Ne/dočteno

Už je to několik let, co jsem si v sobě zrušila povinnost dočítat knížky. Když se zkrátka dlouho nezačtu, nebo mi četba působí jiný újmy, jdu od ní. Sice mě občas mrzí, že jsem si knihu koupila zbytečně, ale buď ji pak s někým vyměním, pošlu dál apod.

Poslední dobou se mi tu ty nedočtené docela kupí, ale radši je nebudu prezentovat a ukážu ty, co jsem přečetla.

Portrét dramatika a scenáristy Jiřího Hubače, jehož práci miluju (Nezralé maliny, Ikarův pád, Tažní ptáci, Babí léto …) je pro mě povinnost. A radost. Ráda si čtu o tom, jak jiní píšou (psali), jaké byly okolnosti vzniku jejich děl. Hodně mi to dotáhlo jeho portrét. Díky za to.

Tweety Věry Jirousové, první manželky Magora, které si psala ve věku 12-19 let jsou pro mě objevem. Jednak vyzrálosti (jak sakra poznat, že naše děti už nejsou děti?) a taky jsem se občas přistihla, že mám pocit jako bych četla zápisky Stely. 

VJ se stala historičkou umění a básnířkou, objevila pro veřejnost Bohuslava Reynka, a její soukromý život by taky vydal na román. Pro mě moc přehledný není (ale kdo může říct, že má přehledný život?), byla třikrát vdaná, má tři děti, ale jedno z nich si adoptovali kolegové z Charty 77. O to zajímavější je vidět, že ten neklid a zvláštní hodnocení světa kolem ní, je vidět už ze zápisků ve dvanácti letech. Až mě z toho kolikrát mrazilo.

Možnosti milostného románu ... neumím zhodnotit. Přišly mi šíleně dlouhé na to, že se tam dozvíte jen to, že autor měl nějakou slečnu a rozešel se s ní. Víc jak 400 stran. Ale on to poctivě přizná hned v začátku knihy. Popisuje procesy v sobě, zkoumá se, zkoumá svoji dívku, další lidi kolem, zkoumá všechno. S přesností puntíčkáře. Možná nejsem na čtení knih JN dost chytrá a vzdělaná, protože některý věci mi ujížděly před očima, neb o nich nemám jedinou znalost. Nevím, jestli je dar nebo danajský dar, trávit víc času analýzou toho, co žiju, než prostě žít.