Alkoholičky

Série dokumentů Theodory Remundové o ženách, které bojují s alkoholem, začala právě včera a já ji prošvihla. Teď - místo psaní, jsem se podívala na první díl.
Ať už máte či nemáte problém s jakoukoli závislostí, stresem, dětmi, sami se sebou, vztahy ... podívejte se.
Opravdu hodně mě to zaujalo. První díl Čtyřech v tom 2 je zatím proti tomu vlažný heřmánkový čaj. 

První díl zde:


Nestíhám


Pokaždé si říkám, že příště to tak nedopadne - a dopadne.
Pozítří ráno odjíždíme na hory do Alta Badia (Itálie). Na rozdíl jarního Česka jsou tam dva metry sněhu a čeká se další kalamita. Sněhu jsme si letos vůbec neužili, tak se těšíme.
Balit začnu ale tradičně až noc před odjezdem. Mám před sebou ještě mnoho hodin psaní, pak taky musím rozvézt psy a králíka po spřátelených rodinách, vyměnit peníze, vyzvednout v centru Prahy tašku s věcmi, které kamarádka zapomněla doma (a už, potvora, lyžuje). Atakdále.
Práci se mi asi nepovede dodělat, takže s sebou potáhnu hodně restů.
Myslím, že loni to bylo úplně stejné.

Minule v našem penzionu nešlo vůbec žádné připojení, tak možná zůstanu šťastně offline-ová.
Kdyby se náhodou něco změnilo, ozvu se!


Nemohla jsem odolat




Z aukra. Původně jsem teda dražila poličku, vyvolávací cena 30 Kč, byla jsem ochotná dát stovku, ale vyšplhala se až na neuvěřitelných 1500 Kč! Nevím proč, zase tolik v těch starožitnostech nejedu.
Tahle se taky vyšplhala, ale ne tolik. Asi ji dám na záchod. Ale nejdřív tam musím sehnat světlo a elektrikáře. Pak bude viset!

Kam s pohádkami




Začala jsem si uklízet a třídit pracovnu. Po chvilkách. Konečně jsem sundala letité korkové nástěnky s tajnou ideou, že to půjde i bez nich. Jde. Volné stěny si zatím naprosto užívám. Zůstal jen vzkaz od Stely a zažloutlá esej od Anny Kareninové. Jenže Stela taky uklízí a třídí. Přinesla mi hromadu pohádek. Co s nimi? V knihovně už nemám vůbec místo, ale je mi líto je někomu dát. Provázely mě životem, moje děti k nim vztah ale nenašly. Tak asi zase dám do sběru nějakou špatnou beletrii, abych získala pár desítek cm3. Vyhodit jakoukoli knihu mi pořád dělá velký problém.

Perník k nedělní snídani

Vždycky, když vidím své kulinářské výtvory, tak si říkám, že bych si měla založit blog o vaření. Tedy blog o vaření pro nešťastnice (není to teď třeba módní trend, abych nezaspala?). Nikdy mi to nevyjde jako na fotce. Buď mi něco praskne, zvadne, nevykyne, nedovaří se ... a tak. 
Ovšem perník je během hodiny téměř snědený, protože je strašně nenápadně dobrej.

A teď už jdu psát.
Přívětivý humor, za který se rozhodně nerozdávají Čeští lvi.
Víc toho ode mě dnes nečekejte.


Ve 22 hod bude ve sprše fronta

Ještě schne silikon (ne, nebyla jsem plastické operaci, máme ho zatím jen v koupelně).
Je skoro hotovo.
Bohužel nešlo zapojit nové světlo, na to musíme povolat elektrikáře, a ani staré zrcadlo se nehodí. Tak budu přemýšlet, jestli tam dám nějakej starej krám nebo něco veselýho, barevnýho. Se uvidí.
Tím končí moje reportáž.

Někteří z vás se mě taky ptali na cenu, opravdu nevím. Nátěry máme levněji, ale baterie jsme koupili kvalitnější - Grohe a zástěna je skleněná na míru Huppe (nejde mi napsat přehlasovaný u). Takže na to, že jsou to 3 m2, to nějakejch pár desítek tisíc bylo. A řekne se jenom sprchovej kout ...
Než jsme začali stavět dům, dostali jsme od kamaráda stavaře dobrou radu, kterou se řídíme pořád. 
Zní: nepočítejte, jinak se zblázníte.
Samozřejmě odhad mít musíte vždycky, abyste věděli, jestli na to máte. Většinou se ale stejně netrefíme. Můj švagr má zápisníček, do kterýho si píše všechny výdaje za dům a zahradu. Takže koupí dvě žárovky a jde si to zapsat. To by mě zabilo. Zaprvé nejsem systematik a zadruhé pak vidět tu sečtenou částku musí být na infarkt. Letos nás čeká ještě zatékající střecha. Musím hodně psát a vy se musíte hodně dívat na nový seriál :) Tu střechu fakt potřebujeme.






Úterý po Vánocích


Film, u kterého máte pocit, že šmírujete klíčovou dírkou své sousedy. Nebo sami sebe. On má milenku a rozhodne se to říct své ženě. Hodně civilní pojetí. Rumunština jako podkres velmi osvěžující. 
Seženete za stovku pouze v Levných knihách v Liberci nebo v Praze na Andělu.



Už brzo se budeme sprchovat

Tak ne, že bysme se nemyli. To my se zase myjeme. Máme vanu, nicméně sprchový kout nám chybí hodně. Stěny i podlaha už mají finální nátěr - stěny jsou ještě přetřeny matným lakem, viz foto. Protože se mě hodně na ty nátěry ptáte, fotím to. Ale můj muž není moc rád, zejména když se na fotce ocitne přímo on. Říká, že jsou tam chyby, ale ten nátěr je tak geniálně skrývací, že já vidím dokonalost.
Teď už koupelna čeká jen na osazení skleněné zástěny, baterií a dalších zařizovacích předmětů. Umývadlo se skříňkou jsme nakonec koupili v IKEA, protože jde o tak minimální prostor, že nám bylo líto času a energie na hledání jiného (lepšího) řešení.







Můj vztah k IKEA je ambivalentní, od počátečního nadšení před lety, po nynější zkušenost s kvalitou (rozjetá oloupaná kuchyňská linka, už bůhvíkolikáté rámy postelí, které nikdy nevydrží víc než pár let ...). Já vím, je to vyvážené cenou, ale stejně mi to vadí. Navíc, když beru do ruky jakýkoli výrobek, okamžitě cítím, že tu samou věc budou mít statisíce lidí po celém světě (z těch šťastnějších zemí, nutno dodat). Už se mi několikrát stalo, že jsem si vzala nádobí, které mělo před pokladnami v košících několik dalších žen, prohlížely ho a štěbetaly ... takže jsem ho zase vrátila, resp. nechala v tom posledním regále před pokladnou (kaju se). Ta masovost pro mě není. Zjistila jsem, že z takového kupu nemám tak velikou radost, jakou bych si představovala, a beru ho jako běžný nákup u nás v sámošce. IKEA je takový rohlík se salámem.
Neukamenujte mě. 
Nicméně uznávám, že esteticky nás všechny tenhle švédský moloch vychovává.
Nejradši mám čtvrtletníky IKEA LIVE, baví mě příběhy skutečných lidí. Inspirují mě.


Takže výstavy: Někdy v sukni

Druhá výstava, opět báječně komentovaná Michalou Frank Barnovou.
Výstava se zaměřuje na ženy, které se prosadily v 90. letech minulého století. Určitě si některé objekty pamatujete, já třeba vzpomínám na velkoformátové fotky Veroniky Bromové. Jednou jsem otevřela Reflex a přesně uprostřed  byla žena s roztaženýma nohama, do nichž byl vetknut anatomický obrázek přesně oněch míst. Trochu šok, ale ráda jsem to viděla naživo.














Takže výstavy: Vlasta Vostřebalová Fischerová

Ráda jsem využila nabídky umělecké kritičky a historičky umění Michaly Frank Barnové (ano, je to ta mladá krásná pruhovaná dívka na fotkách) ke komentované prohlídce výstavy, kterou pět let připravovala. Michala žije střídavě v Brně a na Islandu a poodhalila mi zákulisí její branže, což mě zcela upřímně vyděsilo. Aneb když nemáte finanční zázemí v manželovi, na cestu volné nohy se v tomto oboru rozhodně nevydávejte!
Ale k výstavě:
Nesmírně mě bavilo poslouchat, jak se z původně diplomové práce stala výstava, jak Michala s kolegyní mravenčí prací vyzdvihla do povědomí zapomenutou malířku. Jak detektivně vypátrala soukromé majitele, rozkryla a zkompletovala malířčino dílo, čímž poodhalila, co Vlasta svými obrazy vlastně chtěla říct. 
Michalo, díky, pro mě to byl velký zážitek!















Zítra napíšu o "Někdy v sukni".