Očistná chvíle

Dnes večer premiéra Ententýků.

Ráno jsem si přečetla, co o nás píše MF Dnes a radost jsem z toho neměla. Jsme nejhorší ze všech seriálů, které letos na podzim mají premiéru. Tedy podle procent, kterými nás ohodnotili. Nečekala jsem zázrak, ale když jsem viděla úvodní díl Gymplu a Základky, tak jsem si říkala, že takhle špatní snad nejsme. Nejsme. Jsme horší.

 

Tohle jsou pro mě velmi očistné chvíle, protože vždycky cítím, že musím s psaním okamžitě skončit. Že už nikdo ode mě nevezme ani kůrku. A představuju si, co příští měsíc asi půjdu dělat. Tajně pozoruju naši paní na uklízení a správně odhaduji, že úklidem se neuživím. Hrozbou pro mě je malá samoobsluha, kam chodím nakupovat a děsím se, že tam skončím u salámů. Jenže neskončím. Nevzali by mě. Ne, že bych se nenaučila krájet na nářezáku, ale asi bych všem radila, že bysme měli prodávat nějak sofistikovaněji.

 

První dva díly nejsou úplně podle mých představ, ale od třetího to už frčí, jak jsem chtěla. Takže se nemůžu na nic a nikoho vymlouvat. A tohle zjištění je mi kupodivu příjemné.

V šesté třídě jsem při atletickém tréninku rozbila míčem okno. Byl to průšvih, protože jsme se rvaly dvě party holek, když trenér šel telefonovat. Pak přišel a řval, kdo že to okno rozbil. Jedna parta holek to svalovala na druhou. Pak jsem zvedla ruku a řekla, že já. Dodnes si pamatuju ten zvláštní  pocit v břiše a překvapení sebe samé, že jsem se dobrovolně přiznala.

Tož tak.

 

Jestli se vám bude chtít, sraz dnes večer na ČT1 ve 20 hod. Přesně!