Už doma

Včera jsme ujeli 1300 km. Ráno jsem toužebně natáhla psací kalhoty a přes maily a telefony řešíme s Magdalénou naši novou seriálovou hrdinku. Pořád ji nevidíme. Ostatní figury nám už jdou a baví nás, ale té hlavní pořád něco chybí a my nevíme co. Odbíhám jen prát a vybalovat tašky, jinak jsem doma k ničemu.

 

 

Den před odjezdem jsme si ještě střihli dost náročnou túru po útesu. Nejdřív jsme si říkali, že se jen podíváme, jak ta cesta vypadá, pak jsme se kousek vydali ... a nakonec už nebylo cesty zpět. Měli jsme špatné boty, s sebou Stelu (žádné jiné dítě jsme nepotkali), já bez ortézy, slunce na mě pražilo, a  opalovací faktor mého krému s číslem 50 se ukázal jako naprosto nedostatečný. Navíc nám během cesty došlo pití. Plakala jsem. Ivan se Stelou mi přenechali poslední dva hlty coly s vodou (ano, čtete dobře, na túru jsme si vyrazili s půlkou lahve ředěné coly, kterou pijeme na pláži), ale kdybych věděla, že do cíle (první hospody) je ještě hodina a půl příkrého sestupu po několika stovkách přírodních schodů, tak brečím nahlas.

Nicméně - ty výhledy na moře a pocit poté - nádhera!

Moc takových zážitků ve sbírce nemám.

Na památku jsme si vyfotili zaprášené boty.

 

Myslím, že tahle příhoda je pro nás typická.

Přesně takhle my žijeme.

Střemhlav.