Foodblogerka

Kdysi mi jedna foodblogerka říkala, že každej se naučí vařit, pokud k tomu přistupuje s láskou, vášní, prostě s pozitivními emocemi. Něco na tom bude.

Já jsem v kuchyni z musu, nejsem schopná do ní přinýst nic pozitivního. Už jsem se smířila s tím, že je ze mě paní na uklízení, poté, co umělci uvaří.

Včera jsem pekla bábovku. Sice mi připadalo, že mám nějakou malou formu, ale nakonec se mi povedlo do ní vrchovatě nalít těsto skoro do kopce. Vešlo se!

Pohled otřesný, chuť výborná. 

Můj muž se na mě dívá s takovým něžným pochopením, že nevím, jestli mě lituje nebo ještě pořád miluje. Radši se neptám.

Dnes jsem strávila 3 hodiny v čekárně praktického lékaře. (Zánět průdušek a horních cest dýchacích. Pískám jako lapená myš.)

Nejdřív jsem přemejšlela, jestli mám odejít, případně omdlít, ale sama jsem cítila, že moje nemocný tělo prahne po nějaký vydatný chemii, tak jsem vydržela. Naprogramovala jsem si, že nebudu čas ubíjet, nýbrž ho smysluplně využiju přemýšlením. Tyhle věci mi docela jdou. Naučila jsem se je v dobách, kdy jsem psala 7 dní v týdnu a měla přesně naplánovaný, o jaký postavě budu přemýšlet, až pojedu pět minut autem pro Stelu k chůvě. 

Já, neplánovač!

Takže jsem vplula do starých pořádků, vytáhla notes a tužku.

A vymyslela jsem platformu, na který by mohl fungovat příběh, na kterým se Stelou občasně pracujeme (= hádáme se do krve). Chtělo to prostě jedno dopoledne, kdy člověk nemůže nic.