Hrozně ráda chodím se Cherry na procházky večer.
Miluju, když nás spolkne tma.
Ale musím jí už pořídit blikací kolemkrk (náš domácí název pro obojek), protože už ji kolikrát nevidím ani já sama. Natož jiný venčič a jiný pes.
Dnes prima oběd s kolegyní a kamarádkou, resp. s kolegyní - kamarádkou. Ty dvě jsou totiž jedna.
Jedna skvělá.
Nevěřila bych, co všechno se dá po rozchodu s manželem zažít. Třeba mít najednou tři milence. Teda ne úplně najednou, jako v jednu chvíli, nicméně současně.
Jak se znám, já bych si nepamatovala, co jsem komu řekla a musela bych si to psát.
Ale třeba bych neříkala nikomu nic.
Není vztah jako vztah.
Někdy škoda mluvit.
To jen tak teoretizuju, protože moji hlavu a ruce teď nejvíc zaměstnává jen jeden chlap - Tobi.
Tyhle obědy miluju.
Cestou vlakem domů mi pak naskakují scény nebo dialogy do scénáře, ačkoli ten se týká něčeho jinýho. Ale konečně mi docvakne NĚCO, na co jsem nemohla dlouho přijít.
Díky.