.

Nedávno se mě ptal někdo v komentářích na mé stárnutí. Jak to snáším a jak to snáší můj muž (asi mě, jak snáší). Dlouho jsem nad tím přemýšlela, protože já sama se snáším docela dobře. Mám zkušenosti, který bych za mládí nevyměnila, a až na občasné ataky (o kterých jsem psala minule) se cítím fajn. Mám konečně nějaký peníze, takže můžu cestovat a neřešit cenu každýho jogurtu, mám práci, kterou miluju, a konečně víc volna a svobody. Velký děti. 
Jen aby to vydrželo.
Zeptala jsem se svýho muže, co na mě říká on ....... Tak prej mě neřeší.
Nevím přesně, co to znamená, ale asi by bylo horší, kdyby mě řešil :)


pondělí 18. července 2016

Hovory s Klárou

Dnes cesta k psycholožce.
Nebylo kde zaparkovat, tak jsem celá šťastná vykličkovala za jedním autem na nějaké hlídané parkoviště. Po zaklapnutí brány jsem zjistila, že je jen pro rezidenty s předplacenou kartou. Nikde žádná obsluha. Takže jsem nakonec musela volat na dispečink, aby mě z toho vězení pustili. Udělala jsem ze sebe o trochu větší blbku, než jsem, ale jen o trochu. No jo, blondýna. Tak se mi jen vysmáli a pustili mě.

Hovory s Klárou jsou čím dál zajímavější, protože se konečně začínáme dostávat od abstraktna ke konkrétnu. Hledáme problém - spouštěč, který startuje moji panickou ataku. Dnes jsme narazily na to, že to zřejmě bude praktický život. Ten mi totiž spotřebovává strašnou spoustu energie. Zajistit všechny věci pro chod domácnosti mě stojí hrozně nervů a sil. To, co jiné ženy zvládají levou rukou, mě potápí a noří na dno. 
Chápu, že většina z vás nechápe.

Těším se na další schůzku. Na to, kam se zase posuneme.


Psaní a přemýšlení (moje práce) mě naplňuje. Z toho žiju.


neděle 17. července 2016

Ta druhá


Z chalupy doma.
Dvě auta, dva psi, králík s klecí, tři kufry a spousta tašek.
Co se týče vybalování, existují dva typy žen: ty, které hned rozeberou a roztřídí všechna zavazadla do mrtě ... a ty druhé. 

Fotka od Stely, trénuje na přijímačky.

Na prázdniny moc plánů nemáme, ale chtěli bysme zajet na pár dní do Berlína. Vlakem.
Ráda bych se ubytovala přes airbnb v nějaký zajímavý čtvrti - co nejvíc výstav, kaváren, kultury ... nemáte nějaký tip? 


pátek 15. července 2016

Poklady z garáže

Tahle stolička  se nám povalovala kolem domu od mého dětství. Sloužila například jako židle při malování pokojů, občas se do ní ukrylo něco, co jsme pak hrozně dlouho hledali, pak na ní byl ubrus a rázem se z ní stal odkládací stolek. Nejčastěji ale někde překážela. Přesto s námi vydržela mnoho let. Teď mi ji táta daroval a já jsem přebrala stoličkovou štafetu.
Ještě nevím, co s ní udělám, jak ji využiju.
Asi nejvíc se mi líbí tak, jak je.






středa 13. července 2016

Čtení a smrdění

Dnes nákup, už jsem si pořídila tašku na kolečkách, abych nákupy netahala po skále v ruce.
Oběd v údolí, přisedli si turisti z Moravy a jeden člen turistického oddílu smrděl tak, že mi zkazil celý oběd. Chtěla jsem mu při odchodu z hospody říct, že taky existuje pánský deodorant, ale nechtěla jsem ho před partou ztrapnit.
Jistě nečetl knihu pana Doležela.
Jeho škoda.


Aby mě kniha zaujala, musí mít buď strhující děj, strhující styl nebo myšlenky, které mě dráždí a nedají spát. Kombinace všeho vítána.
Poločas rozpadu jsem přečetla za jedinou noc. Nedovedla jsem si představit, že knihu zaklapnu a usnu. Chtěla jsem všechno vědět hned. Je to prozaická prvotina (!) od významného literárního vědce, který ji napsal ve svých 92 letech. Nyní mu je 94.

"Doležel ve své prvotině líčí krok za krokem nemilosrdně pravdivě milostný život fiktivního hrdiny od mládí až do pozdního stáří ..."


Některé postřehy vůbec neznám a nevymyslím, protože nejsem starý muž. Když je čtu, připadám si jako voyer a jsem ráda, že můžu nahlížet a špehovat. Pravdu o starém mužském těle a touze, pravdu o tom, co si muž myslí o ženském stárnutí ...
Ke spoustě věcí se vracím, nejdou mi z hlavy.





pondělí 11. července 2016

Na skok doma

Vzali jsme holky z chalupy domů, aby se dnes mohly koupat v bazénu. Protože vedro.

Já jsem se jela učit dýchat do břicha, abych časem uměla zabránit své panické atace i jinak než práškama. Pořád mi ale nejde do hlavy, kde se ve mně (šťastné a spokojené bytosti) tenhle jev bere. A zásadně jen v době klidu a štěstí. Což, jak mi bylo vysvětleno, je právě ta zákeřnost, která ataku provází.
Cesta k psycholožce, která autem trvá 20 min, mi zabrala hodinu a půl. Pěšky, autobusem, pak zase autobusem, pěšky a vlakem. Výheň. Autobusy zásadně bez klimatizace. Měla jsem jen jednu jízdenku, takže dvakrát jsem jela bezostyšně zadarmo. Kontroloři snad do padesátistupňových busů nelezou. Ale bylo mi to fuk, zaplatila bych pokutu. Řidiče upřímně lituju. To je na infarkt!


 To mi zase spadl mobil na zem, stihl si to v letu i vyfotit




První z mých knižních úlovků jsou Voliéry.
Je zvláštní číst knížku, když víte, že žádnou jinou už si od autorky nepřečtete. Loni zemřela.
Znám všechny její knihy, nejvíce mě nadchnul Rok perel
Nevím, jestli všechny knihy mají paralelu se životem spisovatelky, většina určitě. ZB měla složitý život, byla lesbicky orientovaná a často hospitalizovaná na psychiatrii.
Voliéry nejsou jednoduché čtení, realita a fikce se tu často slévají v jeden tok, ale každé slovo má důležitý úder a svůj vlastní význam.
Čtení jsem si šetřila ... žádné jiné už nebude.
Nemůžu tomu uvěřit.