Celé odpoledne jedním okem sleduju Českou televizi a u toho dopisuju scénář. Zemřel Václav Havel, rozbrečelo nás to celou rodinu. Zajímavé je, jak se lidi vesměs dělí do dvou skupin - Havlovci a Klausovci. Jsem skupina č. 1.
Je mi bližší dialog než povely.
Slyšela jsem tolik nesmyslů, které mu lidé ze skupiny č. 2 vyčítají (zejména ti, kteří toho v životě moc nedokázali, ale přesně vědí, co by udělali na jeho místě). Hlavně by zakázali Komunistickou stranu. Tomu se vždycky směju, protože i kdyby ji Havel býval zakázal, tak se vytvoří někde jiná odnož s jiným názvem a bude pokračovat dál.
Vzpomínám si, jak jsem ještě před revolucí slyšela jeho hru Audience s ním a Pavlem Landovským. Do té doby jsem nic podobného neznala. Mám ji ještě někde na půdě schovanou, asi ji v den státního smutku vytáhnu a pustíme si ji po letech. Aspoň narychlo jsem našla pár fotek.
Umřel mi můj pan prezident.
krásně napsala Dania tady: http://www.daniaonthestreet.com/
OdpovědětVymazatMoc pěkně napsaný. Nejen euforie, ale i smutek spojuje lidi.
OdpovědětVymazatTaky mě to dojalo. Celý den byl pak takový smutý. I když Václava Havla mám v hlavě spíš jako symbol, je to osoba, která si úctivou vzpomínku zaslouží.
OdpovědětVymazatA.
Z těch příměrů, co od včerejška slyším, je pro mě nejpřesnější, že nás převedl z nesvobody do svobody. To cejtím úplně stejně. Co je víc? Nic.
OdpovědětVymazatNo jenže to už ti mladí, co tu nesvobodu nezažili vůbec nechápou. pro ně je to hrozně abstraktní pojem a netuší,co znamená nesvoboda pro každýho obyčejnýho člověka. A.
OdpovědětVymazatI pro mě je to můj pan Prezident. Ač mi v době převratu bylo pouhých 9 let, tak už tehdy měl na mě neuvěřitelný vliv a byla jsem hrdá, že tato osobnost vede náš stát. Včera jsem tuto smutnou zprávu obrečela a to hlavně poté co jsem shlédla jeho první novoroční řeč. Přišlo mi, že vše co si tehdy předsevzal, vrchovatě splnil. Čára
OdpovědětVymazat