Portovenere, Nina Simon, živí a mrtví

Dnes jsme byli na nedělní snídani v kavárně. Starý pan majitel poslouchal italské šlágry, zpíval a tančil. Holt umění žít.

Porto Venere je přístavní městečko, které už nepatří do Cinque Terre, ale leží hned vedle a je jim dost podobné. Až na to, že tady už bohužel zvítězil obchod na plné čáře. Samé stánky, původního obyvatele abys pohledal. To nemám ráda. Úplnou náhodou se nám podařilo najít skvělou hospůdku, byli jsme tam chvíli před otevřením a během deseti minut bylo narváno uvnitř i venku. A fronty. Vařili výborně, hlavně ryby a mořské plody, Stela měla šok z jejich tureckého záchodu. Celou dobu hrála Nina Simon, kterou miluju. Idylka.

Nad městečkem je hřbitov, ten je úžasný. Zajímá mě, jak kde pohřbívají své blízké. Určitě má nějaký význam, že je postavený na nejvyšším místě (neumím si představit, jak se k němu dobelhá starý člověk). Aby měli mrtví výhled na moře? Tohle vysvětlení by se mi zamlouvalo nejvíc, ale asi to tak nebude. Líbí se mi, že živí tam nechávají mrtvým třeba i dopisy a jejich náhrobek nevypadá jako mohyla, ale jako pokračování jejich života … fotka, kamínky, máte představu, o koho jde.

Při výjezdu z místních krytých garáží jsme mysleli, že tam zůstaneme pohřbeni my. Tak ostrý úhel výjezdu, že jsme dřeli spojku a prasknul nám nárazník. Po stranách jen milimetry vzdálenosti ode zdí. Kobka. Řídit já, tak brečím a volám odtahovku.