Na co si musíte zvyknout, když píšete seriály

Dnes jsem toho moc nenapsala, protože od rána mám jeden telefon za druhým a řeším spoustu věcí. Taky mi volal jeden novinář a chtěl po mně rozhovor. Už v tónu jeho řeči bylo slyšet znechucení, zřejmě to dostal za úkol. Pak jsem si odpoledne koupila Respekt, kde je článek o českých seriálech. Dozvěděla jsem se mimo jiné, že moje Babička na inzerát je nekomplikovaný příběh s hřejivými postavami. Proto vyhrála nad scenáristicky objevným Sedmerákem. Připomnělo mi to dobu před několika lety, kdy jsem psala Ordinaci, na kterou se dívaly dva miliony lidí a já měla pocit, že musím chodit kanálem, protože noviny si mě podávaly jako fackovacího panáka. Takhle zblbnout lidi! To, co se v Americe vyvažuje zlatem, za to já jsem byla napadána. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem byla mnohem víc připravená na to, že se scenáristikou neuživím, ale absolutně mě nenapadlo, že za KOMERČNÍ úspěch  (ono se to ještě takto rozděluje) budu  doživotně vyloučena z lepšího kolektivu. A přitom je psaní seriálu  tak těžký řemeslo, že kolikrát z týmu odpadávají  spisovatelé i dramatici zvučných jmen. Napsat divadelní hru nebo knížku je totiž úplně jiná disciplína. Takže na co si musíte zvyknout, když píšete seriály? Na to, že si o vás spousta lidí automaticky myslí, že jste KRÁVA. A já nemám chuť to nikomu vyvracet.