Norští fashion blogeři jako dělníci v textilce v Kambodži

Pokud jste ještě nenarazili na tuto norskou reality show (pro mě je to teda spíš fascinující dokument), nenechte si ji ujít. V článku jsou odkazy na stránku, kde je možné epizody přehrát. Pokud by u mě nebyla aktivní, mrkněte na stránku Radia Wave.

Norská reality show poslala 3 fashion bloggery do textilek v Kambodži

Norské bloggerky si vyzkoušely život v kambodžské textilceFoto: YouTube kanál Joakima Klevena

Největší norské noviny Aftenposten přišly na konci loňského roku se zajímavou reality show. Jmenuje se SweatShop – Dead Cheap Fashion. Sweatshop je pejorativní výraz pro pracovní místo s nepřijatelnými podmínkami. Pracovníci ve sweatshopech mají dlouhou pracovní dobu, menší než minimální plat, nulovou bezpečnost práce, zato vrchovatě přesčasů, které už se ani přesčasy nedají nazývat. A do takového sweatshopu, konkrétně v Kambodži, se Aftenposten rozhodl vyslat na měsíc tři mladé norské fashion bloggery Anniken, Fridu a Ludwiga. Měli tak možnost na víc než měsíc vyzkoušet život místních pracovníků v textilních továrnách. Ve čtyřech epizodách zjišťují bloggeři, že jejich koupelny doma v Norsku jsou v průměru větší než celý kambodžský dům a že vyjít s pár dolary denně je něco jiného než nakupovat oblečení za stovky dolarů měsíčně. Anniken a Frida se po skončení show staly dokonce aktivistkami, setkaly se s vedením H&M a žádaly je o zlepšení pracovních podmínek v jejich textilních továrnách. Toto téma bylo dokonce probíráno i v Stortingu, norském parlamentu. Celá série je ke zhlédnutí s anglickými titulky tady.
Pokud vás téma zaujalo, přečtěte si speciální díl Modeschau o tom, že v nakupování je někdy lepší zpomalit. Ostatně nejenom v nakupování.

(Zdroj Radio Wave News)

Škola versus život

autor: David Shrigley (výstava v Melbourne)

... těžko z toho poznat, jestli se dobře učil ...

Včera jsem ještě hodně diskutovala o školním tématu. Díky za vaše komentáře, maily, sms i telefony. Netušila jsem, že je to tak ožehavé téma.

Rozhodně si nemyslím, že vzdělání nemá smysl. Naopak. Pokud je někdo studijní typ, jen ať je z něj dobrej doktor, novinář, politik nebo právník, ne lajdák. Ale zároveň si ale nemyslím, že kdo dobře nestuduje, nemá právo na život. Kuchař, ať se naučí pořádně vařit a automechanik opravovat auta.

Jinak jsme namydlení všichni.

Můj kamarád gynekolog říká, že jeho pacientky s titulem mají často přehnané sebevědomí jenom proto, že vystudovaly nějakou vysokou školu. Ale jinak se chovají jak kikiny, se kterýma by teda bydlet nechtěl. A kolikrát dáma - pekařka nebo prodavačka má ohromně zajímavý pohled na svět, ale naprosto mizivé sebevědomí.

A že je to vinou systému. Za chvíli všichni budeme vystudovaní, ale nikdo nebude umět pracovat.

Jeden krásný mail za všechny.
Svolení mám.

Milá paní Lucie,

asi jsem nejstarší čtenářka vašeho blogu, protože letos mi bude 80 let. Ne vždycky s vámi souhlasím, ale každý článek mě nutí k přemýšlení a to já ve svém věku nutně potřebuji. Napsala bych vám komentář, ale to neumím, proto píšu na váš meil.

Mám tři děti. V naší rodině měli všichni VŠ a předpokládaly se jedničky. Vždycky jsem byla povýšená nad matkami a jejich dětmi, kteří nedosahovali tak dobrých výsledků. Oba synové studovali výborně, pak se narodila vytoužená dcera. Ač měla stejnou výchovu a podmínky, nedosahovala vůbec dobrých výsledků a zajímali ji jen koně. Byli jsme z ní s manželem nešťastní, navíc i ostatní příbuzní o ní mluvili jako o černé ovci rodiny.

A tahle černá ovce nemá jako jediná VŠ a dnes má velikou prosperující firmu a je nejšťastnější ze všech mých dětí. Synové si bohužel pořád na něco stěžují, možná proto, že jsou chlapi s padesátkou na krku J U dcery už několik let žiju a jsem moc spokojená. Hlídám občas dvě vnoučata a ty také nejsou jedničkáři, ale je s nimi velká legrace.

Přeju vám i vašim dítkům, abyste se radovali ze života, ne ze školy. Před pár desítkami let bych asi mluvila jinak, ale zaplať pámbů za dceru, která byla vždycky originální a já jsem šťastná, že ji mám.

Snad vás ještě pár let budu číst, doufám, že mi hlava bude sloužit. 

Děkuji za vaše psaní. Emilie

Svět fandí outsiderům

Že je dnes vysvědčení, jsem zjistila až z telefonu kamarádky, která propadla depresi. 

Na FB si navíc přečetla jásání kamarádek chlubilek, jejichž děti studují výtečně a ony se neudrží a musí to prostě vykřičet do světa. Přitom se rozhodně nenadřou tolik jako my, matky intelektuálních lůzrů.

"Kde je nějaká spravedlnost?" štkala kamarádka.

"Zeptej se, jak se jim daří, až jim bude 35," říkám vždycky já.

Určitě to znáte i vy z třídních srazů, že jen málokterý premiant třídy vám v pětatřiceti řekne, že je šťastný a že dělá přesně to, co vždycky chtěl.

Kdežto my, co jsme každej rok na gymplu byli na propadnutí a víme, že štěstí nepřijde samo, ale musíme se pro něj doplazit po břiše, jsme nějak víc nad věcí. A většinou máme víc odvahy, drzosti a výdrže se plazit dál a dál. Protože jsme na to odjakživa zvyklí, shůry nám toho moc nespadlo.

(Není to samozřejmě pravidlo, ale setkávám se s tím často.)

Navíc z literatury a filmu je dávno známé, že svět fandí outsiderům.

... takhle nějak jsem dneska utěšovala.

A co vy?

Živíte se tím, co jste si vždycky přáli? Jste šťastní?

To by mě vážně moc zajímalo!

P.S. VŠECHNY děti si dnes zaslouží pusu na čelo.

Krmítko

Ráno jsem tedy koupila opravu kytky, vyfotit už jsem ji nestihla, neb jsem ji hned darovala.
Byla to kytice holandských tulipánů v krásné travinové vazbě.
Za stejnou cenu jako včera ten pohřeb.

Chybí mi pěkná větší budka pro ptáky, resp. spíš krmítko.
Vyfotila jsem kus zahrady, který vidím, když píšu.
A nutně bych tam potřebovala tohle krmítko - ovšem na tyči, abych ho mohla zapíchnout a pozorovat ptáčky. Vymejšlím si.
Dnes jsem obvolala 4 výrobce, někdo nechce/neumí nohu přidělat, jinej nohu má, ale u toho vyřezávané krmítko za litr. Kdyby bylo šén, tak ho možná koupím.
Ale vypadalo jako zmenšenina pohádkového srubu.

Nemáte tip, kam se obrátit?
Vřele děkuji.

Hnusná kytka

Dnes byl den plný různých vylomenin.

Vrcholem byl nákup kytice v květinářství, deset minut před tím, než zavírali. Byla jsem šťastná, že jsem to stihla. Prohlížela jsem si ještě nějaké svíčky, když prodavačka vystrčila ruku s kytkou a řekla: "Takhle by to bylo za tři stovky. Stačí?"

V životě jsem takovou hnusnou kytku neviděla. Nedbalá vazba, staré květiny, různě dlouhé, všechny smutné. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se nezmohla na odpor a kývla jsem. Ale už v tu chvíli jsem věděla, že ji prostě nemůžu dotyčné darovat. To je jako kdybych jí řekla - stojíš mi akorát za tohle koště.

I já jsem párkrát dostala kytku, která vypadala jako ze sekáče.

Pokud se k ní nevázala vtipná historka (spadla mi do kaluže, ucvakly mi ji dveře v metru, schoval jsem ti ji v autě pod sedadlo, ale zapomněl jsem ti to říct ...), tak mi vždycky bylo trochu hanba i za toho darujícího.

Takže ráno jedu koupit jinou.

Hlavně jinam.

Příběh jedné plážové tašky

Týden před odletem do AU mi JEVE psala, kdy že to letíme, že má pro mě dárek a musí mi ho poslat ze Švýcar. Teoreticky vzato - nemusel vůbec dojít, ale já byla tak nějak v klidu, že přijde. 

Takže deset minut před odjezdem na letiště přijela pošta a přivezla mi od jeve hand made úžasnou soupravu plážové tašky a dvou kosmetických. Tož jsem odemkla kufr a dala je navrch, aby se holky se mnou podívaly do teplých krajin.

Plážovka byla nejvyužívanějším zavazadlem vůbec!
Všichni si mysleli, že je od Desigual.

Vešly se do ní plavky, ručníky, kniha ... někdy i celý nákup či jen pár piv, ukradený časopis a tak.

Takže velké díky!!!

Tímto směrem jen malý povzdech nad tím, kolik mých oblíbených blogů už pokračuje jen občasně nebo úplně skončilo. 

Asi nás to ale čeká všechny.

Dostihy

Víkend vyloženě sportovní.
V televizi.
Tenis, biatlon, skoky na lyžích ... to milujeme.

Konečně jsem si taky prohlídla časopisy o bydlení, které jsem si přivezla.

Musím říct, že na byty severského typu s bílou podlahou, světlým dřevem a šedými doplňky už mám celkem alergii. Bylo jich tam snad deset a měla jsem pocit, že si pořád prohlížím jeden a ten samý. Žádný stopy, podle kterých by člověk zjistil, čím obyvatelé jsou, co je baví a tak.

Místnosti vyprázdněné natolik, že nevěřím, že ty lidi nemají jednu (nebo víc) místností, které jsou plné věcí denní potřeby. Ta idylka je pro návštěvy a fotografy, ale život, skutečnej život, jó, ten my schováváme jinde. Ten by na fotce nevypadal esteticky.

Ale třeba jim křivdím.

Rozhodně mě to inspirovalo k tomu, že jsem začala třídit a likvidovat věci ze skříní. Máme jich asi desetkrát víc než potřebujeme.

Zvykám si

Hnus fialovej! ... říkala moje babička tomuhle počasí.

Nevím, co je na něm teda fialovýho. Když jsem v půl osmý ráno vezla Stelu do školy, tak to bylo všechno tmavě šedý. Nejdřív jsme si myslely, že jedeme o hodinu dřív, a proto je taková tma, ale jely jsme akorát. Pořád se nemůžeme srovnat s místním časem, takže chodíme spát brzo a vstáváme ve 4 ráno. Děs.

Doma pořád běží v tv Eurosport - buď lyžování nebo tenis.

Dostala jsem aktuální fotky z Melbourne (australian open) od fotografa Jiřího Vojzoly, který fotí pro NIKE. Jsou z tréninku Petry K. S trenérem a jejím novým fyzioterapeutem.

Hned na mě dýchlo australský slunce!

Hovory se zahradníkem

Včera jsem na procházce se psem zahlédla našeho zahradníka. Respektive Cherry ho zavětřila a chtěla za ním běžet. Jenže zahradník se dal na úprk. Nevím, jestli přede mnou nebo to bylo v rámci pracovního nasazení. Sice nechápu, proč by přede mnou prchal někdo, komu dva a půl roku dlužím peníze a stejnou dobu se mu je snažím vnutit, ale dobře. 

Člověk nemusí rozumět všemu, stačí, když to přijme.

Dnes jsem mu poslala sms.

Návrat do reality

Fuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuck!

Na trase Sydney - Soul v letadle prvních pět hodin skoro netopili, takže dobrej teplotní šok. Seděla jsem s kapucí na hlavě a v dece. Nezachránily to ani letušky, které vypadaly, že je posbírali přímo ve finále Miss South Korea. Tolik krásy!

Po jídle si Korejci čistí na toaletách zuby a Korejky si tam obkládají obličej hydratačními maskami. Vůbec jim nevadí, že ve frontě čekají desítky lidí, kteří se kvůli nim málem počurají.

To my, Češi, jsme vzorní. Jen vyčurat, umejt ruce a pustit místo dalším.

Po deseti hodinách jsme vylezli z letadla a vezli nás do hotelu. Ten byl luxusní, ale skromná večeře pro přespávající se odehrávala v koutě za recepcí. Připadala jsem si jako nevítaná teta. Na druhou stranu chápu, že partu lidí v teplákách (já teda měla džíny) nechtějí pustit ke švédským stolům mezi načinčané hotelové hosty.

Soul - Praha, let dlouhý skoro 12 hodin, z toho několik hodin turbulencí.

Ukradla jsem lžičku.

Dlouho teď neplánuju nikam letět.

Viděla jsem mnoho filmů, ze všech určitě nejlepší tento:

Jervis Bay

Na jeden víkend jsme si pronajali cottage blízko proslulé pláže Jervis Bay. A proč je proslulá ... je tam prý nejbělejší písek na světě. Ale vygooglovali jsme, že zřejmě někdo zaloboval a na Jervis Bay je momentálně až druhý nejbělejší písek na světě. To jen abych byla přesná.

Vždycky mě zajímalo, jak to vypadá v nízkých baráčcích, které lemují snad všechny silnice, po kterých jsme jeli. Tu naši chatu jsem ovšem zvenku zapomněla vyfotit.

Uvnitř - totální retro!

Ovšem ne naschvál, to je vždycky ta horší varianta.

Jen pro srovnání - tohle ubytování bylo dražší než naše Melbourne, 16. patro.

To jsou paradoxy!

Přijeli tam za námi čeští kamarádi Moniky a Kryštofa, kteří jsou t.č. taky v Sydney. Dopoledne chodí do školy, odpoledne makat. A taky se jim nechce domů, tak si prodlužují víza ... 

Vlastně u všech je to stejný vzorec - hrozně se jim stýská, ale zároveň se jim líbí žít v Austrálii.

Nikdo neví, co nakonec převáží.

Jestli stesk nebo jiný život.

Taky bych nevěděla.

Každopádně já pláž neviděla, protože jsem skoro celý víkend psala.

Bála jsem se, jestli mé postavy za mnou přijedou až za oceán.

Přijely.

Psala jsem nejdřív deset hodin v kuse a když jsem procitla, nechápala jsem já, kde to vlastně jsem.

Ale to se vždycky brzy srovná.

Hlavně neuvíznout ve své vlastní hlavě. Pak už je další stanicí jen blázinec.

Klokani žerou hrozinkový chleba

Poslední dva dny nejvíc nabité.
Tenis, klokani, poslední moře, společná večeře před odjezdem.
Zabalit a vejít se do kufrů.

Tenisový turnaj se mi ohromně líbil, hrála zrovna Barbora Záhlavová Strýcová a po ní Petra Kvitová, obě vyhrály. Přišla fandit spousta Čechů. Do té doby jsme češtinu a slovenštinu slyšeli jen sporadicky - většinou v bezplatném autobuse 555, kterým jsme občas jezdili po Sydney.

Klokani běhali - teda asi spíš skákali - ve volné přírodě. Nalákali jsme je na sladký hrozinkový chleba. Vypadají jako ti plyšoví. Nejdřív jsem se jich bála, ale byli roztomilí.

Po cappuccinu, které je tu husté tak, že by se dalo krájet a dost možná ještě dál ... se mi bude hodně stýskat. Návrat bude šok. Nejen teplotní.

Zažít Sydney

House - kavárna hned za domem, kde jsme byli hned po příletu a chodili jsme sem na kafe a snídaně. Potkáte tady kravaťáky, pankáče, studenty, transvestity ... s tím pohlavím je to v Austrálii vůbec zvláštní. Často nepoznáte, jestli je to holka nebo kluk, protože to má na sobě růžovou minisukni, podpatky a nad rtem pěstovaný knír ... ale nikdo to zjevně neřeší a všem je to fu(c)k. Svobodáááááá!

Televizní věž je nejvyšší stavbou na jižní polokouli.

Pomalinku se s vámi točí a vy u toho můžete jíst a dívat se na Sydney z výšky.

Původně nás sem nepustili, protože jsme měli na nohou žabky. Ty, že nejsou elegantní. Ideální příležitost si tedy koupit boty. Naproti měli výprodej converse. Obě jsme si se Stelou v nich sedřely nohy. Ale to prý tak mají všichni. A když je pak rozšlápnete, tak je nesundáte z nohy, dokud se nerozpadnou. Snad.

Výstavy, botanická zahrada, parky ... všechno je zadarmo. Nevěříme.

Charakteristickým prvkem výstavby měst jsou mrakodrapy postavené za původní nízkou zástavbou. Občas to hází úžasný efekt.

Každou chvíli si tady uvědomíte, jak Čechům chybí moderní architektura. Protože nám chybí nadhled a odvaha. Ta chobotnice už tu dávno měla stát.

Na každém rohu zpěváci a hudebníci. Jedno cd jsme si koupili. Všichni by u nás vyhráli superstar.

Kryštof s Monikou měli hezkou ložnici, než jsme se tam nakrámovali my.
Zase bude hezká.

Tahle dovolená nám změnila život.
Poprvé se nám vůbec nechce domů.
Okamžitě bysme s Kryštofem měnili.
Vysvětlit se to nedá.
Jen zažít.