Čtu

Naprostým objevem je pro mě kniha Raději zešílet v divočině, kterou jsem koupila tátovi k narozeninám, ale nedokázala jsem ji nejdřív nepřečíst. Úplně mě spolkla. Miluju knihy o podivínech, jejich jiném způsobu života, přemýšlení a názorech. Utekli před panelákem, životem mezi lidmi, životem ve městě, kolikrát se protloukají, jak se dá (i jak se nedá), bydlí v maringotkách, starých domech, chatách a jejich společným znakem je potřeba samoty a svobody. Tak obrovská, že se za ní přestěhovali do hvozdů Šumavy, kam kolikrát nevede jediná kloudná cesta a obydlí, v němž přebývají, nemá ani nárok na číslo popisné.

Nejsou to většinou žádní zkrachovanci, jak by si člověk představoval, ale lidi vzdělaní, chytří, bystří, empatičtí, ovšem svérázní. Takoví, s nimiž dnešní marketingový svět nepočítá, a jim je to srdečně jedno.  

Skvěle s nimi rozprávěl Aleš Palán a fotky jsou od Jana Šibíka.

No nezamiluj se do nich!

Nejradši mám otázky, které se týkají svobody jednotlivce. Nároku na tu svobodu. Skoro všichni potvrzují, že si ji nosíme sami v sobě, že to není souhra životních náhod nebo cizích rozhodnutí, ale naše vlastní přesvědčení. A když se k tomu ještě přidá potřeba téměř absolutní samoty, pak holt nezbývá, než vyrazit pryč ... někam jinam ...

Je tu osm portrétů samotářů, z nichž jsou dvě ženy.

Hodně jim rozumím.