Večerní hovory v kuchyni

Včera jsme měly s kamarádkou výtvarnicí skoro hodinový telefonní rozhovor. Stihla jsem během něj uklidit na chalupě celou kuchyň. Můj muž sice úžasně a rád a pořád vaří, ale NIKDY po sobě neuklidí. Na to už prý talent nemá. Já taky ne, ale někdo to dělat musí, že jo.

Ale k tomu rozhovoru: výjimečně  jsem měla výborný signál, takže jsem se mohla po kuchyni téměř svobodně pohybovat. Někdy je to bída a stojím na jedné noze nakloněná u okna a bojím se pohnout, aby hovor nekleknul.

O čem spolu dvě umělkyně obvykle pohovoří?

Nejdřív o tom, jestli zrovna máme práci a když máme, jestli nám za ni někdo platí nebo jako vždycky. Co tedy děláme pro to, abysme nechcíply hlady a co pro to, abysme nechcíply duševně? To je často velmi nespojitelné. Já jsem tentokrát vítězka, protože Ententýky mě nejen živily, ale i uspokojovaly. To se fakt stane málokdy.

Zato zítra asi nastane prozření, protože jsme s kolegyní, režisérem a producenty pozvaní k panu generálnímu. Mám takové divné tušení (a signály), že pro pochvalu si nejdeme. Vypadá to, že nikdo v ČT nečetl mé scénáře a teď nastalo zděšení, co že jsme to natočili. Pana ředitele jsem nikdy úplně zblízka neviděla a pokud to nedopadne dobře, tak si ho aspoň na památku vyfotím. Takže zítra uvidíte. Jakmile  bude u nového příspěvku jeho fotka, je to v jeteli.

Ale abych dokončila, o čem se my dvě umělkyně bavíme. Samozřejmě probereme děti, chlapy většinou ne, protože z pohledu mých kamarádek je můj muž dokonalým manželem pro všechny umělecky nadané a neuchopitelné ženy, což je asi pravda. A na závěr si ještě vyměníme několik knižních tipů. 

Tak zítra!