Protože jsem placená jen za to, co vlastnoručně napíšu, musím konstatovat, že tento týden, nejspíš i týdny minulé jsem si nevydělala ani na slanou vodu, resp. na žádnou vodu. Ale to tak prostě je.
Každý den nějaká schůzka, či schůzky. Nejradši mám pracovní, kde se něco konkrétního řeší. Například ve čtvrtek jsem byla s producenty Karavanu na obědě v závodní jídelně. Mezi kotletou v mrkvi a mladých kapustičkách jsme si stačili říct tolik věcí, že ani nevím, jak závodní jídlo vlastně chutnalo.
Co mi dělá největší problém, je sebeprezentace. Řeknete si: kecá. Ale je to tak. Nechci se fotit v cizích šatech s cedulkou na zádech, aby se daly vrátit, a poprosila jsem, že nechci křest knihy.
Bojím se, že by na mě lidi koukali a já bych byla děsně nervózní.
Scenáristi jsou tvorové zalezlí v dírách a ven se nám nechce.
Pak jsem taky hlídala Tobíse.
A taky trochu babičku (86), ale ta se hlídá dobře, když ji posadím do kavárny ke kafi a likéru.
Na film Tlumočník nejsou moc dobrý recenze, minimálně jsou rozporuplný.
My jsme se dívali i s babičkou a hodně se nám líbil.
Zajímavej příběh, na kterej jen tak nezapomenete.
Pokud vás zajímá focení a osobnost Jana Šibíka, ČT má v programu hodně skrytý seriál o tom, jak fotit různé metropole. Fotí se zrcadlovkou, ale i mobilem, pro mě, laika, skvělý!
OBROVSKÉ DÍKY ZA VAŠE KOMENTÁŘE, MAILY A HLAVNĚ ZA POMOC POSTIŽENÝM MAMINKÁM A JEJICH DĚTEM! KDE SELŽE SYSTÉM, JE NASAZENÍ JEDNOTLIVCŮ JEDINOU MOŽNOSTÍ. DĚKUJU VÁM.
Fascinuje mě odvaha, síla a angažovanost jednotlivce postavit se sám proti všem. Sám proti systému. Sám pro lidi, kteří to potřebují, a osobně na tom tratit. Protože když to neudělám já, tak asi nikdo. Protože svědomí mi nedá.
Přesně takovým člověkem, takovou ženou je Marcela Dvořáčková, která provozuje unikátní azylové zařízení pro postižené maminky a jejich děti, které by jinak zůstaly zřejmě na ulici a v dětských domovech ...
Vím, že mám osvícené a skvělé čtenáře, jestli budete moct, pošlete pár korun. Tady i dvacka pomůže. Převod z účtu je zadarmo, na rozdíl od jídla.
Díky!
Domov pro mentálně postižené matky s dětmi živoří v hladovém vakuu. Dostal o 1,5 milionu méně
Marcela Dvořáčková (vpravo) bude muset letos najít statisíce korun, aby její svěřenkyně a svěřenci měli co jíst, bylo jim teplo a mohli se umýt. Foto: Petra Procházková, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.
V Jiřetíně pod Jedlovou se v domově pro matky s postižením potýkají s nedostatkem peněz. Ten je letos umocněný tím, že kraj plošně zredukoval dotace na sociální služby. Ředitelka unikátního azylového zařízení si musela vzít půjčku.
„Co děláme? No… žebráme. Teď tu máme čerstvé miminko, máma potřebuje kvalitní jídlo. Všechny naše mámy potřebují kvalitní jídlo a děti taky. Mámy už mají problémy s kojením – ze stresu, ale také z nedostatku kvalitních potravin. Dokáže někdo chodit kolem nich každý den a dívat se, jak mají hlad? Já ne,“ říká Marcela Dvořáčková, která řídíDomov sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod Jedlovouuž pět let. Je to zvláštní a v Česku ojedinělé útočiště pro mentálně postižené maminky s malými dětmi a nejrůznějšími, někdy hodně bolestnými osudy.
Když jsme domov o Vánocích navštívili, měla jeho ředitelka vážné obavy o budoucnost. Jak jsme nyní zjistili, obavy se naplnily.
V současné chvíli je zařízení bez peněz. Aby nemusela ženy s miminky a malými dětmi vyhodit na ulici, aby se jim mohlo v maličkých garsonkách topit a aby personál, který se o chod zařízení stará, dostával mzdu, musela si paní Dvořáčková půjčit. Což ostatně dělá každý rok. Dotace, ze které domov žije, totiž přicházejí do kasy nikoliv 1. ledna, tedy k datu, ke kterému musejí být všechny loňské peníze vyčerpané, ale až o několik měsíců později.
Přispět na domov pro mentálně postižené matky s dětmilze zde. Peníze lze také poslat na účet: 78-5209920257/0100. Do zprávy pro příjemce napsat „provoz domova“. Článek redakce Deníku N pro velký ohlas výjimečně odemkla, aby se tak zpráva dostala k co nejvíce lidem ochotným pomoci.
Vzniká hladové vakuum, které je výsledkem absurdní situace, kdy předpisy nutí příjemce dotací utratit všechny peníze do konce roku, ale další peníze dostanou třeba až koncem března.
Ženy a děti z Domova sv. Máří Magdalény v Jiřetíně pod Jedlovou. Foto: Petra Procházková, Deník N
Jak překlenout toto finančně hluché období? Jak s nadsázkou řekla Marcela Dvořáčková, žebrotou. Vedení azylových domů si musí půjčovat, a pokud je nezaloží třeba zřizovatel, kterým je v případě Domova u sv. Máří Magdalény Diecézní Charita Litoměřice, přijde na řadu třeba i banka. Ta si logicky naúčtuje úroky. Jenže na úroky žádné dotace nejsou a jak je pak vyúčtovat… to bývají mistrovské účetní kousky.
Letos nastalo v některých azylových zařízeních ještě větší drama než kdykoliv předtím. Nejenže dotační peníze přišly na účet teprve nyní, ale třeba u Máří Magdalény už vědí, že jejich finanční koláč bude o pěknou porci menší, než byl ten minulý, a hlavně než nutně potřebují. V roce 2019 jsou mentálně postižené matky s dětmi a ti, kdo se o ně starají, o 1,5 milionu korun lehčí.
To hlavní? Zůstanou spolu
V současnosti je u Máří Magdalény 21 matek a 40 dětí. Dvěma novorozencům je sotva 14 dní. Pro ně je azylovým dům jedinou šancí, jak nebýt odebrán, jak zůstat se svou matkou, která, byť v těžké životní situaci, se o dítě chce starat. Možná to zatím sama ještě nedokáže, ale s pomocí zkušených asistentek se to naučí. Nemusí mít nutně přečteného Gogola, ale prát, vařit, uklízet, přebalovat a krmit potomka nejspíš zvládne. Jen aby bylo čím.
Zhruba polovina dětí narozených mentálně postiženým matkám je zcela bez handicapu. Některé si s sebou nesou genetickou zátěž, ale i s ní jsou schopné zvládnout základní školu. Některé děti z Domova sv. Máří Magdalény mají vynikající prospěch, jiné jsou manuálně zručné. Foto: Petra Procházková, Deník N
Jídlo by si totiž ženy měly platit samy. Beze sbírek, které na pomoc jiřetínským ženám a dětem pořádají většinou zase hlavně ženy, jako třeba Hana Potměšilová z organizace Revenium, by jejich jídelníček byl hodně chudý. Maso by v něm bylo na návštěvě jen krajně zřídka. Mléčné výrobky, ovoce a zelenina rovněž.
Domov poskytuje jen přístřeší a základní servis. Jde vlastně o útočiště, dočasnou pomoc, jak přežít a nepřijít o dítě, které by sociální služba retardované ženě, navíc ještě bez prostředků, prostě rázně odebrala.
Možnost, aby mohly žena a dítě zůstat spolu, je však vykoupená značným úsilím ředitelky a dvanácti pracovníků domova. Pokud by se ženy s postižením nemohly uchýlit do Jiřetína, zřejmě by skončily v nějakém ústavu, v jiném domově, nebo na ulici – ale v každém případě už bez dítěte. S tím je nikde neubytují, neboť mnohé mají pohnutou minulost, nemají v pořádku doklady, nejsou v evidenci lékařů, a hlavně se neumějí o své dítě starat. Mimino jim proto úřady bez milosti odeberou. Otázka je, zda není levnější přispět na jejich edukaci, učinit byť jen pokus, zda nedokážou vytvořit alespoň částečnou fungující rodinu. Mnohé příklady od Máří Magdalény dokazují, že to jde.
Konkurence mezi šiřiteli dobra
Rozpočet domova na letošek poněkud zeštíhlel – úřady domovu ubraly 1,5 milionu korun. Zařízení i tuto ránu nejspíš přežije, ale například programy jako sociální rehabilitace budou muset být zastaveny. Málokterá z žen z domova má dost peněz i na základní hygienické prostředky a léky. Přitom jedním z cílů je naučit ženy a jejich děti správné hygieně, pravidlům, která platí v běžných rodinách. Navíc ze tří jiřetínských budov je jedna v havarijním stavu.
O sociální služby je rvačka. Nejen mezi těmi, kdo je potřebují, ale i mezi těmi, kdo je poskytují. Z pomyslného bochníku, který je stále stejný, nebo jen o něco málo tučnější, je třeba ukrojit více a více dílků. Jsou tedy logicky tenčí.
Mezi jednotlivými poskytovateli služeb je i proto značná rivalita. Ne všichni si o všech svých konkurentech myslí, že jim jde primárně o službu, a ne o přežití organizace a platy pro její zaměstnance.
Mentálně postižené matky v běžných azylových domech strádají. Jsou nejslabší ze slabých a jako takové terčem posměchu, vydírání, šikany i prostého vylévání si zlosti na nespravedlivost osudu. Foto: Petra Procházková, Deník N
Ostrouhali senioři a postižení
Domov sv. Máří Magdalény dostává dotace z Ústeckého kraje. Kraj na letošek získal namísto požadovaných 2,095 miliardy jen 1,39 miliardy. Požádal proto ministerstvo práce a sociálních věcí ještě alespoň o 345 milionů, aby lidé v sociálních službách nezůstali bez výplat. Z celé České republiky takových proseb přišla na ministerstvo spousta – chyběly skoro čtyři miliardy. „Paseku“ ve mzdových nákladech částečně udělalo zvýšení tarifních platů od 1. ledna 2019. To totiž v době podávání žádostí o dotace nikdo nevěděl.
Kromě praktických věcí se děti i maminky v Domově sv. Máří Magdalény učí vzájemně se o sebe postarat. Foto: Petra Procházková, Deník N
Na dotaz Deníku N, proč byly dotace právě Domovu sv. Máří Magdalény tak zásadně kráceny, vedoucí tiskového oddělení krajského úřadu Ústeckého kraje Lucie Dosedělová odpověděla: „Všechny služby stejného druhu byly kráceny stejnými koeficienty… Dle hodnot redukčních koeficientů došlo k největšímu krácení u následujících sociálních služeb – domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem; dále odlehčovací služby – pobytová forma, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče a týdenní stacionáře (jedná se o úhradové služby). Azylové domy jsou ve druhé hladině krácení.“ To, že peníze doputují na účty až v březnu, je prý způsobeno obrovskou agendou. Jenže kojenci slovo agenda neznají, natož aby je zasytilo.
Naděje na mírné zlepšení však ještě existuje. Ústecký kraj připravuje individuální projekt „Podpora sociálních služeb v Ústeckém kraji 3“. Peníze navíc by mohly dostat právě azylové domy, projekty na podporu samostatného bydlení či osobní asistence. Miminkům a jejich matkám nezbývá než přežít pár měsíců v nouzovém režimu.
Domov pro retardované maminky je i v rámci Česka zcela ojedinělý. Zkrácení dotací staví jeho pracovníky před poměrně komplikované rozhodnutí – alespoň z hlediska etiky. Oni sami o tom nechtějí mluvit, je však nasnadě, že někdy budou muset volit mezi dostatkem jídla a teplým oblečením. Ale i mezi jednotlivými klientkami.
Máme ho sice jen ve střídavý péči, ale jak nás tak znám, asi nám nakonec zůstane.
Stejně jako předtím Čmoud nebo Amanda.
Protože rychle poznaj, že je milujeme.
Bedřich byl ve zverimexu ve slevě. Sám. Nikomu se nelíbil, protože má červený oči, který večer snad i svítěj. Trochu z něj jde strach. Spolužačce Stely bylo líto, že se mu děti posmívaj nebo se ho bojej, tak si ho koupila.
Včera Bedřicha prohlídl doktor, dostal očkování a kapky do jednoho červenýho oka, který se mu zavírá. Snad bude ok.
Doma se pořád něco děje. Neustále procházíme nějakýma turbulencema, který asi zkoumaj, co všechno vydržíme. Je toho dost. Zejména když se to nahrne.
Terapií je psaní druhé knihy nebo včerejší kup nových brýlí. Narazila jsem na ně náhodou, předtím jsem něco podobného viděla jen na pinterestu. Když jsem si je nasadila, připadalo mi, že to jsem já. Vlastně u jakéhokoli nákupu pro sebe hledám, jestli jsem to já. Jak v tom vypadám, už je podružný. Asi divný.
Za 14 dní budou hotová skla (mám cylindry), tak je určitě vyfotím. Možná i sebe.
Dala jsem za ně skoro majlant, ale vzhledem k tomu, že všechno ostatní si pořizuju z druhý ruky, tak jsem si to v hlavě odůvodnila. Musím už do sebe začít i trochu investovat. Většinou převáží praktičnost, dvě kila masa na řízky, vodný stočný, oprava myčky nebo účty za mobil. Znáte to.
Zahradník pije double espresso. Čisté.
Musím přiznat, že letos to nebylo zdaleka tak dramatické jako jiné roky.
Hned třetí hovor nám vzal, a ve čtvrtek a pátek řádil na naší zahradě.
Bylo toho potřeba opravdu hodně.
Neoriginálně bych to nazvala jako masakr motorovou pilou.
Vypadá to apokalypticky, ale opak je pravdou.
Neděle byla slunná, takže jsme započali úklid kolem domu a na zahradě. Do dokonalosti to má pořád ale hodně daleko.
Chtěla bych vás poprosit o podporu ve FB hlasování pro jednu malou vesnickou školku, která nemá šanci na dostatek hlasů právě proto, že je malá a vesnická. Ale pracuje v ní fantastická paní učitelka Šárka Maxerová, která by se pro děti přetrhla, pořád pro ně něco vymýšlí, ačkoli sama se potýká s těžkým osudem.
Znáte mě, jsem neúplatná a hodně si vybírám koho/co podpořit.
V téhle podpoře vidím velký smysl.
Díky, budu moc ráda, když mě budete následovat.
Hlasování končí už zítra.
Dva měsíce utekly fakt rychle a už ho máme zase doma.
Akorát má, náš cestovatel, jet lag. Snad se brzy srovná.
Za dva roky svýho života toho nacestoval jako já za celej život.
Vždycky mě baví diskuze, jestli je dobrý, aby malý děti cestovaly. Zásadně proti jsou vždycky matky, který samy necestujou, a naopak.
Já jsem v tomhle ráda za svobodu a ctím, ať si každej dělá, co chce.
S mojí kolegyní lítala malá dcera točit do zemí třetího světa, nejdůležitější pro ně bylo, že jsou spolu. Já to můžu jen obdivovat, nezvládla bych to. Moje děti by matka - cestovatelka taky určitě bavila víc, než matka - cosedídoma.
Nevím, jestli se tohle slovo ještě vůbec používá, ale když Stela odjíždí od nás do bytu, snaží se ukořistit, co jde. Jakože k jídlu.
- obalený řízky
- brambory
- kakao
- čínský polívky
- těstoviny
- šťávu
- med
- rohlíky
- sušenky
- kukuřici
- domácí vajíčka
- sýr
Moc děkuju za vaše komentáře ke knihám i šatům!
Jste pro mě zdroj inspirace, radosti, informací ... je spousta věcí, který bych bez blogu nevěděla.
Celý víkend budu sama se Cherry. Chci číst, psát a uklízet. A taky dokoukávat seriály na HBO, na který se mnou nikdo koukat nechce. Ani se nedivím. Jsou krutý, humor abys pohledal. Humor prostě mizí. Nejtěžší disciplína to je. Proto nezatracuju projekty, které se o humor aspoň snaží.
Naklást na sebe vraždy a psycho je totiž jednodušší než natočit jedinej joke.
sehnat šikovnou návrhářku/šičku, která by mi ušila ze lnu několikery šaty na léto.
Nerada bych opakovala loňskou sezónu, kterou jsem odchodila v jedněch šatech, džínách a triku.
Pokud máte tip, kde koupit, taky budu ráda.
Ale do krámu vlezu jen v případě, že tam něco podobnýho opravdu prodávaj.
Shoppingová turistika mě děsí. Ale to už dávno o mně víte.
Mám obrovskou radost z obálky, která je dílem Andrey Tachezy.
Přála jsem si šedou barvu a jednoduchost. Aby nekřičela do světa. Což je pravý opak správného marketingu. Jsem moc ráda, že mi to nakladatelství umožnilo. A velký dík Andree.
Kniha, která mě po dlouhé době nadchla jako třeba Anna Bolavá, je Dědina Petry Dvořákové.
Těšila jsem se, až si z ní budu moct zase kus přečíst. Nikdy jsem u ní neusnula. A když jsem jela vlakem a zapomněla jsem si ji doma, tak jsem měla zkaženej den.
Existuje snad lepší doporučení?
Je to kniha o vesnici na Vysočině, psaná nářečím.
Dokonale proniká do hlav místních lidí, prodavačky z konzumu, sedláka, staříků, ženy na mateřské ...
Místy z jejich uvažování, malosti, držgrešlovosti a tuposti až mrazí.
Ale kdo žil/žije na vesnici, určitě v postavách někoho známýho pozná.
Snad ne sebe.
Včera v Národním resp. ve Stavovským divadle. Vítejte v Thébách. Měly jsme se Stelou přístavky, ale protože nebylo plno, přesedly jsme si do 2. řady. Velkolepá výprava, výborní herci, skvělá scéna ... moc se nám to líbilo.
Současná hra na současné téma, ale s antickými figurami. Britská politická hra o zdevastovaných Thébách, které se pokouší pozvednout na nohy prezidentka Eurydika. Ženu v čele státu přichází „poučit“ athénský vládce Théseus. V jednom textu se potkává dnešní Evropa a antické Řecko. Ironický přístup k minulosti i současnosti se týká nás všech: všichni přece věříme, že politická změna je možná. Když nám ale Teiresiás připomíná, že se i Athény stanou obětí vlastní chamtivosti, cítíme stále sílu osudu. Nebo ne?
Před pár dny jsem začala psát novou knihu, nový příběh.
Ta první sice ještě není venku, ale potřeba věnovat se příběhu, který mám v hlavě, je obrovská.
Když jedu vlakem, nejsem to já, když jdu se psem ven, když vařím, uklízím, usínám ... jsem Petra, moje nová hlavní hrdinka.
Psát knihu je nesmírná svoboda. Se scénáři se to nedá vůbec srovnat, zejména když píšu pro televizi. Nejhůř pro komerční. Tam je člověk jen nájemním dělníkem bez hlasovacího práva. S poslední napsanou větou končí i jeho existence. Čerstvě ověřeno.
Konečně jsem přišla na chuť literárnímu psaní, ta svoboda mě skoro omráčila. Samozřejmě to nic nevypovídá o tom, jestli se kniha bude číst nebo ne. Teď sobecky mluvím jen o sobě, o svých pocitech. Mám před sebou otevřený prostor, zelenou louku a jen na mně záleží, co na ní postavím.
