pátek 30. ledna 2015

Norští fashion blogeři jako dělníci v textilce v Kambodži

Pokud jste ještě nenarazili na tuto norskou reality show (pro mě je to teda spíš fascinující dokument), nenechte si ji ujít. V článku jsou odkazy na stránku, kde je možné epizody přehrát. Pokud by u mě nebyla aktivní, mrkněte na stránku Radia Wave.


Norská reality show poslala 3 fashion bloggery do textilek v Kambodži

Norské bloggerky si vyzkoušely život v kambodžské textilce - Foto: YouTube kanál Joakima Klevena
Norské bloggerky si vyzkoušely život v kambodžské textilceFoto: YouTube kanál Joakima Klevena
Největší norské noviny Aftenposten přišly na konci loňského roku se zajímavou reality show. Jmenuje se SweatShop – Dead Cheap Fashion. Sweatshop je pejorativní výraz pro pracovní místo s nepřijatelnými podmínkami. Pracovníci ve sweatshopech mají dlouhou pracovní dobu, menší než minimální plat, nulovou bezpečnost práce, zato vrchovatě přesčasů, které už se ani přesčasy nedají nazývat. A do takového sweatshopu, konkrétně v Kambodži, se Aftenposten rozhodl vyslat na měsíc tři mladé norské fashion bloggery Anniken, Fridu a Ludwiga. Měli tak možnost na víc než měsíc vyzkoušet život místních pracovníků v textilních továrnách. Ve čtyřech epizodách zjišťují bloggeři, že jejich koupelny doma v Norsku jsou v průměru větší než celý kambodžský dům a že vyjít s pár dolary denně je něco jiného než nakupovat oblečení za stovky dolarů měsíčně. Anniken a Frida se po skončení show staly dokonce aktivistkami, setkaly se s vedením H&M a žádaly je o zlepšení pracovních podmínek v jejich textilních továrnách. Toto téma bylo dokonce probíráno i v Stortingu, norském parlamentu. Celá série je ke zhlédnutí s anglickými titulky tady.
Pokud vás téma zaujalo, přečtěte si speciální díl Modeschau o tom, že v nakupování je někdy lepší zpomalit. Ostatně nejenom v nakupování.

(Zdroj Radio Wave News)


Škola versus život



autor: David Shrigley (výstava v Melbourne)
... těžko z toho poznat, jestli se dobře učil ...

Včera jsem ještě hodně diskutovala o školním tématu. Díky za vaše komentáře, maily, sms i telefony. Netušila jsem, že je to tak ožehavé téma.
Rozhodně si nemyslím, že vzdělání nemá smysl. Naopak. Pokud je někdo studijní typ, jen ať je z něj dobrej doktor, novinář, politik nebo právník, ne lajdák. Ale zároveň si ale nemyslím, že kdo dobře nestuduje, nemá právo na život. Kuchař, ať se naučí pořádně vařit a automechanik opravovat auta.
Jinak jsme namydlení všichni.

Můj kamarád gynekolog říká, že jeho pacientky s titulem mají často přehnané sebevědomí jenom proto, že vystudovaly nějakou vysokou školu. Ale jinak se chovají jak kikiny, se kterýma by teda bydlet nechtěl. A kolikrát dáma - pekařka nebo prodavačka má ohromně zajímavý pohled na svět, ale naprosto mizivé sebevědomí.
A že je to vinou systému. Za chvíli všichni budeme vystudovaní, ale nikdo nebude umět pracovat.

Jeden krásný mail za všechny.
Svolení mám.


Milá paní Lucie,
asi jsem nejstarší čtenářka vašeho blogu, protože letos mi bude 80 let. Ne vždycky s vámi souhlasím, ale každý článek mě nutí k přemýšlení a to já ve svém věku nutně potřebuji. Napsala bych vám komentář, ale to neumím, proto píšu na váš meil.
Mám tři děti. V naší rodině měli všichni VŠ a předpokládaly se jedničky. Vždycky jsem byla povýšená nad matkami a jejich dětmi, kteří nedosahovali tak dobrých výsledků. Oba synové studovali výborně, pak se narodila vytoužená dcera. Ač měla stejnou výchovu a podmínky, nedosahovala vůbec dobrých výsledků a zajímali ji jen koně. Byli jsme z ní s manželem nešťastní, navíc i ostatní příbuzní o ní mluvili jako o černé ovci rodiny.
A tahle černá ovce nemá jako jediná VŠ a dnes má velikou prosperující firmu a je nejšťastnější ze všech mých dětí. Synové si bohužel pořád na něco stěžují, možná proto, že jsou chlapi s padesátkou na krku J U dcery už několik let žiju a jsem moc spokojená. Hlídám občas dvě vnoučata a ty také nejsou jedničkáři, ale je s nimi velká legrace.
Přeju vám i vašim dítkům, abyste se radovali ze života, ne ze školy. Před pár desítkami let bych asi mluvila jinak, ale zaplať pámbů za dceru, která byla vždycky originální a já jsem šťastná, že ji mám.
Snad vás ještě pár let budu číst, doufám, že mi hlava bude sloužit. 

Děkuji za vaše psaní. Emilie

čtvrtek 29. ledna 2015

Svět fandí outsiderům


Že je dnes vysvědčení, jsem zjistila až z telefonu kamarádky, která propadla depresi. 
Na FB si navíc přečetla jásání kamarádek chlubilek, jejichž děti studují výtečně a ony se neudrží a musí to prostě vykřičet do světa. Přitom se rozhodně nenadřou tolik jako my, matky intelektuálních lůzrů.
"Kde je nějaká spravedlnost?" štkala kamarádka.
"Zeptej se, jak se jim daří, až jim bude 35," říkám vždycky já.

Určitě to znáte i vy z třídních srazů, že jen málokterý premiant třídy vám v pětatřiceti řekne, že je šťastný a že dělá přesně to, co vždycky chtěl.
Kdežto my, co jsme každej rok na gymplu byli na propadnutí a víme, že štěstí nepřijde samo, ale musíme se pro něj doplazit po břiše, jsme nějak víc nad věcí. A většinou máme víc odvahy, drzosti a výdrže se plazit dál a dál. Protože jsme na to odjakživa zvyklí, shůry nám toho moc nespadlo.
(Není to samozřejmě pravidlo, ale setkávám se s tím často.)

Navíc z literatury a filmu je dávno známé, že svět fandí outsiderům.

... takhle nějak jsem dneska utěšovala.

A co vy?
Živíte se tím, co jste si vždycky přáli? Jste šťastní?
To by mě vážně moc zajímalo!

P.S. VŠECHNY děti si dnes zaslouží pusu na čelo.


středa 28. ledna 2015

Krmítko


Ráno jsem tedy koupila opravu kytky, vyfotit už jsem ji nestihla, neb jsem ji hned darovala.
Byla to kytice holandských tulipánů v krásné travinové vazbě.
Za stejnou cenu jako včera ten pohřeb.

Chybí mi pěkná větší budka pro ptáky, resp. spíš krmítko.
Vyfotila jsem kus zahrady, který vidím, když píšu.
A nutně bych tam potřebovala tohle krmítko - ovšem na tyči, abych ho mohla zapíchnout a pozorovat ptáčky. Vymejšlím si.
Dnes jsem obvolala 4 výrobce, někdo nechce/neumí nohu přidělat, jinej nohu má, ale u toho vyřezávané krmítko za litr. Kdyby bylo šén, tak ho možná koupím.
Ale vypadalo jako zmenšenina pohádkového srubu.

Nemáte tip, kam se obrátit?
Vřele děkuji.


úterý 27. ledna 2015

Hnusná kytka




Dnes byl den plný různých vylomenin.
Vrcholem byl nákup kytice v květinářství, deset minut před tím, než zavírali. Byla jsem šťastná, že jsem to stihla. Prohlížela jsem si ještě nějaké svíčky, když prodavačka vystrčila ruku s kytkou a řekla: "Takhle by to bylo za tři stovky. Stačí?"

V životě jsem takovou hnusnou kytku neviděla. Nedbalá vazba, staré květiny, různě dlouhé, všechny smutné. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se nezmohla na odpor a kývla jsem. Ale už v tu chvíli jsem věděla, že ji prostě nemůžu dotyčné darovat. To je jako kdybych jí řekla - stojíš mi akorát za tohle koště.

I já jsem párkrát dostala kytku, která vypadala jako ze sekáče.
Pokud se k ní nevázala vtipná historka (spadla mi do kaluže, ucvakly mi ji dveře v metru, schoval jsem ti ji v autě pod sedadlo, ale zapomněl jsem ti to říct ...), tak mi vždycky bylo trochu hanba i za toho darujícího.

Takže ráno jedu koupit jinou.
Hlavně jinam.

pondělí 26. ledna 2015

Příběh jedné plážové tašky




Týden před odletem do AU mi JEVE psala, kdy že to letíme, že má pro mě dárek a musí mi ho poslat ze Švýcar. Teoreticky vzato - nemusel vůbec dojít, ale já byla tak nějak v klidu, že přijde. 
Takže deset minut před odjezdem na letiště přijela pošta a přivezla mi od jeve hand made úžasnou soupravu plážové tašky a dvou kosmetických. Tož jsem odemkla kufr a dala je navrch, aby se holky se mnou podívaly do teplých krajin.
Plážovka byla nejvyužívanějším zavazadlem vůbec!
Všichni si mysleli, že je od Desigual.

Vešly se do ní plavky, ručníky, kniha ... někdy i celý nákup či jen pár piv, ukradený časopis a tak.
Takže velké díky!!!

Tímto směrem jen malý povzdech nad tím, kolik mých oblíbených blogů už pokračuje jen občasně nebo úplně skončilo. 
Asi nás to ale čeká všechny.


neděle 25. ledna 2015

Dostihy




Víkend vyloženě sportovní.
V televizi.
Tenis, biatlon, skoky na lyžích ... to milujeme.

Konečně jsem si taky prohlídla časopisy o bydlení, které jsem si přivezla.
Musím říct, že na byty severského typu s bílou podlahou, světlým dřevem a šedými doplňky už mám celkem alergii. Bylo jich tam snad deset a měla jsem pocit, že si pořád prohlížím jeden a ten samý. Žádný stopy, podle kterých by člověk zjistil, čím obyvatelé jsou, co je baví a tak.
Místnosti vyprázdněné natolik, že nevěřím, že ty lidi nemají jednu (nebo víc) místností, které jsou plné věcí denní potřeby. Ta idylka je pro návštěvy a fotografy, ale život, skutečnej život, jó, ten my schováváme jinde. Ten by na fotce nevypadal esteticky.
Ale třeba jim křivdím.
Rozhodně mě to inspirovalo k tomu, že jsem začala třídit a likvidovat věci ze skříní. Máme jich asi desetkrát víc než potřebujeme.

pátek 23. ledna 2015

Zvykám si

Hnus fialovej! ... říkala moje babička tomuhle počasí.
Nevím, co je na něm teda fialovýho. Když jsem v půl osmý ráno vezla Stelu do školy, tak to bylo všechno tmavě šedý. Nejdřív jsme si myslely, že jedeme o hodinu dřív, a proto je taková tma, ale jely jsme akorát. Pořád se nemůžeme srovnat s místním časem, takže chodíme spát brzo a vstáváme ve 4 ráno. Děs.

Doma pořád běží v tv Eurosport - buď lyžování nebo tenis.
Dostala jsem aktuální fotky z Melbourne (australian open) od fotografa Jiřího Vojzoly, který fotí pro NIKE. Jsou z tréninku Petry K. S trenérem a jejím novým fyzioterapeutem.
Hned na mě dýchlo australský slunce!