Daruj hračku

Můj drahý muž dnes přijel domů s tím, že v autě slyšel výzvu Českého rozhlasu, který se rozhodl uspořádat úžasnou akci. Chce pomoct znevýhodněným dětem, aby od Ježíška opravdu dostaly to, co chtějí nebo potřebují. Když jim to koupíte, dopravce si pro dárek/dárky přijede až k vám domů. Celá věc je technicky velmi jednoduchá, tak jednoduchá, že jsem ji pochopila i já. Myslím, že v silách každého z nás je pomoci. Když jsem si přečetla, že jeden kluk si přeje čokoládové bonbóny, měla jsem fakt na krajíčku. Samozřejmě, že nejvíc dětí chce mobilní telefon, hračku (jako naše vlastní děti, kterým jejich přání více méně splníme), ale třeba taky povlečení s růžemi, rybářský prut, nábytek do svého pokoje, digitální rámeček na fotku, modrý přehoz na postel, polštář na spaní ... no až si to přečtete, budete bulet taky.

 

http://aplikace.rozhlas.cz/darujhracku/deti/volne?field_handicap_tid=All&field_dorm_nid=All&field_birth_value[min]=&field_birth_value[max]=&items_per_page=20&page=7

 

Nebojte se pomoct! A taky se nebojte tuhle výzvu zveřejnit na svém blogu.

Ráda si pak u vás přečtu, co jste vymysleli.

 

 

Na zakoupení a odeslání je, myslím, vždy čas 5ti dnů, takže já se do toho pustím, až budu zdravá a budu moct vyrazit na nákupy. Všechno zdokumentuju!

 

 

 

 

 

Jak jsem dopadla

Dnes jsem odhadla, že se ozval zase můj chronický zánět dutin a nebudu tedy čekat tu hodinu u ORL zbytečně. Odhadla jsem to správně. Akorát jsem čekala hodinu a tři čtvrtě, takže jsem přečetla Lidovky i včetně tiráže. Zjistila jsem, že přílohu už zase nevede moje oblíbená paní Pecháčková, ale někdo jiný. Kam mi zase zmizela? Nějak těm zvláštním přeskokům, které se dějí i v mém oboru, nerozumím.

Takže mám opět zánět dutin a znovu nastolenou otázku operace. No, nechám si to projít hlavou (a až se mi uleví, tak na to zase ráda zapomenu).

 

Ale jsou i radosti.

Odpoledne k nám vlítla moje paní na uklízení a přinesla mi adventní věnec, který dělala její dcera. Měla jsem takovou radost, že někomu stojím za to, aby si kvůli mně dělal škodu (jak říkávala moje babička). Jeden krásný věnec mi vyrobila i moje maminka, ten jsem ale v úterý zapomněla v Liberci (jak už mi bylo zle a chamtivě jsem jim odvážela ty vánoční ozdoby).

 

 

Pak vyšla taky nová Elle decoration. Náramně jsem si početla a objevil se tam i pařížský byt mojí oblíbené designérky Paoly Navone. Škoda jen, že tam není i její portét, je zajímavá stejně jako ten byt. Že by to mělo nějakou souvislost? Na to jsem ještě nepřišla.

A vyšla i Marianne, kterou si kupuju jednou dvakrát do roka. Je tam kartička z HM, když u nich nakoupíte za tři stovky, sto dvacet pět vám odečtou. Tak já teda něco nakoupím.

Mohla bych těm časopisům dělat reklamu. Placenou.

:-)

 

 

Jdu se léčit. Na ČT4 dávají živě biatlon žen. To je přesně ono!

 

Griotka a rum

Miluju, když zůstanu večer doma sama. To ticho. Ta atmosféra. Virózu léčím amatérsky grogem z rumu. A z griotky. Na chvíli je to úleva, ale zítra se chystám na orl. Pokud se mi nějak zásadně neuleví.

 

 

 

Vánoce s lesklejma koulema

 

Včera jsem si od rodičů z Liberce přivezla krabice skleněných ozdob, kterými jsme zdobili stromek, když jsem byla malá a pak ještě o trochu větší. Od té doby ležely ladem v altánu, ale naštěstí je naši nevyhodili. Jak jsou mi teď milé! Před pár lety jsem začala vánoční ozdoby sbírat a tyhle už taky začínají být to správné retro. Platí se za ně na aukru docela vysoké částky. A já mám vlastní! Nevím, jestli si je letos pověsíme, protože ozdob už mám víc než se na jeden středně velký stromek vejde, ale rozhodně si je schovám. Už dlouho sháním nějakou bezva vitrínu, ve které bych je mohla mít vystavené celý rok.

 

 

Stela touží po stromečku s ozdobami z obchoďáku. Co nejvíc barevné a lesklé a k tomu ty veliké řetězy!

"Proč my pořád musíme mít ty starý hnusný? Když VŠECHNY děti maj tak hezky vozdobený stromečky?!"

Inu, protože maminka je do starých ozdob blázen. Jednou na to budeš s láskou vzpomínat. Ale chápu, že jednou není dnes. Proto jsem Stele povolila do pokojíčku její malý vikslajvantový stromeček s umělými ozdobami. Abych nebyla macecha.

 

To mi připomnělo historku mojí kamarádky výtvarnice, která je ve zdobení stromku ještě zásadovější než já a jejich stromeček byl vždy minimalistický. Malé dceři se to taky nelíbilo, vztekala se a když od nich jednou takhle před vánoci tatínek odešel k jiné rodině, tak moje kamarádka povolila doma stromek ala co obchoďák dal. Aby malá měla radost. Zajímavé je, že žádný happy end se nekonal. I přes veškeré úsilí to byly smutné vánoce. Říkají jim vánoce s lesklejma koulema. A není to ojedinělý případ, který znám. Nechápu, proč s pravdomluvností ti chlapi nemůžou počkat aspoň do ledna!

Tak vám všem přeju, ať se vánoce s lesklejma koulema u nikoho z vás nekonají.
 

P.S. Pes je všude, kam se jenom hneme. Umí úžasně překážet!

:-)

 

 

Viróza

Dnes jsem jela na otočku do Liberce a cestou zpátky jsem už tak kýchala a smrkala, že jsem myslela, že nedojedu. Hlavou mi vždycky probliklo, že každé kýchnutí nás stojí minimálně tři vteřiny nepozornosti, které mohou být osudové (četla jsem o tom). Ale naštěstí jsem to zvládla.

Zítra napíšu, co jsem si od rodičů přivezla.

(Viróza to není).

 

Jaký dárek nejvíc potěší?

Na několika blozích, které ráda čtu, se začaly objevovat fotky doma dělaných dárků, které šikovné blogerky chystají svým dětem pod stromeček. V pátek jsem přitom na netu objevila článek, který od ručně dělaných dárků odrazuje. Děti netouží po pleteném svetru od babičky, protože je většinou těžký a kouše, nechtějí ani hand made povlečení na postel s roztomilým vzorem z IKEA či vkusné dřevěné vláčky a stavebnice. Chtějí hračky, o jejichž výchovné i estetické hodnotě by se dalo s úspěchem pochybovat, ale to je právě ono. Všechna ta monstra, lovci pirátů či lebek, upíři a potvory, jejichž názvy nedokážeme ani správně vyslovit, to způsobuje našim dětem blaho. A blaho = nejlepší dárek.

Čímž si krásně můžu omluvit, že Stela dostane pod stromeček Školu pro monster high.

Brr.

 

S léty se ovšem vztah k ručně dělaným darům mění. Aspoň mě tedy nadchne, když dostanu věc, kterou někdo jiný sám vyrobí. Stává se mi to jen poskrovnu. Nepatřím do party tvořilek, které po večerech šijí nebo háčkují drobnosti do kuchyně či koupelny, přehozy, polštářky a různé taštičky. Tím se jim ale nevysmívám. Naopak. Většinu roku patřím do skupiny žen, které jsou rády, když večer zvládnou nacpat myčku nádobím, vyčistí si zuby a usínají ještě s jednou nohou v pantofli. Kdeže něco háčkovat!

 

Tuhle židličku jsem dostala od mého táty minulý rok pod stromeček. Krásná, že jo? Dlouho se v Liberci válela na zahradě, měla jsem strach, že mi ji děti, které si na ni sedají, rozbijou. Tak jsem si přála ji zpatinovat ... no a přinesl mi ji Ježíšek.

Není to nádhera?

 

80

 

V sobotu moje mother in law (fakt nerada používám slovo tchýně) slavila osmdesátiny. Nutno říct, že tak zdravá, optimistická a fit nebudu zřejmě už ani v padesáti. Zázrak přírody!

A protože jsme se na přípravách dost podíleli, včas jsem dopředu VŠEM řekla, že odjíždíme z domova v sobotu ráno v klidu, pohodě a dobré náladě.

Ve tři ráno jsem se s neblahou předtuchou probudila a nebyl doma ještě ani můj muž z tenisového turnaje, ani Kryštof s Monikou. Ve čtyři přišel Ivan. Pes měl takovou radost, že s rozběhem na něj skočil a Ivan málem neudržel rovnováhu. Ustlala jsem mu v obýváku. V pět přišli mladí.

V půl deváté mě telefonem vzbudil táta, ať mu přivezu noviny. Ve tři čtvrtě volala moje kamarádka, že jsou ve Vídni v hotelu a mají tam nespresso kafemašinu a neumějí si z ní udělat kafe. A já jsem přece ten odborník. To mě vyloženě pobavilo. Radila jsem, seč mi síly stačily, ale nevím, jestli se konal happy end. V devět jsem šla hledat oblečení a v pokoji pro hosty spal cizí člověk. Radši jsme se Stelou odjely koupit snídani a květinové dary.

V deset jsme kolektivně posnídali, cizí člověk nechtěl, že nesnídá a radši si ještě pospí (Kryštofův kamarád, kterému v noci domů nic nejelo).

V půl dvanácté jsme i se psem naskákali do auta, že jako konečně jedeme směr Liberec. O pár minut později jsem zjistila, že Ivan má tolik zbytkového alkoholu, že rozhodně nemůže řídit. Takže jsme provedli škatulata a řídil Kryštof. Ten na tom byl (doufám) mnohem lépe. 

Oslava pak už bezvadná.

Je neděle večer a jsem ráda, že je to všechno za námi a jsme doma.

Olé!

Ani později, ani jinde

"... Jela přes celou Paříž metrem, seděla za těžkými závěsy v přízemí jakéhosi domu v šestnáctém obvodu, dala sto padesát eur té ženě jen za to, že jí četla z ruky, jela tam, protože nebylo nic jiného, k čemu by se upnula, ani proužek světla, ani jediné sloveso, které by mohla časovat, žádná perspektiva času budoucího. Jela tam, protože člověk se potřebuje něčeho přidržet."

 

Kvůli téhle větě na první straně jsem si knihu koupila. A hltám ji.

 

 

Aklimatizace

Normálně na sedačku nesmí ...
Necelý týden, co je u nás, chodila domem tam a zase zpátky. Pořád. Nevěděla, co bude, co ji čeká ...
Snad už se trochu uklidnila.
Naše Cherry.

Ve skříni

Tak se letos ne a ne naladit na předvánoční atmosféru, kterou mám jindy tak ráda. Nakoukla jsem do své kouzelné skříně, kde přechovávám dárky, které s láskou nakupuju v průběhu roku. Jindy už tam bývá hromada knih, kosmetiky a věcí, které překvapí i mě samotnou, neboť jsem na ně dávno zapomněla. Letos mě překvapilo nejvíc to, že tam skoro nic není. Ale polepším se. Nejhorší je, že vám ani nemůžu napsat své nápady, protože by moji blízcí mohli poznat, pro koho co je. A že mám fakt výborné (zatím jenom) tipy! Dobrá zpráva ovšem je, že balicích papírů, sáčků a krabiček mám tolik, že letos určitě nedojdou!

Parohy

 

V noci nám spadly parohy a trochu se pomlátily. Asi jsem na ně navěsila moc šperků a přetížila je. Nikdo, kromě mého muže, jsme to ale neslyšeli. Prej to byla rána. Takže teď mám bižuterii rozvěšenou po klikách a topení ... (na fotce jsou parohy ještě na místě a vcelku). Můj muž se obává, jestli to není nějaké znamení ... no určitě je.

Cherry se totiž do něj zamilovala.

Jak já jí rozumím!

 

Zítra jdu na schůzku s řeckým režisérem. Příběh, který jsme s Magdalénou vymyslely, se mu líbí. Tak budeme dohadovat podrobnosti, abysme mohly začít psát scénář. Trocha řeckého slunce (aspoň v hlavě) v tomhle ročním období určitě nezaškodí!

 

Co jsem v sobotu na chalupě snídala

 

Snídala jsem zrníčkovou housku se šunkou a četla si u toho Reflex. Prskala jsem zrníčka metr kolem sebe. Smíchy. Několik článků a fotek věnovaných penisům mě fakt pobavilo. Líbí se mi, že to Reflex nelíčí lacině, ani lascivně. Ale dokonce i vědecky - viz doktorská práce výtvarnice Lenky Kloudové. Stojí to za přečtení. A za podívání taky. Hlavně nesrovnávat!