Jaký dárek nejvíc potěší?

Na několika blozích, které ráda čtu, se začaly objevovat fotky doma dělaných dárků, které šikovné blogerky chystají svým dětem pod stromeček. V pátek jsem přitom na netu objevila článek, který od ručně dělaných dárků odrazuje. Děti netouží po pleteném svetru od babičky, protože je většinou těžký a kouše, nechtějí ani hand made povlečení na postel s roztomilým vzorem z IKEA či vkusné dřevěné vláčky a stavebnice. Chtějí hračky, o jejichž výchovné i estetické hodnotě by se dalo s úspěchem pochybovat, ale to je právě ono. Všechna ta monstra, lovci pirátů či lebek, upíři a potvory, jejichž názvy nedokážeme ani správně vyslovit, to způsobuje našim dětem blaho. A blaho = nejlepší dárek.

Čímž si krásně můžu omluvit, že Stela dostane pod stromeček Školu pro monster high.

Brr.

 

S léty se ovšem vztah k ručně dělaným darům mění. Aspoň mě tedy nadchne, když dostanu věc, kterou někdo jiný sám vyrobí. Stává se mi to jen poskrovnu. Nepatřím do party tvořilek, které po večerech šijí nebo háčkují drobnosti do kuchyně či koupelny, přehozy, polštářky a různé taštičky. Tím se jim ale nevysmívám. Naopak. Většinu roku patřím do skupiny žen, které jsou rády, když večer zvládnou nacpat myčku nádobím, vyčistí si zuby a usínají ještě s jednou nohou v pantofli. Kdeže něco háčkovat!

 

Tuhle židličku jsem dostala od mého táty minulý rok pod stromeček. Krásná, že jo? Dlouho se v Liberci válela na zahradě, měla jsem strach, že mi ji děti, které si na ni sedají, rozbijou. Tak jsem si přála ji zpatinovat ... no a přinesl mi ji Ježíšek.

Není to nádhera?