Po sezóně

Miluju období po sezóně!

Málo lidí, klid, čerstvej vzduch, i když vedro je teda pořád. Italky sice chodí v lehkých prošívaných bundách, které tu prodávají na každém rohu (do velikosti 38), ale mně je hic i v tričku. Nikdo mi nevymluví, že jsem se nenarodila dvěma Eskymákům.

Dnes bylo obzvlášť teplo, takže jsem šla radši k nám na terasu psát a Ivan jel na kolo a koupat se.

Máme takovej vyladěnej program.

Jenže jakmile mě tlačí v hlavě příběh, tak se mnou nic není. Pořád o něm přemýšlím a nejsem schopna z něj vylízt do vlastního života. To je pak lepší mě nechat, ať si to odpíšu, a pak zase jsem normální. Grafomanie to naštěstí není, protože když v hlavě nemám nic, tak nepíšu taky nic. 

Děkuju za všechny vaše komentáře!!!

Miluju místní citrony!

Na závěr tradiční fotka z naší terasy

Nad Pai

Na dnešek bujará noc.

Trochu se pereme s tím, že doma máme každý svoji ložnici a tady máme společnou i peřinu. Takovou tu přes dvě postele. Bála jsem se, že mi ji I. bude v noci krást, ale jde to. Akorát ty naše rozdílný biorytmy, to je něco. I. usne hned, já ani náhodou. V noci se budí a pouští si na mobilu Cimrmany. To mě vzbudí. On usne, já ne. A takhle to jde do rána. Navíc postel dost tvrdá, takže po hodině bdění jsem myslela, že se mi rozpadnou záda. Tak jsem šla spát do obýváku. Výhled  z měkoučkýho gauče skvělej i v noci - na protějším břehu tisíc světýlek. Ve vodě blikají rybářský lodě. Připadala jsem si jak manželka milionáře. 

Usínám ve skvělým rozpoložení a najednou zásadní nápad. Na věc, se kterou se mořím už několik měsíců, a pořád to není ono. Nemůžu zveřejnit, co a pro koho píšu, protože ve smlouvě mám poprvé v životě DOSLOVA napsané, že tu věc nesmím nijak komentovat na svým blogu a tím se sebeprezentovat. Zřejmě někdo čte můj blog, bonzuje na mě, ale já netuším, kdo to je. 

No. Nebýt dnešní noci, tak bych se mohla sebeprezentovat leda tím, že mi to nejde. Ale jak říkám, v jednu v noci nápad. Takže jsem zasedla k pc a mydlila scénu za scénou do čtyř do rána. Doufám, že jsem našla cestu. Zatím se to bojím otevřít a přečíst si to po sobě. Co když zase slepá ulička.

Ráno jel I. pro snídani na kole, já jsem nebyla schopná vstát.

Pak teda jo, k těm čerstvejm croissantům. 

Dopo jsme autem přejeli přívozem z Torri del Benazo do Maderno (za auto a dva dospělé cena 22 E) a prošli jsme si kus protějšího břehu, na kterej koukáme ze zahrádky. Jo, nenapsala jsem, že bydlíme nad krásným starým městečkem Pai. Tahle (naše) strana jezera se nám zdá i hezčí.

Oběd v rodinný restauraci v Porto Bogliaco, která existuje od roku 1947. Vždycky mám strach vlízt do restaurace, kde jsou pravý krajkový ubrusy, látkový ubrousky a krásný sklo, ze kterýho se jí i pije, ale ve výsledku často nakonec zjistím, že platíme stejně jako v běžný turistický hospodě v přístavu. To byl i dnešní případ. Jídlo vynikající.

I. se koupe mezi bójkami

Pohled od večeře z naší zahrádky.

(Není zbytečný odtud někam jezdit?!)

Lago v mlžném oparu

 První tři fotky jsou od nás.

Bydlíme strašně vysoko, v úzkých strmých křivolakých uličkách, kterými jsme sem jeli, se nám tajil dech a nejen dech. Přijížděli jsme až večer a mysleli si, že to prostě nevyjedeme.

Máme zahrádku s výhledem na jezero, je to nádhera.

 

Ubytování jsme vybírali tak, aby nás stálo co nejmíň a byla tu možnost si vařit. Kupodivu řadovej domek v kopci byl jednou z nejlevnějších možností. Je vybavený vším, co potřebujeme, včetně pračky, myčky, grilu apod., čistota má teda mezery, evidentně se o úklid nestará majitel, ale agentura. To je vždycky znát. Takže jsem si trochu zauklízela, vyprala a je dobře.

I. si tu chce co nejvíc odpočinout od práce, já naopak tu chci co nejvíc práce udělat.

Kupodivu to jde skvěle dohromady.

Film

Dnes mám obrovskou radost. 

Po víc jak roce se podařilo najít režiséra pro můj film Karavan. Scénář loni dostal cenu ve Varech, máme sjednané sponzory a partnery, ale pořád jsme nemohli přijít na to správný jméno. Já tíhnu k režisérům autorskýho typu, jenže ti si chtějí točit jen vlastní věci. Nakonec jsme přece jen zkusili jednoho solitéra oslovit, a on to k mýmu velikýmu překvapení vzal. 

Přesně pochopil, že se nejedná o mainstreamovou komedii (to byl můj největší strach, aby z toho někdo nechtěl udělat řachandu, to by se scénář a režie prostě nepotkaly). Tenhle režisér točí hlavně temný věci, udělal jen jednu komedii a ta ještě ani není v kinech, takže nevím, jak jde dohromady on a humor. Přesto mu absolutně věřím, i když je mi jasný, že scénář bude upravovat. 

Jméno neřeknu, dokud nepodepíšeme smlouvu. 

Raduju se.

Černo

Když peru, vypadá to v naší pračkárně, jako kdybysme se chystali na pohřeb.
Ale my jedeme na dovolenou!

V neděli vyrážíme na Lago di Garda, máme přes airbnb pronajatý řadový domek (asi), s výhledem na jezero. Píšu asi, protože ne vždycky je z fotek 100% jasné, kam vlastně jedete. Někoho to možná odrazuje, pro nás je to dobrodružství.

S sebou si beru hodně psaní, hodně čtení a je tam wifi, tak snad budou i fotky na blog.
Kromě Seníku jsme nikde nebyli celé prázdniny, tak teď je ideální čas a počasí.
Miluju teplý ponožky a pláštěnku!

Ručník končí

Dnes předávám dítě.
Zdravý, čistý, najedený, šťastný.
To je moje maximum.
Mise splněna.

Jak jsme si nerozuměli

Na jednom inzertním serveru jsem objevila, že někdo prodává staré vánoční balicí papíry. Bylo to za pár korun, tak jsem si o ně hned napsala. Myslela jsem, že jde o opravdu staré papíry, do kterých jsme kdysi všichni měli zabalené dárky a Ježíšek se v mnoha rodinách podobal jako vejce vejci. Samozřejmě, že se takové papíry prodávají nepoužité, jen si někde pár desítek let pěkně poležely.

Ovšem papíry, které mi přišly, byly staré jen v tom smyslu, že již byly několikrát použité. Dostala jsem záchvat smíchu, protože by mě v životě nenapadlo, že TOHLE může někdo prodat.

Mmch, můj táta taky balí dárky do použitých papírů a je to vždycky sranda. Ale myslím, že ho ještě nenapadlo, že se taková věc dá i zpeněžit.

Zkrátka všechno na světě má svého kupce (blbce).
Ale za ten smích mi to stálo!