Čtu

Naprostým objevem je pro mě kniha Raději zešílet v divočině, kterou jsem koupila tátovi k narozeninám, ale nedokázala jsem ji nejdřív nepřečíst. Úplně mě spolkla. Miluju knihy o podivínech, jejich jiném způsobu života, přemýšlení a názorech. Utekli před panelákem, životem mezi lidmi, životem ve městě, kolikrát se protloukají, jak se dá (i jak se nedá), bydlí v maringotkách, starých domech, chatách a jejich společným znakem je potřeba samoty a svobody. Tak obrovská, že se za ní přestěhovali do hvozdů Šumavy, kam kolikrát nevede jediná kloudná cesta a obydlí, v němž přebývají, nemá ani nárok na číslo popisné.
Nejsou to většinou žádní zkrachovanci, jak by si člověk představoval, ale lidi vzdělaní, chytří, bystří, empatičtí, ovšem svérázní. Takoví, s nimiž dnešní marketingový svět nepočítá, a jim je to srdečně jedno.  
Skvěle s nimi rozprávěl Aleš Palán a fotky jsou od Jana Šibíka.
No nezamiluj se do nich!

Nejradši mám otázky, které se týkají svobody jednotlivce. Nároku na tu svobodu. Skoro všichni potvrzují, že si ji nosíme sami v sobě, že to není souhra životních náhod nebo cizích rozhodnutí, ale naše vlastní přesvědčení. A když se k tomu ještě přidá potřeba téměř absolutní samoty, pak holt nezbývá, než vyrazit pryč ... někam jinam ...

Je tu osm portrétů samotářů, z nichž jsou dvě ženy.
Hodně jim rozumím.












Sleduju

Úklid je u nás doma stejně nebezpečný slovo jako třeba klíšťová encefalitida. Jakmile ho vyslovím, všichni uskočí někam do bezpečí. Já bych taky ráda uskočila, ale to by se počet uklízečů snížil z jednoho na nulu. Hrozně tímhle tématem doma prudím, protože jsem si spočítala, že daleko víc hodin trávím udržováním chodu naší domácnosti, než tvorbou. V podstatě se ze mě stala spíš hausfrau. Nesmírně mě to vytáčí, ale nějak s tím nejde nic dělat. Protože i když je doma smetiště, nikomu (kromě mě) to nevadí. A to opravdu nemám vysoký nároky.

Ale o tom jsem vůbec psát nechtěla!
Díky Stele teď sleduju seriály, který bych si sama nepustila ani omylem. Momentálně jedeme v Jessice Jones (Netflix). Žánr vystihnout neumím, je to psycho, krimi, lehký prvky sci-fi. Ale opravdu jen lehký, protože já normálně sci-fi vůbec nemám ráda.
Ale tohle je tak výbornej nápad + několik dílů jen skládáte, o co tam vlastně jde, že mě to spolklo. Dnes další díl!



Stelo, zapózuj!

Dnes jsem vypila několik panáků vaječnýho koňaku. Protože chuť. Můj oblíbenej konzumní rum teď vynechávám, nedělá mi takový blaho jako dřív. Asi stárnu. Budu cucat likéry pro ženský.

Stela dnes druhý den ve škole. Přijde domů a rovnou spí, zatím jen pomalu nabírá síly na běžnej denní program.
- Stelo, zapózuj, vyfotím si tě.
- Jsem hnusná.
- Nejsi.
- Ty tomu nerozumíš.

Snažíme se teď spolu napsat námět na společnej projekt. Já se u toho dozvídám strašně novejch věcí, protože nerozumím obsahu. Stela se naopak učí ode mě, protože nerozumí scénářový formě. Takže úkoly máme rozdělený. Kdyby nám to vyšlo, bylo by to zvláštní. Experiment.







Při psaní teď sleduju ohromně zajímavej dokument o Chartě, natočila ho Olga Sommerová:

Zase v tom jedu


Dlouho mi ředkvičky daly pokoj, ba dokonce jsem je nějaký čas nemohla ani vidět!
Ale s koncem zimy se asi dostavil vitamínový výpadek a začalo to nanovo. Sice už to nemá takovou sílu, obvykle mi stačí denně dva svazky, ale zvládnu jich i víc.
Závislost je strašná věc!

Učím se

se Stelou. 
Zítra jde po šesti týdnech do školy. Dostala pár úkolů, které měla vypracovat doma. 
S jedním si vůbec nevěděla rady. Nejdřív jsem ji setřela, že je jen líná, a pak jsem zjistila, že si s tím taky nevím rady. Vůbec. Donutilo mě to po letech otevřít kouzelný šanony s poznámkama z famu, protože jsem si myslela, že najdu jedny konkrétní skripta. Přesně vím, jak se jmenovaly a vypadaly. Jenomže jsem je nenašla. Nenáviděla jsem ten předmět natolik, že jsem je asi vyhodila. Nenapadlo mě, že bych je potřebovala ještě někdy otevřít. Ten předmět se jmenoval Filmová a televizní technika a technologie. Dostala jsem z ní 3, jedinou 3 za pět let na famu. V technice jsem fakt špatná. Dodnes.

Našla jsem ale spoustu jinejch věcí, zejména poznámek z přednášek. Už z toho skoro nic neumím! Vzkazy psala Bára, jediná moje spolužačka, dnes šéfredaktorka Mojí psychologie a autorka Šťastného blogu.
Kresby po okrajích Dějin filmu jsou od spolužáka Honzy, který je dnes v ČT šéfem tvůrčí skupiny.

Po letech jsem si přečetla posudky na můj absolventský scénář, který pak natočila Jitka Němcová. Překvapilo mě, že všichni pedagogové se shodují v tom, že buď si budu muset najít režiséra, který bude umět točit mé scénáře, nebo si je musím točit sama. 
Režírovat neumím a spřízněnýho režiséra jsem za skoro dvacet let taky nepotkala.
To není úplně fajn bilance.











Nemůžu si vůbec na nic stěžovat

Občas v noci mívám úzkosti, ty obyčejné lidské současné. To když nemůžu usnout a hlava mi přebere i to, co nechci. Hlavně co nechci.
Jestli budu mít dost práce, dost peněz, dost radosti, přátel, jestli zvládnu Stelinu pubertu, jestli mě bude někdy mít ráda jako já svoji mámu, jestli můj muž kvůli čím dál většímu pracovnímu vypětí nedostane infarkt, jestli ho nemám poprosit, aby šel dělat něco jinýho, jestli do důchodu doplatíme hypotéku ... a tak.
Ráno vstanu, uvařím si kafe, vyjdu na terasu, koukám do zahrady a všechno vidím jinak. Líp. Začnu být zase šťastná. Sakura kvete, všude čekají truhlíkovky a keře na zasazení, nakupuju je ráda, ale méně ráda je přesazuju. 

Myslím, že máme štěstí, že ty zásadní rozhodnutí o naší budoucnosti jsme udělali ještě děsně mladí a naivní. Protože když člověk začne všechno promejšlet, kombinovat a plánovat, jako vedlejší efekt se objeví STRACH. Tím větší, čím je člověk starší a zodpovědnější. Postupem času to vidím hlavně sama na sobě. Ale o to se s vámi děli nechci. To by byly zase komentáře!
Dá se říct, že do čtyřiceti jsem prožívala mejdan lehkomyslnosti a jsem za to ráda.
Dnes už bych tolik zdí hlavou rozhodně neprorážela.

Dopsala jsem materiály pro grant. Hurá.
Stejně nechápu, proč k žádosti na vývoj scénáře musí autor předložit už úplně dokončený scénář (ideálně několikátou verzi), jeho synopsi, treatment a autorskou explikaci. Pokud komise rozhodne o přidělení peněz, jdou na účet producenta, nikoli autora. Vždycky je to stejný. Autor je neviditelnej, nepotřebuje jíst, žije ze vzduchu, na sobě fíkovej list a spí v lese v mechu.
Teda v Česku.








PC

Ve čtvrtek jsem dala znovu do servisu notebook s tím, že v pátek bude opravený.
V pátek čekám, že mi zavolají, a když tam volám sama, zjistím, že už je po pracovní době.
O víkendu víc než kdy jindy lelkuju.
V pondělí se do servisu nemůžu dovolat, když se dovolám, dozvím se, že dnes to ještě rozhodně nebude. Začnu lehce křečovat.
V úterý (tedy dnes) se připomínám, pc už nutně potřebuju, musím napsat poměrně rozsáhlé podklady pro grantovou komisi, kam posíláme můj film Karavan. Ve čtyři si pro pc jedu, z hovoru pochopím, že oprava trvala asi deset minut. Tolik nervů pro deset minut! Bohužel jsme doma všichni techničtí analfabeti, takže s každým prdem musím jezdit do servisu. 

Přijel zahradník. Divila jsem se, proč mám tu fotku v takový mlze,
a objevila jsem zapatlanou čočku foťáku 

 

Povlečení z Jysku.
Je úžasný, i když vypadá trochu jako nemocniční

MF



Oscarový režisér Miloš Forman.


V sobotu ráno jsem se probudila a automaticky pustila ČT24.
Útok na Sýrii a úmrtí Miloše Formana.
Těžko mi bylo.
Z jeho filmů mám nejraději ty nejstarší snímky, i když ráda mám všechny.
Ale Lásky jedné plavovlásky jsou má láska.


Scénář k animovanému filmu jsem psala pro producenta a režiséra, který se s MF znal velmi dobře a natočil o něm několik dokumentů. Všechny teď dávají v tv. Tenhle pan producent má hezkou vlastnost, že točí zajímavé lidi bez toho, aby na ně měl smlouvu. Prostě mu připadá důležitý, aby zachytil jejich myšlenky, tvorbu, život ... takhle má ve vlastním archivu spoustu lidí, třeba pana Horníčka ... hrozně ráda si s ním o tom povídám.

Víkend patřil opakování filmů pana Formana.
Ty zůstanou na rozdíl od něj nesmrtelné.
Naštěstí/ bohužel.


Zahrada

Přišlo jaro a mně nastal čas shánění zahradníka. Minulý týden jsem nebyla úspěšná, ale můj muž dnes jo. Tak prý přijde příští týden. Drobnější práce už jsem začala dělat sama, ale je to z celkového objemu jen zlomek. Osázela jsem taky truhlík do bytu, zítra tam jedeme s Monikou dělat jaro.



  Ven už se derou zpod chvojí jahody.

Tak jsem je vyplela.

To je šnytlík neboli pažitka.

Zimu a mrazy přežil kupodivu i angrešt, který jsme koupili v Lidlu a zasadili na počest narození Tobiase. Copak angrešt! Ale za ním je drobounký rybíz, který se nám zdál na podzim už mrtvý a teď se dere na svět taky!

Psi se u nás mají dobře.
Zbytek nohy z Ivanova narozeninového daru.

Kino


Už dlouho jsem nešla z kina tak otrávená.
Větší kýč, aby člověk pohledal.
Pan režisér je mistr v tom, jak jít divákovi co nejvíc naproti. Až tak, že mu vleze do vnitřností.
Malebná místa namalovaná malebnou kamerou.
A jako by to ještě nestačilo, do toho hudba Debussyho.
Smrt, nemoc, rozchod, nerozchod, scénář na hranici uvěřitelnosti, nevěřím, že to četl dramaturg.
Prostě pěkný mainstreamový film pro masy.
Škoda ho (Vejdělka).

Miláno - móda a migrace

Do Milána se jezdí hodně na nákupy. Kdo má rád značkové věci, asi si tady užije. Když jsme seděli v jednom baru venku před Duomem, tak jsem chvíli počítala ... a každou minutu kolem mě šla taška Louis Vuitton. 
My jsme si nekoupili nic.
Sice jsme se prošli kolem nablýskaných výloh, ale nějak to v nás nezanechalo žádný dojem. Určitě se dá dobře nakoupit i v nižší cenové kategorii, ale to by vás muselo bavit chodit po krámech.
My radši všechno propijeme a projíme.
Největší zážitek je koukat se na lidi. V Miláně nejenom na ženy, ale i na muže.
Vypozorovala jsem, že naprostá většina nosí úzké kalhoty nad kotníky a k tomu tenisky nebo baleríny. Nejčastěji naboso, přestože k tomu mají velkou péřovou bundu. I když vlečete kufr nebo batoh, menší kabelka přes rameno je podmínkou. Tu mám.
Letos se asi bude nosit mangově žlutá, protože jsou jí plné výlohy. Odstín - asi jako moje zmrzlina.
Ale jinak si na sebe můžete vzít absolutně co chcete.
Tolik výstředností jsem nikde ještě neviděla. Stela by tu absolutně zapadla. K mému velkému potěšení jsem zjistila, že se letos budou nosit pyžamové volné kalhoty, nejspíš i celá pyžama. Délka buď do půlky lýtek nebo hodně dlouhé. To mi naprosto vyhovuje! Některé ženy opravdu vypadaly, jako by vyrazily ven rovnou z postele. Ovšem to si myslíte jen do chvíle, než se jim podíváte do obličeje. K tomu mají dokonalý make-up!
Tolik moje okénko milánské módy.

 



Výloha ...

 
... a skutečnost (v metru).
Je to chlap, kdybyste váhali.


 Potřebuju si dát udělat nový brýle.
Tady mají skvělý obroučky, ale když si je koupím a přivezu k nám, nedají mi do nich skla, protože to není pro optiky kšeft. 

Migrace:
To je problém. Svět se tady rozděluje na ty bílé, co pracují, a na černé, co prodávají na ulicích korálky, deštníky, fejkové "apple" nabíječky apod. Z ulic ale zmizely kabelky světových značek - resp. jejich napodobeniny. Ty už nikdo veřejně nenabízí.
Pokud je Afričan součástí bílé pracující složky, dává to hodně najevo - je až úzkostlivě dobře oblečen, abyste si ho náhodou nespletli s těmi nepracujícími.

V podstatě každé ráno se vynoří (nevím odkud) Afričani a stoupnou si před každý krám s potravinami nebo kavárnu. A vlídným hlasem vás prosí o peníze na jídlo. Dávali jsme pokaždý, protože jsme to nevydrželi. Cpát se croissantem a přes sklo pozorovat vyhublýho černocha. Ale tu nespravedlnost - mít croissant kontra nemít na něj - tím nenarovnáme. To je bohužel tragická systémová chyba.