Gauč

 

Bývalí majitelé naší chalupy nám věnovali spoustu věcí, které tam měli. Mimo jiné i tento úžasný gauč. První republika? Nevím. Je kožený a potřeboval by opravu.

 

Chtěla jsem se zeptat milých designérek, které čtou můj blog (ale samozřejmě nejen jich), jestli nemají tip, kdo by uměl tenhle krásnej kousek znovu potáhnout. Už jsem se po tom kdysi pídila a dostala jsem nabídku od nějakého super profíka, který by to spravil bratru za 30 tisíc , jenže za tuto cenu se na aukru tenhle gauč (má nějaký speciální název, zapomněla jsem) prodává ve velmi zachovalém stavu, takže by bylo jednodušší koupit ho tam. Ale mně jde o tenhle náš a pokud možno finančně nevykrvácet.

 

Za každý tip budu vděčná!

 

P.S. Báječně se na něm totiž sedí a připadá mi nádhernej.

Krása jásá

 

Dnes návrat do reality se vším všudy. Byla jsem objednaná na vypíchnutí žilek v obličeji + několik dalších sadomasochistických kousků. Už podruhé. Napoprvé jsem to totiž nedala, hned když do mě mudr. zapíchla elektrickou jehlu, tak jsem se vymrštila a odmítla pokračovat. Napodruhé už to vyšlo. Zejména proto, že jsem dostala znecitlivující mastičku, kterou jsem si doma dvě hodiny před výkonem aplikovala a obalená v potravinové fólii odjela na kožní.

To, jak vypadám teď, radši nefotím.

Nicméně zítra opuchlá a s monokly musím absolvovat návštěvu advokátky v centru. Doufám, že vzbudím dostatečnou lítost.

 

Jo.

Ještě mě mudr. pobavila, když řekla, že holt v mém věku už žena musí počítat s tím, že krása ji bude stát nejenom prachy, ale i bolest.

To je přesný.

Tak se těším na tu krásu!

 

Přišel mi k svátku gratulovat Olda

Kdo se první správně chytí, má u mě povídky o lásce od současných českých autorů, které jsem přečetla dnes večer na posezení!

 

Pes se neptá

... kolik vám zbývá ještě napsat stran. Prostě chce ven. A to je dobře. Kdybych Cherry neměla, jsem schopná na židli u počítače shnít. Šly jsme ráno i teď navečer. Je tu krásně.

Jo, tady jo.

 

Odpoledne jsem dopsala díl, pak nastala tříminutová katarze, poté jsem si na hodinu lehla na zahradu a ze stínu pozorovala slunce. Je úlevné a nabíjející pozorovat pohyb mraků, let ptáků a uvědomovat si to.

Proto tolik potřebuju samotu, abych si uvědomovala.

Že beru do ruky lžičku, kterou mám ráda a že s ní míchám kafe.

Na ubruse jsou shluky roztomilých kytiček.

Tohle je oranžová barva.

Dotýkat se věcí.

Myslet.

Umět nemít povinnosti.

Mít se ráda.

 

Trochu strachu

 

 

Posledních několik dnů mám zase hlavu v počítači. Dnes plánuju jít spát v jednu nebo ve dvě a vstávat v šest, abych stihla odevzdat práci.

Ani jsem si nestihla užít samotu na chalupě, jen co Ivan se Stelou odjeli, začaly hromy a blesky, bála jsem se. A bojím se pořád. Jsem sama mezi skálami. Žádný soused nikde na dohled, ani na zakřičení. Když jsem tu sama, vždycky si říkám, že bych si měla aspoň pořídit závěsy do oken. A lepší zámek. A pevnou linku, abych mohla volal SOS, když není signál. A milence, co by jezdil na noc, kdy se tu bojím nejvíc.

 

Cherry je taky nesvá, ještě nikdy tu nezůstala se mnou sama. Jenny už byla na moji samotu zvyklá.

Snad to zvládneme i bez závěsů a toho ostatního.

V jednu si beru stilnox a strčím hlavu pod peřinu.

Už se nemůžu dočkat rána!

 

P.S. Nevíte, kolik bajtů má jeden giga bajt? Nemůžu se dopočítat a přesně tolik jsem si zakoupila internetu. Vyhledávač nelze otevřít. Internet se plíží jako vyschlý šnek.

 

Jestli tohle čtete, je to vítězství lidské vynalézavosti nad technikou. 

 

 

 

Skloněná

 

Takhle mě doma vidí nejčastěji: skloněnou nad počítačem. Nenamalovanou, unavenou, ještě, že nejsou vidět ty roztrhaný pyžamový kalhoty! Ale dala jsem si předsevzetí, že už je místo do pračky hodím do popelnice. Ani nemám odvahu tu fotku zvětšit.

 

Tenhle týden, vlastně cca deset dní, bylo hodně náročných a ještě to pokračuje. Dva díly jsem napsala a oba už stojí v pořadí na další verzi. V pondělí je chce mít produkce k dispozici. Už teď vím, že to nemůžu stihnout. Hlavně proto, že se nemůžu věnovat jen psaní. Dnes jsem byla se Stelou na orl, kde přehodnotili její dg. a nemocná bude ještě další týden. Já se taky potýkám se zdravotními problémy, ale ty prostě musí počkat. Mám skvělého orl, který se mi snaží pomoct i s jinými chorobami, než mu přísluší, ale dnes řekl, že bohužel tohle spolu nevyřešíme. Škoda. Už jsme vyřešili leccos, jednou mi dokonce pomáhal s lékařskými scénami do scénáře. Takový doktory miluju.

 

Zítra asi přesun na chalupu, potřebuju živou vodu, živý vzduch. Jenže tam stále nemám připojení, tak nevím, jak to provedu, protože potřebuju opravovat a být pořád on-line, abysme si to mohli přeposílat.

 

Každý můj den je teď dobrodružství.

Nevím, jak začne, nevím, jak skončí.

 

 

 

 

Půl desáté večer

Nefotím, tak nemám žádné obrázky.

Chci všem poděkovat za milé komentáře nejen pod mým nočním článkem, ale tak nějak vůbec. Jak jste si asi všimli, já nereaguju vždy, někdy na to nemám vůbec čas a jindy jsem zase tak bez nápadu, že bych jen ke každému komentáři přidávala :-).

Ale cením si toho a opravdu mě to vždy potěší.
A ty vaše životní příběhy, postřehy a zkušenosti!
Žasnu.
Děkuju, že vám stojím za to, mi o tom napsat.

Na tom nočním článku jsem si ověřila, jak vlastně jednoduše se píšou věci, které nejsou veselé, ale když člověk chce vykřesat fór, stojí to mnohem víc práce, času a sicflajše.

To samé je se scénáři. Tragika automaticky s sebou nese emoce, píše se rychleji, jednodušeji ... a mně přesto psát nejde. Dnes jsem napsala deset scén, pyšná na ně rozhodně nejsem. Bohužel se ukazuje, že opravdu jsem sólistka, což je schůdné jedině u literatury. Jenže to, co píšu já, žádná literatura není, to bych musela sakra přidat. Ale mám jeden zajímavý příběh, který už mám sice hotový jako scénář, jenže leží pořád v tom šuplíku - a mě k němu napadly další peripetie, tak se asi v budoucnu o knihu pokusím.

 

Ale teď mám hlavu úplně vymetenou a toužím jenom po své vlastní posteli!

Tři ráno

... jsou. Stela se před hodinou vzbudila, kašle a smrká, přišla si k nám lehnout. Nemůžu spát. Takže sedám nad scénář. Ale nedám to, což jsem čekala. Když mi to nejde ve dne, natož aby to šlo v noci. Večer volal hlavní autor, že moje psaní je úplně jiné než jeho, jestli od něj nemůžu víc opisovat. Zkouším to. Nejde to. Vidím ty velký rozdíly, ale já zkrátka nedokážu psát depresivně. Vždycky v každý postavě i scéně vidím naději. Jenže sem se to zoufale nehodí.

Svůj stín nepřekročím.

 

Večer jsem do jedenácti seděla nad textem, musela jsem působit příšerně, protože můj muž mě i v tuhle dobu posílal ven se projít a vyvětrat si hlavu. Což jsem odmítla. Důvod byl jediný - musela bych si své pyžamové kalhoty, ve kterých jsem od včerejšího večera, vyměnit za džíny. Možná se i učesat. Na to už jsem neměla sílu.

 

Beru si prášek.

 

Jsem ráda, že blogy nefrčely už v době, kdy byla Stela malá. Psala bych tam zoufalé věci. Vůbec jsme nespali. Celá rodina. Měla totiž poruchy spánku. Naprosto nechápu, jak jsem v jejích dvou měsících mohla začít pracovat, psát a točit pro Noc s Andělem. Do toho jsme stavěli dům a bydleli v drahém pronájmu. Byla to vlastně chata, ovšem s krásnou velkou zahradou. Museli jsme ji sekat.

 

Hrozně tady něco bouchá.

 

První, koho jsem psala a natáčela, byla Jiřina Jirásková. Hrozně se to zvrhlo. Jeli jsme ji točit do Vinohradskýho divadla. Neměla náladu, buzerovala mě. Kameraman z toho byl tak na nervy, že se mu třikrát vypnula kamera. Paní Jirásková zuřila a nechtěla to dotočit. Vysmívala se mi, proč mám účes jako chlap. Jaký divný, že ty ženy dneska jsou. Nemohla tušit, že jsem po dvou operacích a doma mám dvouměsíční nespící dítě. Štáb to věděl a bylo jim mě líto.

 

Ty zvuky jsou králík.

 

Do živýho přenosu jsem jí vymyslela jako tajného hosta její nejlepší kamarádku paní Bublíkovou a ona byla strašně překvapená. Jeden z nejhezčích dílů to nakonec byl, ještě pak několikrát telefonovala Andělovi a děkovala. Jemu. Mně ne.

Jsem ráda, že jsem, jaká jsem (a není to moje zásluha, prostě to tak je), protože mě pak nikdy nenapadlo na ni bejt naštvaná. A jako herečku jsem ji taky nepřestala mít ráda.

 

Prášek zabírá.

 

Musím si jít lehnout. Za čtyři hodiny vstávám. Naštěstí přijde uklízecí paní. Stydím se. Takovej binec jsme dlouho neměli. Jenže já dneska dvakrát dělala řízky a kaši, jednou pekla brownies, pak ještě čerstvej mrkvovej salát ... a do toho jsem psala těžkejch osm scén. Ale nemyslím si, že bych to napsala líp, kdybych uprostřed nesmažila ty řízky ... a taky tu celej den řval Disney Channel, co má taky Stela dělat, když je nemocná ... nevím, jak to učení doženeme. Nikdy se nám to nepodaří úplně. Neumím ji nic naučit, protože to sama neumím.

 

Ten králík se zbláznil! Příšerně dupe.

 

Alfa samec

Stela: Mami, co je to alfa samec?

... no nějak jsem to dala (za pobavených pohledů svého muže) dohromady.

Kdyby vás zajímalo, kde to desetiletá holčička vezme, tak v Simpsonových. To je bible dnešních dětí.

Aspoň u nás to tak je.

 

Na tuhle nedávnou příhodu jsem si vzpomněla, když jsem dnes četla o přestávce mezi psaním Respekt. Píše se tak o Zemanovi. Dost se mi ta představa tím posunula, protože v Simpsonových byl za alfa samce označen Homer. To jsem se aspoň bavila.

Tady ne.

Ale je to zajímavý čtení.

A taky jsem si vzpomněla na poslední Reflex, který je ještě v prodeji (ale já ho zapomněla na chalupě), kde je nádherný rozhovor s Vratislavem Brabencem z Plastic People o tom, že nás čeká nová totalita.

Kryštof s Monikou se právě rozhodují, jestli  odjet z Čech.

Mají to půl na půl.

Já bych byla pro.

Jak to, že moje mateřské srdce vůbec neřve?

 

 

V Respektu je i krásný článek od spisovatelky Jany Šrámkové (chystám se na její novou knížku, mám ji v dlouhééém seznamu těch, co si nutně musím koupit) o současné dětské literatuře s přihlédnutím k poslední Magnesii Liteře. Respekt (aspoň podle mě) stojí za to číst.

 

P.S. Marcelo, přečtu a poletí za tebou Irska.