80

 

V sobotu moje mother in law (fakt nerada používám slovo tchýně) slavila osmdesátiny. Nutno říct, že tak zdravá, optimistická a fit nebudu zřejmě už ani v padesáti. Zázrak přírody!

A protože jsme se na přípravách dost podíleli, včas jsem dopředu VŠEM řekla, že odjíždíme z domova v sobotu ráno v klidu, pohodě a dobré náladě.

Ve tři ráno jsem se s neblahou předtuchou probudila a nebyl doma ještě ani můj muž z tenisového turnaje, ani Kryštof s Monikou. Ve čtyři přišel Ivan. Pes měl takovou radost, že s rozběhem na něj skočil a Ivan málem neudržel rovnováhu. Ustlala jsem mu v obýváku. V pět přišli mladí.

V půl deváté mě telefonem vzbudil táta, ať mu přivezu noviny. Ve tři čtvrtě volala moje kamarádka, že jsou ve Vídni v hotelu a mají tam nespresso kafemašinu a neumějí si z ní udělat kafe. A já jsem přece ten odborník. To mě vyloženě pobavilo. Radila jsem, seč mi síly stačily, ale nevím, jestli se konal happy end. V devět jsem šla hledat oblečení a v pokoji pro hosty spal cizí člověk. Radši jsme se Stelou odjely koupit snídani a květinové dary.

V deset jsme kolektivně posnídali, cizí člověk nechtěl, že nesnídá a radši si ještě pospí (Kryštofův kamarád, kterému v noci domů nic nejelo).

V půl dvanácté jsme i se psem naskákali do auta, že jako konečně jedeme směr Liberec. O pár minut později jsem zjistila, že Ivan má tolik zbytkového alkoholu, že rozhodně nemůže řídit. Takže jsme provedli škatulata a řídil Kryštof. Ten na tom byl (doufám) mnohem lépe. 

Oslava pak už bezvadná.

Je neděle večer a jsem ráda, že je to všechno za námi a jsme doma.

Olé!