úterý 5. července 2011

Stůl, se kterým žiju


Dnes jsem se pod vlivem svátku věrozvěstů donutila uklidit si pracovní stůl. Pod nánosy papírů už nebyl vůbec vidět. Našla jsem i několik (dlouho hledaných) pokladů, jako např. náramek nebo poslední výzvu k zaplacení pojistky. Ale v tuhle chvíli už mám na stole další kila poznámek, takže mi moc dlouho uklizený nevydržel. Ale v přehledném nepořádku (není to nesmysl?) se stejně cítím nějak líp. Trávím tu teď zase spoustu času, de facto žiju se svým pracovním stolem. Plánuju ho vyměnit, protože mám radši staré věci s duší, ale ještě mě v tomto směru nepotkala opravdová láska. Tenhle stůl je normální. Posloužil mi, vymyslela jsem u něj spoustu věcí, je celkem hezký (vivat IKEA), příjemný na omak, má šuplíčky, ale nemiluju ho. Je to tak strašlivé přiznání, že mi ho je najednou líto. Nezaslouží si to. Přísahám, že ho jednou daruju jenom tomu, kdo ho bude mít opravdu rád!

3 komentáře:

  1. Mojí mámě se stala přesně opačná věc: nešťastná láska ke stolu, který ji opustil. Byl to starý psací stůl jejího táty, mého dědečka, se spoustou šuplíčků a osobitou vůní (na tu máma vzpomínala nejvíc). Bohužel, v době, kdy máma žila se svým druhým manželem v malém bytě, tak souhlasila, že stůl dočasně odloží k nějakému manželovu kamarádovi.
    No, a když si na něj po letech (po rozvodu) vzpomněla, tak zjistila, že exmanželův kamarád to tehdy pochopil tak, že stůl je jeho, a někomu ho prodal...
    Takže možná je lepší stůl svého života teprve hledat než ho navždy ztratit :)

    OdpovědětVymazat
  2. Tomu rozumím, taky bych na něj vzpomínala celej život a bylo by mi smutno. To je snad horší než s nenaplněnou láskou - naplněná by tě mohla zklamat, ale takovej krásnej stůl určitě ne!

    OdpovědětVymazat
  3. Je to neomluvitelné buranství půjčenou věc prodat, ať už si ten "dobrák" myslel cokoliv...

    OdpovědětVymazat