Pracovna ráno

 
Včera večer na mě přišly mory, že musím něco udělat s pracovnou, protože se mi tu nepíše dobře. Navíc příšerný binec v papírech, knihách, spousty zbytečností na stole, na zemi ... takže jsem začala v osm večer stěhovat, likvidovat, přemísťovat a tak. Mojí představou je to tady co nejvíc odlehčit, přestože na 10 m2 mám asi tunu knih, velký stůl a několik dalších ks nábytku. Jsem zhruba v polovině přestavby.
 
Ráno jsem zasedla k počítači a slunce se dralo skrz stromy a vytvořilo mi v pracovně nádhernou krajkovou atmosféru. Normálně je pracovna spíš intelektuální norou, protože sem slunce jde jen pár hodin ráno a pak už nic, o to víc si to teď užívám.  Navíc ke mně poprvé přišla Cherry a chtěla se mnou psát. Jenny byla vyloženě psací pes, ta tu se mnou lehávala pod stolem a psaly jsme. Ovšem Cherry odtud vždycky zdrhala. Teď leží vedle mě na své peřině a spí.
 
Jdu psát.
To mi to dnes půjde.
 

Nejsou to krásní lidé?

Unknown

Prohlášení volebního týmu Karla Schwarzenberga

Dobrý den, dámy a pánové,
rádi bychom poděkovali všem lidem, kteří šli volit a rozhodli se podpořit Karla Schwarzenberga. Rovněž děkujeme těm, kteří se aktivně zapojili do předvolební kampaně. Bylo vás mnoho po celé republice, odvedli jste neuvěřitelný kus práce.
Prezidentem České republiky byl na příštích pět let zvolen Miloš Zeman.
Karel Schwarzenberg skončil na druhém místě a volilo jej přes 45 procent lidí. K tomuto výsledku se probojoval z pozice outsidera voleb. Na počátku kampaně měl okolo 6 procent voličských preferencí a do finále postoupil těsně z druhého místa. Nakonec získal podporu 2,2 milionu občanů. To považujeme za velký úspěch.
Řada lidí mohla mít pocit, že po prvním kole je vyhráno, nebo že rozdíl je jen těsný. My jsme tento pocit neměli a naopak jsme si byli vědomi velkého náskoku soupeře. Jak vyplývalo z volebních průzkumů a následných analýz, naděje na úspěch nebyla velká. Stále jsme se pohybovali o více než deset procent za Milošem Zemanem.
Záměrně jsme zvolili strategii slušné a kultivované kampaně a za tímto rozhodnutím si stojíme. Vyhýbali jsme se podpásovým úderům a negativní kampani. Tou jsme mohli některé voliče získat, ale mnoho jiných ztratit. Sám Karel Schwarzenberg by nikdy nepoužil v předvolebním boji metod, které jsou v rozporu s jeho zásadami a principy.
Hlavní kauzou volebního boje se staly Benešovy dekrety. Opakujeme, že vznikla nedokončenou argumentací v televizní debatě. Názory Karla Schwarzenberga na toto historické téma jsou konzistentní a v souladu s českým právem. Hysterii vyvolanou Milošem Zemanem a rodinou Václava Klause vnímáme za účelové strašení národa. Z dlouhodobého hlediska považujeme tento způsob vedení boje za nebezpečný a destruktivní.
Přesto, že Miloš Zeman a jeho tým použili ve volebním boji lživých argumentů na hranici zákona, nebudeme průběh voleb napadat, neboť jejich výsledek je zřetelný.
Jedinečným fenoménem této kampaně bylo zapojení stovek dobrovolníků z řad podporovatelů. Svou autenticitou dokázali přesvědčit mnoho lidí, ať už v jednotlivých částech naší země nebo na sociálních sítích. Za to jim patří velký dík.
Samozřejmě přichází na řadu úvaha, jak naložit s tak velkou podporou občanů. Domníváme se, že hlavním spojujícím prvkem byla ochota občanů jít k volbám a dále přes všechny názorové rozdíly a výhrady k osobě Karla Schwarzenberga vůle spojit síly právě pro něho.
Náš tým se dal dohromady z důvodu podpory Karla Schwarzenberga v prezidentských volbách a tím naše role končí. Nehodláme zakládat žádnou politickou platformu. Naopak bychom rádi požádali jednotlivce a skupiny lidí, které spojila tato prezidentská volba, aby osobně napnuli síly ke konkrétním činnostem směřujícím ke kultivaci politického prostředí. Aby se ve větší míře zapojili do občanského života a usilovali o dodržování zákonů této země. Ještě jednou děkujeme všem voličům za jejich podporu.

Váš tým Karla Schwarzenberga
 

Mám ji!

Možná jste si všimli drobných změn, co se týče grafiky a úpravy plochy mého blogu. Snažím se prostor co nejvíce vyčistit a zjednodušit. Ale mé počítačovo grafické schopnosti jsou velmi omezené, tak aspoň v rámci nich.
 
Včera mi přišla crossbody kabelka z Desigual. Můj dárek za vysvědčení. Teda ne za ten papír, ani za ty známky, ale za moji velkou práci, kterou s přípravami do školy mám. Aby bylo úplně jasno - do tý školy samozřejmě nechodím já, ale Stela. I když mi to často tak nepřipadá.
Mám z kabelky velkou radost, líbí se mi.
Spousta z vás, které šijí, si podobnou spíchnou určitě za dva večery a pár kaček. Ale já jsem po dlouhém čase zatoužila po značce. Konečně je ze mě aspoň na chvíli snobská autorka pokleslých seriálů, jak mě tady čas od času chválí nějaký pán v komentářích.
 
 
Před dvaceti lety jsem šila strašně moc, i kabáty sobě, zimní kombinézu a bundy Kryštofovi - protože se to vyplatilo. Látky byly levné, v obchodech po revoluci nic moc nebylo anebo to bylo super drahé. Šití mě bavilo, byl to pro mě relax. Ovšem teď už na to nemám energii. Zřejmě moje šicí období skončilo nebo vyčkává někde v koutě, až budu mít volnější ruce. 
Ale když si prohlížím blogy kolegyň, tak se mi zasteskne, protože taštičky všeho druhu by se mi hodily. Ovšem kdybych měla při svitu luny ještě zasednout ke stroji ... tak to už bych vážně zkolabovala.
 
Tak se mějte hezky, žijte a šijte! 
 

Kdy vlastně číst?

 
 Když jsem naposledy jela vlakem, vzala jsem si s sebou knížku, abych si ukrátila čas. Na čtení mám poslední dobou mnohem méně času a chuti, než bych si představovala. Pokud jedu na nějakou poradu, většinou si ve vlaku dělám na poslední chvíli poznámky, ke kterým jsem se nedostala doma. Ale když zrovna nemusím nikde perlit, čtu si.
 
Ve vagónu se mnou jela parta starých dam, které se vydaly na výlet. A když viděly, že čtu, začaly rozebírat četbu jako takovou. Bylo to tak zajímavé, že za chvíli už jsem se nemohla soustředit a poslouchala je.

Vlastně všechny šly do důchodu s tím, že teď přečtou všechno, na co jim doteď nezbyl čas (zřejmě sečtělé dámy). Jenže v prvních měsících zjistily, že mají mnohem méně času než dřív. Jak je to možné? Nejčastější důvod byl hlídání vnoučat. Popisovaly, jak vyřízené jsou, když přijdou z hlídání. Na čtení nemají vůbec náladu, těší se do vany a pak že si lehnou k televizi, kde budou méně či více tupě zírat na cokoli, co není z války a nestřílí se tam.
 
Ale nejvíc ze všeho mě zaujal názor paní, které bylo přes osmdesát (nevypadala), která už nečte proto, že jí nezbývá moc času a ona chce ještě žít. To znamená cestovat po republice a podívat se do míst, kde ještě nebyla a pak taky navštívit vzdálenější příbuzné, aby více stmelila rodinu a všichni se znali. Aby na ni měl kdo vzpomínat, až tady nebude.
Chápu, že v tomhle případě čtení opravdu zdržuje.
 
 

Copyright aneb najdi pět rozdílů

Už jsem tu KDYSI psala o nekalém přístupu časopisu Bydlení, který se rozhodl otevřeně kopírovat Marianne bydlení.
Dnes jsem uviděla u novinového stánku známou obálku a časopis si koupila. Jasně, hádáte správně, místo MB jsem si koupila B. Myslím, že takhle nalítne spousta čtenářů. Vždycky to odnesou jenom lidi. Na jedné straně podvedení čtěnáři, na straně druhé redaktoři, kteří jistě tuhle zhovadilost sami nevymysleli (aspoň tomu věřím) a jen poslouchají nařízení svého vydavatelství, které otevřeně parazituje.
 
Ale i  kdyby obsah Bydlení byl miliónový, radost mi to neudělá. Už jenom kvůli tomu, že celoročně svoji advokátku zaměstnávám bojem o má vlastní autorská práva. A je to pořádná fuška.
 
Na první pohled - které bydlení je čí?
Pokud začnete zkoumat, originál v lepší kvalitě poznáte.
 


Napíšu čtyři scény a uklidím

 
 
... si říkám od rána. Ráno se mi totiž nejlíp píše. Takže jsem v rychlosti vyvenčila Cherry, Ivana odvezla na tenisový turnaj a zasedla k pc. Mám čtyři scény, půlku z dnešní porce psaní. A jdu uklidit. Když mě tlačí termín, což je poměrně často, musím se zabývat důležitým a ignorovat vše ostatní. Naučila jsem se to báječně. Dokonce mi to působí jakousi zvrácenou rozkoš. Mám ráda atypické neděle, kdy jsem sama a píšu.
 
Díky za všechny vaše ohlasy k minulému článku.
Zázraky se nedějí.
Ještě jsme k nim zjevně nedozráli.
Snad budou naše děti větší grandi. Sociální sítě napovídají, že ano. Jim už to vyjde. Moc jim to přeju.
 

Ještě nám zbývá


Dnes se mi fakt těžce píše.
Volby dopadly, jak jsem čekala. Bohužel. Co ovšem na mě zapůsobilo úplně otřesně, byl první projev našeho nového pana prezidenta. Pozurážel všechny, jak už to má ve zvyku. Aneb já a moje arogantní já. Ne nadarmo je jedno z jeho nejoblíbenějších rčení, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Znám pár lidí, kteří s tímto rčením taky šermují a znamená to jediné: nic už se učit nechci, trhněte si nohou.
 
Moje maminka dokonce po tomhle projevu plakala. Že už se ve svém věku třeba nedožije nehulvátského prezidenta. Taky mě tahle arogance moci tíží.
Ale to je život.
Resp. jeho horší strana.
 
Vypůjčím si aspoň jednu lepší myšlenku, kterou jsem si vyfotila v Krumlově:
Ještě nám zbývá pět cigaret a spousta milování.
 
No tak hurá.
 
 
 

Půldruhého roku zpoždění

 
Dnes opět jedu volit do Liberce. A při té příležitosti chceme popřát kamarádovi k padesátinám, které měl v červenci 2011. Tenkrát jsme na oslavu nedorazili, protože se nám rozbilo auto. A pak jsme se nějak časově míjeli ... takže rok a půl tu suším 50 antikvariátových knih, většinou detektivky. Plus jsem koupila ještě dvě nové knihy, k 51. narozeninám, které už měl loni, a pro jistotu i k těm, co bude mít až v létě, ale co kdybysme to zase nestihli ... 
 
Těším. Strašně se těším. Pro jistotu jsme si hned po telefonu řekli, koho volíme, aby se naše setkání nesvrhlo v boj, protože to my teda umíme -pořádně se rozohnit. Na obou stranách.
Ale bude to v pohodě.
Karel to jistí.
 
 

Co si koupím za vysvědčení

 
Ano. Já.
Posledních čtrnáct dní vypadají naše rodinné večery dost hororově. Učíme se se Stelou na písemky a testy. Kdybyste se mě o půlnoci zeptali, jak se rozvíjel československý průmysl po první světové válce, řeknu vám to. Budu umět i sondy Apollo, které letěly na Měsíc. Ženu, růži, píseň, kost umím taky. I kružnici s poloměrem r, co ji protíná přímka t a vzniknou body A,B. Jsem zkrátka nadřená. Na rozdíl od Stely. Nejhorší je, že já ji chápu. Většinu věcí se učí nazpaměť, protože jí chybějí ty logické souvislosti, které posbírá až věkem. Její logika je totiž moje logika před třiceti lety. Úplně jiná než mívají logicky uvažující.
 
Dávno vím, že tenhle typ školství pro ni zkrátka není. Plus její otrávenost a skoro puberta. Když tak vzpomínám na sebe, pro mě vlastně nejlehčí byla vysoká škola. Když si správně vyberete, tak už se věnujete jen tomu, co vás doopravdy baví a co chcete.
 
Vysvědčení slavné nebude, písemky dopadly většinou na trojku, ale odměnu si za tu dřinu určitě zasloužím.
Co já si jenom koupím?
 
 

Objev

 
V pondělí jsem šla se Stelou do knihovny. Před dveřmi ležela velká krabice s časopisy o bydlení. Zeptala jsem se paní knihovnice, jestli bych si mohla nějaký vybrat. A ona, že je likviduje, ať si vezmu klidně všechny. Tak jsem si je vzala. A udělala jsem dobře. Hodně z nich už sice mám, ale třeba staré Domovy jsou pořád tak inspirativní (na rozdíl od jiných bydlících časopisů), že je schovám pro kamarádky. A dokonce jsem tam našla Můj dům, ve kterém byl v roce 2005 vyfocen i náš dům.
Neuvěřitelně krásně jsem si zavzpomínala. Je to sice teprve osm let, ale mně to připadá jako pravěk. Hodně se změnilo, ale skvělý návrh architektů ctíme a slouží nám stále.
 
Červený stůl Ivan dodělával v noci před Štědrým dnem, abysme měli u čeho stolovat. Byl úžasný, měli jsme ho poměrně dlouho, byl jen drobně nepraktický v tom, že nohy byly příliš slabé, viklal se a pořád se něco vylévalo.
 
Architekti se návrhem půdorysu trefili hned na první pokus. Měnilo se jen umístění záchodu (na mé přání). Když to překreslili, zjistila jsem, že je to blbost a vrátili jsme se zase k návrhu č. 1 - tento.
Jenom nemáme barový pult, jinak více méně souhlasí i rozmístění nábytku, což nám nakreslili jen proto, abychom si to dovedli představit. Dodrželi jsme téměř vše - a kde jsme nedodrželi, litujeme. Ale z 90% nás odhadli.
 
Dům byl nejprve obalen do černého igelitu, pak teprve se na něj přibíjeli neupravené smrkové palubky a cetris desky.
 

 

Píše mi Ivan Trojan

Před pár dny jsem se zaregistrovala na http://www.volimkarla.cz/ a do mailu mi chodí zprávy, jejichž odesílatelem je např. sám Karel nebo dnes Ivan Trojan. Ne, že by to teda hezky nevypadalo. Ivan poslal i video.
 


Můj soukromý názor je ale ten, že zvítězí Miloš Zeman. Protože on odráží to, jací my Češi vlastně jsme. Už od pohledu. Prostě průměrný Čech. Trocha alkoholu v pohledu, nadváha, plná pusa keců, i my se rádi posloucháme a machrujeme.
 
Karel je tím, kým by ti ambicióznější z nás být chtěli. Ale zatím na to stále nemáme. Škoda.
 

Každý druhý týden (a půlka prázdnin)

Cherry ode dneška musí nosit límec, protože má tendenci si vykousat stehy z břicha. Snáší ho celkem dobře, ale všude naráží, venku s ním nabírá sníh jako lopatou ... snažíme se s ní být vždycky někdo doma, protože přece jenom vyžaduje jiný režim, brečí, kňučí, občas zvrací ... a tak. Takže máme home office.
 
 
A proto i hodně koukáme na filmy.
Odpoledne jsem viděla hrozně zajímavý francouzský film o dvou dětech a jejich rodičích, kteří se právě rozvedli a dětem stanovili střídavou péči. Od toho vznikl i název Každý druhý týden (a půlka prázdnin). Příběh vlastně vypráví jejich třináctiletá dcera. A přestože jde o vážné téma, vážnou situaci rodičů, pubertu slečny a dětství malého bráchy, není to žádná depka, jak bysme to natočili my Češi. Úplně jiné situace než bych byla schopna vymyslet já, jiné postřehy, nálada, glosy, pointy ... pro mě další pozoruhodný francouzský snímek. Asi by se líbil i Stele, ale ta zrovna byla ve škole, když se maminka se psem u něj povalovali na gauči.
I rodiče totiž mají svá práva.
Svobodááá!
 
 
 

Berenika taky volí Karla

Před chvílí mi přišel do mailu od Ireny Ober tento odkaz, který nazpívala její dcera herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová.
Bohužel mi nejde rovnou vložit video z youtube, takže musíte kliknout dole pod fotkou na odkaz (návod pro mého tatínka, já vím, že vy víte).



http://www.youtube.com/watch?v=6m5cW0UhLqs&feature=youtu.be


Zprávy z domova

Dnes jsme měli dost náročný den. Ráno Cherry absolvovala ovariohysterektomii, čili odstranění ženských orgánů. Snáší to poměrně statečně, i když dobře jí není. Byli jsme zvyklí, že Jenny byla neuvěřitelná hrdinka (i podle slov doktora), takže s Cherry trpíme a cítíme. Ale vzhledem k tomu, že už bychom neradi opakovali Jenniny problémy, byla tahle operace poměrně jasnou volbou (kterou jsme ovšem za psa museli udělat my lidi, on by si ji jistě nikdy nevybral).
A s tím mám vždycky trochu problém, protože nerada rozhoduju za jiné (byť za psa).
Nemohla bych velet pluku.
 
Do toho se učíme se Stelou (občas i nazpaměť naprostý nesmysly), aby to vysvědčení nebyla úplná katastrofa. Já už jsem celkem za ty roky rezignovala, ale ji to vždycky ještě víc stáhne ke dnu. A to nechci.
 
 
Vyfotila jsem ty lepší chvilky, samozřejmě.
 
 

Deja vu

Jedna z věcí, kterou máme všichni doma společnou, je ta, že milujeme pobyty v hotelech a penzionech. Během pár minut stihneme hotelový pokoj tak neskutečně zabordelit, že normálním lidem to trvá minimálně týden. Nevím, jak jsme k tomu přišli, ale je to tak. Mé pořádkoidní pokusy jsou zcela zbytečné.
 
Po mnoha letech jsme jeli na víkend do Harrachova, pro mě to bylo deja vu. Jako malá jsem sem jezdila poměrně často, protože tu můj táta trávil dlouhé týdny soustředění se sdruženáři, které trénoval. Abysme ho s maminkou taky někdy viděly, musely jsme se vydat za ním. Spoustu času jsem tenkrát trávila mrznutím pod skokanským můstkem nebo na běžeckých tratích.
Aby bylo deja vu úplné, zrovna tento víkend můj táta tady dělal rozhodčího, takže jsme zašli společně na oběd. Kdybysme to plánovali, tak to nikdy nevyjde. Ale jako náhoda dobrý!
 
Výhled z okna - přímo na můstky.
 
 
 
Jinak jsem se zabývala hlavně studiem hotelových žen, protože tolik jich pohromadě vidím málokdy. Mé soukromé závěry nejsou moc lichotivé. Je velký rozdíl, jestli je vám 30+ nebo 40+. Zatímco první skupina vypadá po ránu v obličeji dobře, ať se namaluje nebo ne, ta druhá (moje) je na tom podstatně hůř. Ať se namalujeme nebo ne, devátá ráno nám prostě nesvědčí. Už je mi jasné, proč si nerada dávám pracovní schůzky na ráno, zejména v zimě. Pod nemilosrdným světlem zářivky vypadá naše věková skupina jako exponáty ze Steliny sbírky Monster High.
 
A mám i jeden postřeh k mužům. Protože náš hotel se pyšnil vizitkou "baby friendly", byla tu spousta párů i celých velkých rodin s dětmi (snad i včetně novorozenců). A byl velký rozdíl, jestli muž 50+ je zde v roli tatínka nebo dědečka. Tatínkové totiž byli střihouni a dědečkové ... no prostě dědečkové. Ty role mají mezi sebou propast. Nerada to říkám, ale docela chápu, že se ti chlapi tak strašně brání zestárnout.
 
Feministky by ze mě radost fakt neměly.