čtvrtek 24. dubna 2014

Co dělají kuličky aneb po desáté večer už můžu (o tom psát)


Ptáte se mě na ty krásné designové kuličky, které jsem si zakoupila na radu kamaráda lékaře. Správně by se měly používat 2-3x týdně po dobu 2-3 hodin. Aby optimálně napomáhaly ke zpevnění pánevního dna.

V různých diskuzích ženy píší o zcela protichůdných pocitech - někomu je to tak příjemné, že se po celou dobu nošení usmívá, jiným ženám je to nepříjemné.
Moje vlastní pocity - pokud by to měla být sexuální pomůcka, tak je to slabota.
To si radši koupím něco úplně jinýho.
Ale jako zdravotní pomůcku to vnímám pozitivně. 
Rozhodně víte, že se něco děje.
A to je vždycky lepší, než když se neděje vůbec nic.

Naruby aneb pohled z pod psacího stolu


Taky jste dnes naruby?
Dnes se koná první ročník Fashion Revolution.
Právě před rokem se stala tragédie, ke které došlo v bangladéšské Dháce, kde se zřítila textilní továrna. Zemřelo při ní 1133 lidí a dalších 2500 jich bylo zraněno.
Tato akce má upozornit na přetrvávající špatné podmínky šiček nejen v Asii, které pracují 12-16 denně za velmi nízkou mzdu. Parazitují na nich velké oděvní koncerny, které se těší obrovské oblibě i v Čechách. 
Tato akce má napomoci tomu, abychom vnímali, co na sobě nosíme, recyklovali a nebylo nám jedno, v jakých podmínkách naše garderóba vzniká.

Více o tom ve včerejším skvělém článku Iri Novak
 http://mujdummujsquat.blogspot.cz/2014/04/fashion-revolution.html
Tímto jí ještě jednou vzdávám hold, neb to nikdo neuměl sepsat lépe než ona.
Ahoj, Iri!


foto: Česká televize

úterý 22. dubna 2014

Sultán + Tyrl = Cherry






Nevíme to jistě, ale myslíme si, že jsme dnes našli v útulku (ze kterého jsme si před rokem a půl brali naši Cherry), její dvě štěňata. Víme, že původní pán si Cherry pořídil k tomu, aby mu porodila štěňata a on je prodal, ale neuvědomil si, že křížence nikdo nechce ani zadarmo. Takže všechna skončila v útulku. Narodila se v roce 2011 a dodnes žila v záchytném středisku v Hovorčovicích. Protože za tři roky se ani pro jednoho pejska nenašel páníček, byli převezeni do Kralup, kde pro ně zkoušejí najít milujícího člověka. Jsou naší Cherry neskutečně podobní a moc bysme jim přáli, aby se i na ně usmálo štěstí. Tak kdybyste náhodou sháněli psa ... budeme vám i se Cherry vděční.




Pracovní úterý



V sedm ráno jsem fakt nebyla schopná jít s Ivanem a psem do lesa. Kafe. Od devíti angličtina. Mluvila jsem německy, moje hlava je asi germánská, weil ich aus Reichenberg bin. Pak pošta, reklamace bot (minule jsem je prý nedonesla čisté - a to jsem je drhla houbičkou na nádobí, tak tentokrát jsem vzala zubní kartáček a v záloze jsem měla i ten mezizubní). Nakonec objednávka dortu pro kamaráda, který slaví o víkendu 40.
Takže po budíčku v 6.30 začínám pracovat až ve 12.30, což je dost pozdě, když do sobotní odevzdávky potřebuju každý den napsat 20 stran (v tuhle chvíli mám 8 a hlava stávkuje).

V průběhu odpoledne mi přišel červeně přeškrtaný minulý díl, takže ještě opravy.
Psát komerční seriál je nejtěžší psaní, které jsem zažila.
Nesmí to být moc chytré, ale taky ne moc hloupé.
Něco by to divákovi mělo mile připomínat, ale ne natolik, aby to hledal na jiném programu.
Neobvykle obvyklé.

Tak ještě těch dvanáct.

pondělí 21. dubna 2014

Pondělí, které nemám ráda








Kdyby se mě někdo zeptal, jaký den v roce nesnáším, vyhrknu okamžitě: Velikonoční pondělí.
Mám ho skoro za sebou. Hurá. Zase na rok pokoj.
V noci jsem špatně spala, budík na půl sedmou, už před osmou první koledníci, dvacet pět vajec nestačilo, spousta sladkostí a alkoholu naštěstí jo. Baj voko - sedmdesát lidí mě přišlo vyšupat.
Už jsem dospěla do fáze, že ani nedělám výzdobu a zakázala jsem to celé rodině. Dokud není po Velikonocích, domů mi nesmí jediná jarní dekorace, která byť vzdáleně připomíná velikonoční svátky.

Těším se na dobu, až neobarvím jediné vejce a budu si sama doma číst.
To si ještě počkám.


středa 16. dubna 2014

Tuli tuli



Když byl Kryštof ještě děsně malý, hrozně brzo vstával a v televizi tou dobou šla ta otřesná pohádka se čtyřmi figurkami s anténkami, co dělaly tuli tuli. Už si ani nepamatuju název. Bylo to šílené, ale díky nim jsem mohla o hodinu dýl spát. Teď si vzpomínám, že to asi nebyl Kryštof, ale Stela. 
A to mám jen dvě děti, navíc dvanáct let od sebe a pletu si to. 
Ruku do ohně bych za to nedala, kterej z nich to byl.
Včera jsem zjistila, že moje paměť je cedník.
Některé věci si vůbec nepamatuju, kus jich zůstane, kus se přecedí.
Kdybych to neměla odjakživa, tak se bojím, že je to nemoc.

Tulipány mi přinesla uklízecí paní.
Pravé, roztodivné, z její zahrádky, co ukrutně voní po celém bytě.
Zvláštně se rozvinuly, asi předstírají, že jsou úplně jiná kytka.
Ještě mi přinesla čokoládového velikonočního zajíčka.
Toho už jsem při psaní snědla.

Dnes se přemisťujeme na velikonoce na chalupu.
Těším se na volno, i když velikonoce se snažím co nejvíc ignorovat.
Nemám je ráda.
Kdyby záleželo na mně, odjedu někam na hory.
Takhle musím přežít hordu dětí a opilců.

úterý 15. dubna 2014

Mezi deštěm







Zahrada mi dělá radost.
Nic po mně nechce.
Dnes osm hodin na poradách.
Nevím, jak se jmenuju.


pondělí 14. dubna 2014

Včera cestou z kina



Já prostě nemůžu jen tak jít na kukandu do knihkupectví.
Co na tom, že na čtení mi absolutně nezbývá čas. Ale hřeje mě pocit, že tu knížku mám.

Dnes jsem na sebe pyšná.
Ráno volala producentka, kde je můj film Ostrava. Že mám zítra termín odevzdání. Koukla jsem do smlouvy - a vážně. To mě vyděsilo, neb pohrozila pokutou. A za takovou pokutu kolikrát klidně odjedete na dovolenou. Takže jsem od rána psala, příběh přece mám v hlavě a scénosled v počítači. 
Před chvílí jsem dopsala. 
Za dnešek jsem pokořila 80 stran. Asi můj životní rekord. Ale vůbec se necítím unavená, strašně mě to bavilo a nabudilo! A to mám doma Stelu se štěkacím kašlem a ještě jsem stihla uprostřed nejzásadnější scény upéct perník. Sice jsem do něj místo kypřícího prášku nasypala kyselinu citronovou, ale včas jsem si to uvědomila a částečně chybu napravila. A co víc! Perník měl báječnou citronovou chuť i bez polevy.

Jen tak dál, Lucie.

neděle 13. dubna 2014

Kam pojedeme?

Plakát k filmu Pojedeme k moři




www.youtube.com/watch?v=ygjIgFeQbRc

Ve středu jsem nestihla slavnostní premiéru, ale všichni kolegové pěli chválu, tak jsme se dnes jeli taky podívat. Sice až na druhý pokus, protože na ten první jsme přijeli do kina, ve kterém tenhle film nehráli (jak je vidět, ženy neumí číst nejen v mapách, ale i v kulturních programech).

Film je báječnej.
Ačkoli Jiří Mádl v něm nehraje, pořád ho někde v pozadí vidíte a slyšíte. Ten film je prostě jako on: nevinnej, jedinečnej, překvapivej, nečekanej, dojemnej ... i po filmové stránce nemá jeho styl obdoby. Je tam spousta schválností, které kdyby mi někdo řekl dopředu, tak okamžitě řeknu, že nemůžou vyjít. Vyšly.
Běžte se podívat i s dětmi, teda ne moc malými. Počínající puberta je tak akorát. Jo a vemte klidně i babičku a souseda. Je to pro všechny!