Ve zkratce

Kniha dnes dopsána. 

Jedním kliknutím odevzdána.

Jsem sice neslavič, ale bylo takový vedro, že jsem si dala s mužem a babičkou dva aperol spritzy na její zdraví.

Celý víkend koupačka, hraní s Tobim, trochu roboty na zahradě (a strašně dobrý pocit z toho), jahody, grilování, deset praček, Stela doma (ale není doma), bublanina, povídání na terase a velká vděčnost za to všechno. 

Sny

Ještě k tomu Kokořínu: v aktuálním (červencovém) čísle MB si teď můžete přečíst právě o tom, jak jsme tam několik let bydleli. 

Když si to teď díky fejetonům zpětně rekapituluju, uvědomuju si, že jsme si neustále plnili sny o bydlení. Chtěli jsme bydlet ve velkým bytě - bydleli jsme. Chtěli jsme na venkov - přestěhovali jsme se tam. Chtělo se nám jít blíž k Praze - prodali jsme starý dům, postavili nový. Atd. Asi nemáme nesplněný sen, co se týče bydlení v rámci našich možností. Samozřejmě, že je to i penězích. Hypotéku (která se neustále přelévá z jednoho bydlení do dalšího) máme snad do sedmdesáti. K tomu strašná spousta naší práce, protože jsme v naprosté většině předělávali byty a domy z bídného stavu.

Teď máme úplně nový sen, který se už netýká stěhování, ale souvisí s naším nomádstvím. Naštěstí nám na něj chybí peníze, takže si ho zatím budeme jen představovat a hýčkat. Je to taky pěknej pocit (ke kterýmu asi člověk dojde až věkem), že nemusí mít všechno hned. Nebo to taky nemusí mít vůbec a stejně je šťastnej.

 

Pokoj nad výčepem

U nás doma Stela se spolužáky natáčí školní film (jo, už zase, nikdo jinej z rodičů není ochotnej nechat vtrhnout do svý uklizený klícky partu filmařů), proto jsme už od středy v Kokoříně.

Pronajali jsme si pokojík v prvním patře nad hospodou U Grobiána. Vřele doporučuju. Personál úžasnej, pořád sranda, na večeři můžeme v bačkorách, pes všude s náma, kuchařku tady maj jak z italskýho filmu.

Pod okny hospodská zahrádka, příběhy by se daly rovnou ťukat do psacího stroje (ten máme v pokoji taky). Úžasný, pokud jste přiměřeně lidoví a nepotrpíte si na extra buřty.

I. jezdí na kole (i v dešti), navštěvuje známá místa a hospody. Já míň. Čistím text knihy a zjišťuju, že jsem přeborník v používání "takže". Takže když jich většinu vymažu, mám hned o deset stran míň. Jednomu manželovi jsem postupně dala tři jména, takže při čtení jsem sama nevěděla, o kom je řeč. 

A takovejch věcí tam je! Průběžně po sobě moc nečtu, chrlím myšlenky nebo děj (vznosně řečeno) a vrším to na sebe. Poznámky mám jen minimálně, všechno držím v hlavě. Taky nepíšu žádnou ságu, ale oddychovku. Si myslím. Až paní nakladatelka mi řekne, co jsem to vlastně sepsala.

Zítra prohlídka Stránky, kde jsme před dvaceti lety bydleli a narodila se nám tam Stela. 

Vzpomínky tu máme všude.

Něco se chystá

Navázala jsem na svou starou činnost, kdy jsem vedla rozhovory se zajímavými lidmi pro Noc s Andělem. Ty jsem i režírovala. Teď zůstanu jen u rozhovoru, protože jde o projekt, který dáváme dohromady s šéfredaktorkou Marianne Bydlení Karolínou Hůlovou. 

Včera první z rozhovorů - s Ditou P. 

Velmi otevřený, velmi zajímavý, velmi málo o vaření.

Nejtěžší pro mě byla příprava: dojet autem na Letnou, tam vjet do podzemní garáže, zastavit u závory tak, abych dosáhla na parkovací lísteček, zaparkovat, nenabourat.

Pak už jen čirý štěstí.

(Stres zase až při odjezdu.)

Dopsáno

Minulý týden jsem dokončila příběh druhý knihy. Nahrubo. To znamená, že mám začátek, prostředek a konec. Teď otesávám. 

Pár dní jsem se nemohla na text ani podívat, každý slovo mi připadalo špatný. Bloudila jsem bažinou zoufalství. Teď je to o něco lepší, i když každý nový text srazí moje sebevědomí zase k zemi. A takhle to jde celej život. Nevím, jestli to máte stejně, ale já mám trvalej pocit, že nikdy nevylezu na kopec.

Všechny práce vždycky odevzdávám s pocitem tiché smrti.

Výstava, která byla

Dnes repete. Znovu do Libčic nad Vltavou, cestou dobrý oběd. Tentokrát máme vstupenky přes internet a koná se komentovaná výstava. Prostory krásné, výstava malinká. Vlastně jen kresby sester, což mi ale nevadí, protože jsem naživo ještě nikdy neviděla žádný jejich obraz. Jsou prý hlavně v soukromých sbírkách a galeriích.

Jediné, co opravdu bylo hodně od věci, bylo právě komentování, na které jsem se těšila. Nebyla tam kurátorka, ale nějaká veselá, příjemná, udržovaná paní, která ovšem komentovala stylem televizních estrád z osmdesátek. O umělkyních mluvila jako o "holkách", znalosti o nich uvozovala snad v každý větě slovem "prý". Během výkladu často mluvila o svém malování, že ona by to takhle nezvládla, že by to namalovala takhle a takhle. 

Navíc v životopisných datech měla chyby, její znalosti se rovnaly přečtení jednoho článku. Je mi to moc líto, paní opravdu sympatická, ale tohle je běs. 

Díla umělkyň, jejichž aukční cena začíná na milionu, by si přece jen zasloužila trochu erudovanější přístup. Nového jsem se nedozvěděla vůbec nic. Doufala jsem, že si tam budu moct koupit monografii, která je vyprodaná, ale nebyl tam ke koupi žádný materiál. Taky tam nebyly žádné fotky z jejich života, korespondence, cokoli … velká škoda. 

Potřetí tam se mnou prý rodina už nepojede :)

Tipy

Nejradši bych se jen dívala na filmy nebo poslouchala podcasty.

Jsem schopná jen pasivně sledovat příběhy, protože na aktivní čtení nemám pořád energii. Doufám, že se to co nejdřív zlomí, protože tu mám kupu nových knížek, na který se hrozně těším. Ale nemůžu se začíst.

Pokud se vám nechce do kina, můžete si pustit horkou novinku od Andrey Sedláčkové, která natočila dokument s Antonínem Kratochvílem a jeho synem. Film šel včera do kin a zároveň ho dali k dispozici i na online. Je to hodně neobvyklý krok a vy ho můžete podpořit zhlédnutím za pouhých 60 Kč, nebo ho za stejný peníz můžete věnovat jako dárek.

Kromě toho je na Aerovodu spousta dalších výborných filmů.

https://aerovod.cz/katalog/muj-otec-antonin-kratochvil?utm_source=newsletter&utm_medium=email&utm_campaign=Newsletter6.2020KratochvilCuketkaAmnestieZmizeniPredplatne&utm_content=campaign

Co se týče poslouchání, už jsem tu psala o podcastech O kousek blíž, které se věnují tvůrčím ženám. Nejnověji je tu skvělý rozhovor s Barborou Baronovou, nakladatelkou artového wo-men a literární dokumentaristkou. Mluví třeba o tom, jak je důležité dělat práci, která nás naplňuje, mít úctu k lidem a čerpat z těch, kteří za to opravdu stojí.

https://ceskepodcasty.cz/podcasty/o-kousek-bliz/

Tak dobrou zábavu.

Hodně citlivá místa

Včera jsem po víc jak třiceti letech viděla znovu film Vladimíra Drhy Citlivá místa.

Psychologický snímek o matce a dceři, kterou hrají Jana Brejchová a Tereza Brodská.

Takhle má vypadat příběh.

Herectví.

Režie.

Kvůli takovým filmům jsem šla na FAMU.

Abych se je naučila psát.

Napsala jsem dva.

Jeden jako bakalářskou práci, druhý jako diplomovou.

Oba byly zfilmovány.

Pak začal být zájem jen o seriály a detektivky.

Psychologický filmy o normálním životě pořád nefrčí.

Je to zajímavá paralela s dneškem, kdy mi volal jeden člověk, abych mu napsala film. Že už scénář skoro má a taky má přesnou představu. Zbytek prý vytáhnu z již existujících filmů, na které mi poslal link.

Když jsem ho požádala o ten námět, tak mi poslal toto:

Dobrý den

dějová linka

2 muži 1 žena

1 muž - nové technologie. pokora, resp., občas pády

2. muž - frajírek, všude byl, nechce poslouchat, ale má EGO, peníze vliv
/ale je debil/

a tak žena od 1. muže odejde k tomu 2.muži

a pak je krize a 2.muž přijde o vše........

a když si , prosím, shlednete ty filmečky... tak Vám to objeví krásný
příběh.... 

Paráda.

Námět jak víno, úplně jsem z něj na větvi.

Vůbec se nezeptal, jestli na to mám čas a chuť. O honoráři ani slovo.

Tomu říkám kšeft!

☺