Jedna z věcí, kterou máme všichni doma společnou, je ta, že milujeme pobyty v hotelech a penzionech. Během pár minut stihneme hotelový pokoj tak neskutečně zabordelit, že normálním lidem to trvá minimálně týden. Nevím, jak jsme k tomu přišli, ale je to tak. Mé pořádkoidní pokusy jsou zcela zbytečné.
Po mnoha letech jsme jeli na víkend do Harrachova, pro mě to bylo deja vu. Jako malá jsem sem jezdila poměrně často, protože tu můj táta trávil dlouhé týdny soustředění se sdruženáři, které trénoval. Abysme ho s maminkou taky někdy viděly, musely jsme se vydat za ním. Spoustu času jsem tenkrát trávila mrznutím pod skokanským můstkem nebo na běžeckých tratích.
Aby bylo deja vu úplné, zrovna tento víkend můj táta tady dělal rozhodčího, takže jsme zašli společně na oběd. Kdybysme to plánovali, tak to nikdy nevyjde. Ale jako náhoda dobrý!
Výhled z okna - přímo na můstky.
Jinak jsem se zabývala hlavně studiem hotelových žen, protože tolik jich pohromadě vidím málokdy. Mé soukromé závěry nejsou moc lichotivé. Je velký rozdíl, jestli je vám 30+ nebo 40+. Zatímco první skupina vypadá po ránu v obličeji dobře, ať se namaluje nebo ne, ta druhá (moje) je na tom podstatně hůř. Ať se namalujeme nebo ne, devátá ráno nám prostě nesvědčí. Už je mi jasné, proč si nerada dávám pracovní schůzky na ráno, zejména v zimě. Pod nemilosrdným světlem zářivky vypadá naše věková skupina jako exponáty ze Steliny sbírky Monster High.
A mám i jeden postřeh k mužům. Protože náš hotel se pyšnil vizitkou "baby friendly", byla tu spousta párů i celých velkých rodin s dětmi (snad i včetně novorozenců). A byl velký rozdíl, jestli muž 50+ je zde v roli tatínka nebo dědečka. Tatínkové totiž byli střihouni a dědečkové ... no prostě dědečkové. Ty role mají mezi sebou propast. Nerada to říkám, ale docela chápu, že se ti chlapi tak strašně brání zestárnout.
Feministky by ze mě radost fakt neměly.