Oscar

Dívala jsem se na předávání Oscarů, pouštěla jsem si je teda trochu se zpožděním ze záznamu. V půl třetí jsem kvůli nim nevstávala. 

Byl to zážitek. 

Cenu za dokument získala Amy, kterou jsem viděla cestou v letadle do T. O ní bylo řečeno, že tuhle neuvěřitelnou osobnost nezničila jen média, ale hlavně lidi kolem ní, kteří nerozpoznali, že Amy strašně potřebuje pomoct. Tohle všechno v tom dokumentu uvidíte. Varující.

Hlavní ženskou roli vyhrála herečka z Room - tenhle film měli v letadle taky, ale říkala jsem si, že jestli si ho pustím, tak sice nezemřu v Thajsku, ale v letadle určitě. Na to psychicky nemám. 

Občas padaly skvělé proslovy - například člověk, co předával cenu za nejlepší krátký dokument, řekl, že kdo získá tohoto Oscara, nikdy nezbohatne, na rozdíl od celého publika, kterému vždy Oscar přinese prachy a další práci. Ale režisér krátkého dokumentu si sošku domů odveze ve svém renaultu clio a v jeho majetkových poměrech se i nadále nic nezmění.

Na rozdíl od Českých lvů (vím, že nejde srovnávat, ale přece): ti, kteří jsou oceněni Oscarem, v naprosté většině děkují svým kolegům a štábu, aby cenu rozprostřeli mezi ty, kterým opravdu patří a na něž se s největší pravděpodobností nedostane. 

... poslechněte si příští sobotu ty české děkovačky.

ČT Art vysílá Oscary dnes ještě v repríze od 20.20 hod.

Co jsem přečetla

Zase teď těžko hledám, co by mě bavilo číst.

Když mě něco nadchne, v naprosté většině to není beletrie, myslím tím klasický příběh, fikci. Na pár knih se teď ale chystám, dám vám vědět.

S sebou v T. jsem měla Carol, ta se mi docela líbila. Jsem hodně zvědavá na její filmové zpracování, myslím si, že z prvních 70 stran musejí udělat tak 10 minut, aby to mělo nějaký švih a náboj. Uvidím, jestli jsem se svým názorem úplně mimo, nebo se aspoň trochu trefím. Adaptace knižní předlohy byla součástí studia na famu, bavilo mě to moc.

Co mě ale naprosto zklamalo, je Ada aneb Žár, nominovaná snad dokonce na knihu roku. Kritici ji vychválili do nebes, já se u ní nudila, nedokázala se začíst. Potvrdilo se mi, že neumím číst tlusté špalky beletrie, nebaví mě ta přehnaná popisnost. Ale to je můj problém. Kniha za to zjevně nemůže.

Nechtělo se mi ji vozit ani zpátky, chtěla jsem ji nechat ve vile, kde byla knihovnička s různorodými knihami (co kdyby tam ještě někdy přijel Čech), ale myslím, že Monika se nad ní nakonec smilovala a Ada odletěla do AU.

Myslete na děti je se vším všudy starý dobrý Ian McEwan, studie ženy - soudkyně, které se rozpadá manželství a ona najednou musí řešit i svůj život. Místy až lehce překvapivé.

Jdu prát a přemýšlet.

Proč fotit salát

Chtěla jsem nám se Stelou udělat selfie, ale spadl mi při tom mobil. Stela záchvat smíchu.

Minule mi spadl mobil ve středu pod auto. Byl u toho můj muž, ten ale záchvat smíchu neměl.

Tak jsem vyfotila aspoň salát, to je jistější.

Dnes jsem mluvila s maminkou dvou geniálních školních dětí (a další geniální mají ještě ve školce). Naše děti spolu kdysi chodily k jedné chůvě. Škoda, že se Stela od nich trochu nenakazila. Ale aspoň nemusím platit drahé zahraniční školy.

Stály jsme s tou maminkou před naší sámoškou.

Pak jsem vešla dovnitř a u kasy zjistila, že si zde lze nakoupit na dluh (ne já). Ale jedný paní to připsali na papírek. Moc se mi to líbilo, je to lidštější, než ty obchodní kolosy. Paní si kupovala rohlíky a Blesk.

Pak uvolněné odpoledne na neurologii.

Konečně mám pěknou diagnózu. Akorát je jiná, než tvrdí jiný specialista.

Budu to ještě muset jít v pondělí zkonzultovat. Léky mám totiž na obojí.

Víc by se mi líbila ta neurologická.

Ale nevím, jestli si můžu vybrat.

Moje tužky

Já vím, moc teď nepíšu.
Snažím se vrátit do normálu, sama do sebe, ale jde to pomalu a někdy se to dost zadrhne.

V pondělí zubař, v úterý odběry a holter na 24 hodin, dnes zubní chirurgie, zítra porada, v pátek neurologie.

Nádhernej program!

Dnes dohady přes telefon s herci, kteří si myslí, že jsme si (scenáristi) na ně zasedli. Koukám jako vejr. V životě jsem nic podobnýho neudělala, abych kvůli osobním antipatiím někoho vypsala z příběhu. To by mi profesní mozek nedovolil. Mám pocit, že všichni lžou a neumím se v tom vyznat. 

Ach jo.

To ten zubní chirurg mě bolel míň (a dostala jsem aspoň anestezii).

Nevěřili byste, že nemám ani jednu fešáckou tužku.

Když na důležitých jednáních vytáhnu firemní tužky nebo fixy za čtyři koruny, vždycky vidím, jak si mě ostatní prohlížejí. Scenáristka, která nepoužívá značkový pero, je asi podezřelá. Ale já fakt žádnýho psacího fešáka nemám. Takový věci si nekupuju, a ani jako dárky je nedostávám.

To si radši koupím knihu.

Kosmetické okénko

Děkuju za všechny vaše pozdravy a přání mého brzkého uzdravení. Už se na to taky těším, až to budu úplně zase já. Ale dost fňukání.

Z Thajska jsme si kromě úplných drobností nepřivezli nic, koupila jsem si tam jedny kalhoty se slony, ale po dvou dnech nošení se mi roztrhly. Je mi jasný, že všem ostatním, kteří si tam někdy kalhoty se slony koupili, se neroztrhly, ale mně prostě jo.

V Dubaji na letišti jsme ale byli u vytržení z nízkých cen prakticky všeho, takže mě Stela donutila asi hodinu zkoumat kosmetiku Kiehl´s, která je prý zázračná. Já o ní vím jen málo. Stela už se vyzná stokrát víc než já a cokoli mi zatím poradila, bylo super. Takže jsme si nakoupily nějaké produkty.

Když jsem pak doma koukala na net, málem jsem padla, protože ceny, za které se tahle kosmetika prodává tady, jsou neskutečné. Soudím, že víckrát už si nic od téhle značky nekoupíme.

Akorát, že už po pár dnech jsem zjistila, jak je snadné si na denním a nočním oleji udělat závislost. Ten pocit! Ta vůně! Ta pleť potom!

(Je to ta fialová a žlutá lahvička.)

Pokud máte s Kiehl´s nějakou zkušenost, budu za ni moc ráda.

A taky - jestli znáte lepší místo, kde ji kupovat, než zde: kiehl´s

Na závěr ještě více pravdy

Konečně doma.

Do Thajska už nikdy, ani kdybych vyhrála první cenu za nejstupidnější telenovelu, tak tam nejedu (sošku si v tom případě nechám poslat poštou na dobírku).

Nemohla jsem psát celou pravdu, protože rodina by doma asi zešílela.

Hned na začátku dovolené jsem se otrávila jídlem. Nebo vodou. Nebo něčím. Nemohla jsem sedět, ani ležet, vůbec ne spát, jenom stát. Bolest žaludku jako kdyby se mi do něj zakousnul pes. Takže jsem musela do nemocnice na kapačky. Ležely tam většinou jen evropské bílé ženy se stejným problémem jako já nebo pak blbci, co jezdí na motorce jako blázni a bez přilby. Na příjmu za závěsem vedle mě ležel frajírek Rus, kterýmu doktor hodinu šil hlavu. Rus mu celou dobu šíleně nadával a když mu to šil kolem oka, tak brečel jako dítě. Celou dobu jsem se modlila: nechci umřít v Thajsku, nechci umřít v Thajsku. Což se mi povedlo a já jsem za to šťastná.

Sestřičky na klinice jsou krásné a bělí si obličeje, aby vypadaly co nejevropštěji. Tahle kosmetika stojí šílené peníze, tak jsem ráda, že já mám svoji bělobu zadarmo. Mnohokrát na ni místní poukazovali - včetně taxikářů. Však to dá taky zabrat - totálně se vyhýbat slunci.

Když už se zdálo, že jsem z otravy venku, šli jsme do drahé restaurace na pláži, abych měla jistotu, že svoji dietu (rýži a rybu) dostanu zaručeně čerstvou.

Johoho.

Skolilo nás to (tentokrát i s Kryštofem) znovu. Dalo mi hodně práce přemluvit svoje tělo a hlavně svoji vystresovanou hlavu, abych mohla opravdu odletět v termínu domů a zvládla všechny lety.

Na předposlední den jsme neměli ubytování, chtěli jsme ho strávit na pláži.

Já i ve stínu kolabovala, takže Kryštof sehnal na pár hodin klimatizovaný pokoj v hotelu, abych se měla kde schovat. Zaplatila jsem dva tisíce korun, abych později zjistila, že spím v posteli, která není převlečená, je v ní špína a vlasy. Chytla jsem vyrážku.

Po příletu rovnou k doktorce. Svrab to naštěstí není. Znova bolest žaludku, takže jsem včerejší odpoledne strávila na infekčním oddělení na Bulovce. Proti ostatním jsem byla naštěstí malý případ. Krásně jsem si popovídala se slečnou, kterou v sobotu pokousala na Bali opice. Tu hospitalizovali. Teda tu slečnu.

Já jsem doma a doufám, že se z toho vyhrabu. Jde to pomalu, ale jde.

Jsem šťastná, že žiju, kde žiju.

Miluju sníh a kalamity.

Miluju Evropu!

 Léky v nemocnici dostanete v krásné papírové taštičce

Mé snídaně

Mé obědy a večeře

Bangkok, 16. patro

Jsme v Bangkoku v Čínské čtvrti v obřím hotelu Grand China, je něco po šesté večer (vy máte o šest hodin míň). Čekáme tu na letadlo, poletíme ve dvě v noci s mezipřistáním v Dubaji. 

Strávili jsme tu poslední den s Kryštofem a Monikou, ti odletěli před hodinou. Poslední společný oběd - a zase prázdno. Ach jo, to nemám ráda.

Zamávali jsme jim a sedli si do Starbucks, který je v přízemí našeho hotelu. Hodinu jsme koukali na auta a lidi na ulici, nešlo nám ani mluvit.

Zažili jsme toho společně hodně, To je skvělý, nejskvělejší. Rozhodně jsme ale společně vyléčení z exotické dovolené. Tenhle typ oddychu prostě není pro nás. Příště už radši do Českých Budějovic. Víte proč.

Protože v Českých Budějovicích by chtěl žít každý!

Tohle je asi ten luxus

Na poslední dny pobytu už nemáme ubytování, do vily se stěhují noví hosté, tak improvizujeme. Jeden den jsme strávili v nádherném resortu nad městem Chaweng, který je jen pro 20 hostů a majitelé jsou Francouzi. Překvapivě má jen tři hvězdičky, ubytování není drahé, ale místo mají jen na jeden den a noc. Bereme.

Říkáme si, že takhle asi vypadá luxus, za kterým sem turisté jezdí.
Nekoukat se nalevo napravo, honem jet do resortu, tam za sebou zavřít vrátka a užívat si.
Taky to jde.

Jídlo

Opravdu thajskou kuchyni, aby člověk pohledal. Buď musíte jíst u cesty street food (ale i tam už Kryštof vracel zkaženou polívku a žádného sorry se nedočkal) nebo se pídit. Většina restaurací je totiž turisticky thajská, autentičtější jídlo jsme u Thajců jedli například v Sydney. 

Kvůli obvyklým potížím, které neminuly nikoho z nás, nakonec hledáme restaurace podle Trip Advisoru, kde jsou hodnocení samotných turistů. Občas se daří, občas ne. Ceny jsou na stejné úrovni jako u nás, levně se nám podařilo najíst málokdy (a aby nám zároveň pak nebylo zle od žaludku). Jistotou jsou nakonec italské hospody, pokud je tedy vede opravdu Ital. Ten má v kuchyni Thajce, takže vaří mezinárodní kuchyni - a dobře. Ale připlatíte si. Opravdu nevím, kam bysme museli chodit jíst, abysme se vešli do cenových relací, které popisují průvodci. Já jsem si oblíbila Fried rice, trochu připomíná rizoto a je v podstatě nejlevnější na jídelním lístku (160-180 bátů). 

Máme čerstvý příšerný zážitek, kdy jsme chtěli jet někam, kde bysme si dali plody moře - taxikář nás dovezl na odlehlé místo, hospoda plná Číňanů (slaví se zde už týden nový čínský rok), za kilometr jízdy si řekl 4 stovky a nechal nás napospas. Takže jsme hospodu okamžitě opustili, pěšky jsme se vydali na silnici a stopovali. Nakonec jsme našli nádhernou restauraci přímo na pláži, číšníci se usmívali!!!! a ceny ve výsledku srovnatelné s čínskou jídelnou.

Normálně se těším domů na rohlíky.

Už jen dva dny uvidím Kryštofa :(