Narváno

Včera poprvé jsem měla své nové auto velikosti nákupní tašky narvané až po střechu.

Vezla jsem totiž věci do azylového domu pro matky s dětmi a není krásnější pocit, než když tam přijedete a dámy a děcka vám berou ty tašky z rukou a jásají, že tohle si zabírají, protože to nutně potřebují/chtějí. Vždycky se tam snažím dát i něco fakt pěknýho pro radost.

 

Kdysi mi vyprávěla sousedka, že přivezla do dětskýho domova moc hezký oblečení po synovi, a chtěla vidět chlapečka, kterej to bude nosit. Asi aby jako projevil radost, a ona měla zadostiučinění, že ty věci neprodala na mimibazaru. Samozřejmě, že jí žádné dítě neukázali a navíc jí řekli, jestli chce dětem opravdu pomoct, tak by potřebovaly příspěvek na rovnátka. Moji sousedku to urazilo a už jim nikdy nic nepřivezla. Vůbec tuhle její misi nechápu, vlastně chápu. Chtěla udělat radost sobě, ne někomu jinýmu.

 

Moje auto: jsem nadšená. Je tak malý, že se otočí na pětníku a všude zaparkuju. A automat - to je prostě zázrak. Dokonce teď mnohem radši řídím a sedím si za volantem jako ve svým pokojíčku. Jmenuje se Adam. Opel Adam. Jo, a mám handsfree! Sice nevím, jak se to řeší, když zavolá milenec a manžel zrovna sedí vedle vás, ale nějakej fígl na to asi bude.

 

Zítra jdu tvořit stěnu do bytu.

Pět dní teď byt okupovala Stela, doslova se o něj pereme.

Já zítra!