neděle 21. prosince 2014

Je totiž neděle a mám dost času


















Připadá mi trochu nepatřičné psát o tom, jak jsme strávili odpoledne na pláži, zatímco většina českých domácností finišuje s vánočními přípravami.
Já ne.

Místo, kde jsme, je asi 800 km severně od Sydney (doufám, že nekecám, nikdy jsem nebyla v zeměpisu moc dobrá). Dřív to tu prý patřilo hippies a pozůstatky jsou tu stále. Potkáte tu plno pestrobarevně oblečených lidí, co jezdí v campervanech různé kvality či spíš nekvality - zejména ti mladí a nespoutaní. (Campervan - dodávka, která je upravená na spaní.) Spousta lidí tu žije v obytných přívěsech, které už asi zarostly do země a oni si k nim přidělali různé plachty jako terasy, kolem je malá zahrádka ... je mi to hrozně sympatické. Ale samozřejmě je tu i luxus. Prostě všehochuť, což se mi líbí a tak nejvíc ze všeho pozoruju a pozoruju. 
To je příběhů, viď?! říká můj muž, když vidí, jak zírám.
Moje zírání je ale nehodnotící, nevidím, jestli má tahle paní větší či menší zadek a hlavně - je mi to úplně šumák. Mě zajímá, co ty lidi žijou. A protože se jich na to neumím zeptat, tak si v hlavě skládám příběhy z útržků, které vidím.
A taky pozoruju své děti.
Dodneška jsem například nevěděla, že Kryštof umí chodit v písku po rukou.
To jsou věci!

sobota 20. prosince 2014

Byron Bay












O půlnoci jsme naskákali do auta, naložili ho po střechu a před polednem jsme byli zde na Baron Bay, kde zůstáváme tři dny. Máme nádherné ubytování, které Kryštof sehnal úplnou náhodou za poloviční cenu, protože tu měli volné právě jen tyhle tři dny.
Všichni se momentálně koupou v moři, je tu příšerný hic.
Já píšu a jsem šťastná, že nemusím být v tom pařáku venku, ale pěkně si hovím v krásném klimatizovaném domku.

Klokana jsem zatím neviděla, pokud teda nepočítám ty dva přejeté na silnici.
Krajina je překrásná, připadám si často jako ve filmu.
Nádherně tu voní vzduch, to jsem ještě nikdy nezažila.
Kdybych nebyla tolik moc seversky bledá tvář, tak se mi tu líbí ještě víc.

Stela je zamilovaná do svého big brothera, drží se ho jako klíště.
Pro mě je z celého pobytu stejně nejdůležitější stmelování rodiny. Taky bych chtěla pochopit, proč moje dítě žije takhle daleko, co ho tu drží, co od života čeká a tak.
To se přes skype těžko vysvětluje.

Všechno je zvláštní.
Náš život je zvláštní.
Baví mě o tom přemýšlet.


čtvrtek 18. prosince 2014

Už jsme tu!












Let děs a běs.
Turbulence a řvoucí děti.
První dojem ze Sydney - podnebí jako na Kanárech, centrum nám připomíná Londýn.
Bydlíme v šérovaném bytě s Monikou, Kryštofem a jejich spolubydlícími.
Za rohem neskutečně crazy kavárna, kam chodíme ráno na kafe, stydím se fotit.
Sháníme na netu jetý kávovar, nebo tam necháme majlant.
Jsou tu hrozně drahé minerálky, takže po dlouhé době pijeme vlažnou vodu z kohoutku se šťávou. Rázem je mi zase osm.
Vyfotila jsem moře kytek, které lidi nosí do centra na místo pondělního puče. Stojí se tam fronta.
Mám hrozně málo slov. V hlavě. Odpočívám od nich.
Tak fotky.

Jediné, co tu úplně chybí, je jakákoli vánoční atmosféra.

Ahoj, mami a tati, máme se fajn!

pondělí 15. prosince 2014

Už dnes




My Honey, můj nový objev

Před deseti minutami jsem odevzdala poslední kus práce před cestou.
Kdyby nebylo hlavní zprávou dne, že muslimové drží v Sydney v kavárně 40 rukojmí, tak je všechno celkem v pohodě.

Jdu dobalit a odjezd.

Ozvu se!


neděle 14. prosince 2014

Už zítra


Vstávala jsem v půl páté a koukala do tmy na rozsvícený strom.
Dnes předávka zvířat, což mi vždycky trhá srdce, i když vím, že se budou mít dobře.
Králík jel do Liberce, Amanda do Doubku a Cherry do Mnichovic.
Psi byli celý víkend nervózní, tušili, že se něco děje.
Brečela jsem.
Což mi asi udělalo dobře, protože mi povolilo napětí mezi nosem a uchem.
Kéž by nebylo jen krátkodobé.
Nevím totiž, jestli umím brečet i na povel, abych si tím vypomohla.

Ještě nesbaleno.
Jsou chvíle, kdy lituju, že nejsem praktická žena.
(Ale není jich moc.)


sobota 13. prosince 2014

Už pozítří


Dnes mám svátek.
Protože mi dva dny šumí v uchu, rozhodla jsem se, že ho oslavím na pohotovosti.
V Krči mi po hodině čekání na orl sdělili, že budu čekat ještě dalších pět. Takže přejezd do Benešova. Tam jsem sice čekala taky skoro tři hodiny, ale aspoň jsem si měla kam sednout a oddělení nevypadalo jako v dokumentu ze sedmdesátých let.
Doktorka zjistila, že mě zlobí tlak v uchu a doporučila mi odložit cestu letadlem, dobu léčení odhadla na týden. Což si nemůžu dovolit.
Takže mám celou cestu žvýkat a vyzbrojit se léky proti bolesti.

Ale jinak je všechno fajn!



pátek 12. prosince 2014

Perníčky z Irska

Je to opravdu luxus, když sami nepečete a domácí perníčky vám dorazí od MARCELY až z Irska.
Radost převeliká, moc děkuju!




Včera v noci, když jsem šla spát a budík mi hlásil, že začne zvonit za 4 hod 37 minut, tak jsem se sama sebe ptala, co jsem kdysi dělávala po večerech, když jsem ještě nepsala. 
Nemůžu si vzpomenout.

Celý podzim jsem nebyla v kině ani divadle - přestože jsem dostala osobní pozvání od několika herců. Všechny jsem musela odmítnout. Nejde o to, že nemám čas do divadla fyzicky přijít, ale nejsem tam psychicky. Většinou jsem tak plná vlastního děje, že nedokážu vnímat nic dalšího.
Ale vypadá to, že po množství autorů, kteří s námi seriál prostě neupsali, se chytnou aspoň dvě scenáristky, takže se budeme více střídat. 
Psát seriál vyžaduje maximální znalost řemesla, většinu to překvapí, některé odradí a pár dalších znechutí, když zjistí, že nejsou tak perfektní, jak si sami o sobě mysleli.
Stačí jeden nepodařený díl a všichni spadneme na kolena a máme pocit, že vůbec nic neumíme a nikdy už nic nenapíšeme ...
Psát film je proti tomu válení se u moře.

Díky svému blogu jsem ulovila naši současnou dramaturgyni Jindřišku, kterou jsem znala jen tzv. přes ruku. Zrovna jsme hledali drtg, když mi sem napsala nějaký komentář a já jí hned volala.

Kdybych neměla blog, tak se nesetkám se spoustou zajímavých žen a nikdo mi neposílá perníčky!