Od hrnku k zázraku

Dnes při angličtině jsem zase zběhla od tématu (to se mi velmi daří) a probíraly jsme s mojí učitelkou téma mateřství. To se mi pořád jeví jako nejtěžší úkol na světě.

Pila jsem u toho kafe z dětského hrnku a strašně se mi líbil.

Jenže můj foťák opět stávkoval, takže z toho vyšla jen takováhle čmouha. Ale i přesto jsem vám ho chtěla ukázat. Opět zběhnu od tématu, abych mohla psát o fotografování.

Na famu totiž byla i katedra fotografie a viděla jsem spousty fotek svých spolužáků. Hodně jsme o nich diskutovali, a od té doby mám na fotky jiný pohled. Zaručeně se totiž na fakultu nedostal nikdo, jehož fotky jsem do té doby považovala za dokonalé, ladné, bezchybné ... dnes bych řekla bezhybné.

Dostat totiž do fotky pohyb a příběh, to je o tom talentu. Skoro všichni umí aranžovat, ale všimli jste si, jak málo fotografů dokáže zachytit okamžik? Tu jedinečnou chvíli, kterou v literatuře popisuje Virginia Woolfová nebo James Joyce (ho ho, paní chytrá).

Když si prohlížím fotky na blozích, tak mě baví nejčastěji ti, kdo mají mizernou kvalitu fotky, často i špatnou kompozici, ovšem úplně nečekaně se jim tam zjeví ten ZÁZRAK! Jakmile někde vidím naaranžované děti a dámy blogerky, jdu pryč. To jsou fotky do rodinného alba. I když většině čtenářů to jistě přináší potěšení, protože v tom vidí harmonii, lásku, možná i to, co by sami chtěli mít - a nemají. Ale to už bych odskočila příliš daleko, až k psychologii. A na tu nemám.

Když se vám bude chtít, napište mi, na kterém blogu se podle vás odehrává zázrak, pro který si tam chodíte. Moc ráda si to přečtu.