Zubařka a scenáristka

Včera jsme byli na moc milé návštěvě u mé sestřenice a jejího muže. Mají nový krásný dům, švýcarsky uklizený a velkorysý. Akorát, že strašně lilo, tak jsme nemohli grilovat venku a kochat se zahradou. Vášní Zúzy je uklízení a je to vidět na každém kroku. Možná je to tím, že je zubařka.

Neodolala jsem a s dovolením si vyfotila její šuplík.

A doma svůj.

Vypovídá to prakticky o všem.

Jak se píše seriál/ Na chalupě!

Dnes píšu "na dvoudenní otočku" na chalupě. Mám to sice hodinu a půl cesty autem z domova, ale vyplatí se. Čas tu p-l-y-n-e, skoro samota, ovšem za dvěma rohy hospoda. Ani jídlo a rum si vozit nemusím. A Jenny se tu taky líbí. Nejradši se zamotává do břečťanu a pak překusuje šlahouny. Dneska dopisuju jen deset obrazů, cca 20-25 stran. Pohodička.

K čemu slouží spisovateli zahrada

"Spisovatel musí něco zažívat. Po čase zjistí každý, kdo píše o lidech, že má lidí ohromnou spotřebu, a začne se poohlížet po dalším materiálu. Takže první a nejsnazší odpovědí by bylo říct, že zahrada slouží spisovateli ke psaní."

Dnes vyšel v Mladé frontě fejeton Tomáše Zahradníčka "K čemu je spisovateli zahrada" - odvolává se tam na rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem (ten je zase v Týdnu), který o své dobřichovické zahradě stále něco spisuje - a já to ráda čtu. Ještě líp to ovšem popisovala jeho žena Madla ve dvojdílné knize korespondence s Jiřím Kolářem - Drahý pane Kolář. Pokud neznáte, doporučuji. Já si to čtu dokola, když jsem nemocná.

Moje zahrada mi slouží k dívání se (asi že nejsem spisovatelka),

je to ohromně rychlá dobíječka energie.

Tento týden se oblékla do žluté.

Jak se píše seriál/ Dopolední siesta

Dnes se mi píše hezky.
O samotě.
Jen s mým věrným psacím psem.
A taky mám nové psací kalhoty.
S velikejma srdcema.
Next.

Bývalý manžel mé bývalé nejlepší přítelkyně

Kamarád Dali slaví padesátiny. Dostane ode mě stylový dar. Padesát knih (převážně detektivek). Je to můj největší mužský kamarád. Kdybych měla tajemství, které bych potřebovala někomu svěřit a doufala, že to ten někdo nevykecá, byl by to právě on. Získala jsem ho zvláštně - jeho bývalá žena Monika byla totiž kdysi mojí nejlepší kamarádkou. Pak se ale zamilovala do nesprávného muže a nešťastný Dali nám zůstal na krku. Přátelství s Monikou nějak zmizelo, ale Dalimu jsme pak s mým mužem byli za svědky na jeho druhé svatbě. Předsvatební noc jsme ve čtyřech strávili v naší tehdejší garsonce a kytku nevěstě kupovali až cestou na radnici. Byla to pro mě nezapomenutelná svatba.

Mým nejlepším přítelem je tedy bývalý manžel mé bývalé nejlepší přítelkyně. Mimochodem - je to ten, se kterým jsem se tak pohádala kvůli filmu Záhrada - zde .
Ačkoli se vídáme málo, víme o sobě pořád. Jsem ráda, že ho mám.

Jak se (ne)píše seriál/Poslední nadechnutí

Už jsem doma.

Deset dní jsem na chalupě nepsala. Stav naprosto nevídaný.

Nový projekt se táááhne, takže předpokládané termíny hotových scénářů padají jak hrušky na podzim.

Viděla jsem hodně filmů, přečetla dvě knihy a spoustu času jsem strávila ve vodorovné poloze.

Taky jsem jezdila na kole, vyhořel mi startér v autě, takže mi auto museli odtáhnout.

Prej někam do Novýho Boru.

Tak doufám, že se s ním ještě shledám.

Dneska si jen tak pro sebe rekapituluju,

protože od zítřka mi už začíná psací maraton.

Poslední nadechnutí a ráno v sedm pod hladinu.

Když nemáte řád, nic nenapíšete. Mám řád.

Akorát zas nebudu vědět, čí jsem.

Čí jsem?

Milostný dopis v mé posteli

Při pozvolné rekonstrukci historické postele (zatím truhlář prodloužil sajtny ze 190 na 210 cm) jsem v ní našla léta uvězněný milostný dopis. Je z roku 1934. Jistý voják tam píše své milé Růžence. Nevím, jestli je postel po vojákovi, po Růžence, nebo po obou, ale naplnilo mě to na chvíli šťastným klidem. Láska je věčná!

Moji milí,

ozývat se teď budu jen sporadicky, neb deset dní pobývám na chalupě, kde téměř není signál (a když je, tak stejně internet leze rychlostí unaveného brouka). Nahrát obrázek pro můj blog se mi nepodařilo ani během dlouhé doby, kdy jsem stihla uklidit půlku chalupy.
Ale všechno má své kouzlo.
Jen život je nevyzpytatelný. V sobotu jsme slavili kamarádovy padesátiny a ten samý den se stala v naší rodině tragická událost. Chtěla jsem si těch deset dní hlavně odpočinout, ale hlava šrotuje ostošest. Kéž by se tím aspoň něco změnilo!

Levandulová

Levandule na mojí zahradě se rok od roku úžasně rozrůstá. Sama od sebe. A voní už na dálku. Zajímavé je, že ji opylují samí čmeláci, včely žádné. Koupila jsem si taky levandulovou řadu od avonu, je tam uvedeno, že je přímo z Provence. Takže se dnes natřu na noc olejem i krémem a doufám, že se mi bude zdát dlouhý voňavý francouzský sen.

Generace Singles

Dnes jsem byla v Lucerně na premiéře dokumentu Generace Singles (režie Jana Počtová), který produkuje HBO. Premiéry mají tu výhodu, že je na nich úžasná atmosféra, protože se sejdou kolegové a kamarádi, kteří film chtějí vidět a ne pomluvit.

Režisérka si vybrala 6 singles třicátníků, kteří velmi otevřeně mluvili o svém životě. Bylo to vtipné i mrazivé zároveň. Všichni se premiéry zúčastnili osobně. Během sledování filmu pak sklízeli potlesk i salvy smíchu. Fandili jsme jim jako na závodišti. Je to úžasný film, běžte na něj do kina, i pokud vám není zrovna třicet. Jako mně. A jsem za to ráda.

Jak se píše seriál /V Le court galerii!

 Kolegyně dnes vybrala pro pracovní schůzku nádherné místo. Pokud budete chtít nedaleko Staromáku v klidu pracovat, povídat si nebo se prostě zašít - zkuste to tady (Haštalská 1). Překrásný dvorek plný květin, kavárna s galerií, dopoledne v deset skoro ani noha, ale od pěti už venku narváno. Jako bonus výstava fotek Barbory Bálkové. Ceny mírné. Fakt zážitek.

 Dnes další velká porada, už hodně konkrétní. Existuje synopse, píše se první díl. Spousta dohadů, nesouhlasů, posunování figur, děje, vyznění ... ale po šesti hodinách odcházíme relativně dohodnutí. Aspoň na něčem. Příští týden mám začít psát já. Tři díly za tři týdny. Bojím se, že to nebudu umět. Vždycky je to sázka. Jistota neexistuje.

Samota

 

 

Dnes jsem sama.

Nádhera.

Samotu potřebuju fyzicky i psychicky - a to velmi často.

Můj muž si na to zvykl, děti si zvykly.

Nejradši odjíždím na chalupu, ale dneska jsem se svou samotou doma.

A je nám krásně. Nikdo tu není a nebude.

Pozoruju zahradu a uklidím Stele pokojíček. 

Takhle vypadají dospělé prázdniny. 

Pořád miluju

Zjistila jsem, že často říkám, že NĚCO miluju.

NĚKOHO už daleko méně často.

Petera Lipu určitě ano.

Jeho hudbu, jeho projev, často si pouštím jeho cd v autě.

Má pro mě neuvěřitelný sexappeal. 

Texty mu hodně píše Milan Lasica.

Tak aspoň jednu ... na dobrou noc. 

  

Kokořín, má láska II

Schod z kuchyně do pokoje bude mít dřevěný návlek. Soused truhlář mi ho slíbil na příští víkend. Kladla jsem mu na srdce, aby ho buď z něčeho recykloval nebo vyrobil nový s patinou opotřebovanosti. Uvidíme. 

Z kuchyně vedou schody do patra, tam je stále nedoděláno. Ale cestou si klidně můžete odložit ...

  Ložnice (místnost i nábytek) čeká na renovaci. Ale holkám se tam líbí i tak. Bereme teď s sebou na víkendy ještě jednu malou kukačku, která jinak nemá moc možností "podívat se do světa". 

Záhrada/ Jakému filmu se podobáte vy?

V Říčanech ruší už poslední půjčovnu dvd. Kam budu chodit? Opravdu mám ráda to staré klasické pouštění filmů, nenaučila jsem se cokoli hltat přes obrazovku notebooku. Tak jsem si aspoň nakoupila pár filmů. Nezapomenutelný je pro mě film z roku 1995 Záhrada (režie M. Šulík). Na tento poetický film jsem do kina vytáhla svého kamaráda a několik dalších dnů, týdnů, i let (v podstatě až doteď) se kvůli němu hádáme - když na něj přijde řeč. Jemu připadal falešný, zinscenovaný, nepravdivý ... už v kině s ním hlasitě nesouhlasil a vrtěl se. Zatímco já jsem byla v sedmém nebi. Připadalo mi, že v tom filmu bych chtěla žít. Jsem tím pádem taky falešná, zinscenovaná a nepravdivá?

Pak jsme Záhradu viděli s mým mužem. Naschvál jsem mu dopředu nic neříkala. Jemu ten film přišel zvláštní. A řekl, že mě v něm viděl. Že jsem mu podobná.
Jakému filmu se podobáte vy?

Perfect day

Dneska je krásnej den. Pozvali jsme na oběd Ivanovu tetu a strejdu, jsou to úžasný lidi. Celej život se věnovali lidovým tancům a písním, vedli soubory, učili tancovat lidi po celém světě a sbírali ceny, diváci jim tleskali vestoje. Škoda jen, že na většinu z toho si strejda už nepamatuje, protože se s ním začal kamarádit pan Alzheimer. Ale pořád zpívá, i nám dneska, takže jsme měli radost (a sousedi určitě taky).
A chutnalo jim.
Fakt krásnej den.

Kolik stran napíšete denně vy?

Dnes jsem napsala skoro 50 stran scénáře, kterým končím svůj roční pobyt v ordinaci s velkým O. Ale často jsem neměla daleko do té s malým o. Scénáře pro tv se většinou píší levá - pravá (takže jsou to vlastně jen půlky řádků a někdy se ani nedopíše celá strana, když obraz končí dřív). Změřila jsem pro přesnost slova - 5150. Psalo se mi lehce, vzdušně, mezitím jsem ještě uklízela, pekla rybízovou bublaninu a kochala se sluníčkem a kytkami v zahradě. Velkou výhodou je, že Stela má dnes svůj program, a tak jí nemusím žádný zajišťovat. To se to hned píše! Přitom si myslím, že grafoman nejsem. Měla jsem tu čest číst několik výplodů, které nebyly ničím jiným než mánií používat slova, a tam bych se teda neřadila. Ale kdo ví ... v dnešní době, když se autor věnuje (i) seriálům, musí umět přemýšlet a psát rychle. Taky jsem to dřív neuměla, leč naučila jsem se. Myslet si, že psát pomalu = psát kvalitněji, je nesmysl. Často se mi stalo, že nejlepší věci jsem "porodila" za jedinou noc, a naopak dostatek času vyústil v pohřeb celého scénáře. Nikoli žehem. Deletem.

Stůl, se kterým žiju

Dnes jsem se pod vlivem svátku věrozvěstů donutila uklidit si pracovní stůl. Pod nánosy papírů už nebyl vůbec vidět. Našla jsem i několik (dlouho hledaných) pokladů, jako např. náramek nebo poslední výzvu k zaplacení pojistky. Ale v tuhle chvíli už mám na stole další kila poznámek, takže mi moc dlouho uklizený nevydržel. Ale v přehledném nepořádku (není to nesmysl?) se stejně cítím nějak líp. Trávím tu teď zase spoustu času, de facto žiju se svým pracovním stolem. Plánuju ho vyměnit, protože mám radši staré věci s duší, ale ještě mě v tomto směru nepotkala opravdová láska. Tenhle stůl je normální. Posloužil mi, vymyslela jsem u něj spoustu věcí, je celkem hezký (vivat IKEA), příjemný na omak, má šuplíčky, ale nemiluju ho. Je to tak strašlivé přiznání, že mi ho je najednou líto. Nezaslouží si to. Přísahám, že ho jednou daruju jenom tomu, kdo ho bude mít opravdu rád!