neděle 11. září 2011

Jazzky Krumlov - Růže s přísadou antibiotik (viz báseň)










Páteční příjezd do Krumlova a hned nirvána. Pár panáků v ART CAFÉ u řeky. Bar vlastní pan výtvarník Páral, jehož vizitkou jsou prsty. Setkáte se tu s nimi všude. Jako lavičky, nohy od stolu, vany ... je to jeho značka. A pak ještě zuby. Chrup jako umývadlo, svěrák ... to je jeho. Odchytil si nás tu barman, který sem před deseti lety přijel na koncert a už zůstal. Šli jsme s ním ochutnávat panamský rum, seděli u toho v jeho nepojízdném fiátku a seznámil nás s polovinou obyvatel města. Krumlov je město se zvláštní komunitou lidí, kam bysme asi hned zapadli. Všichni jsou tak trochu praštění uměním a hodně jiní. Ženy nosí krásné frivolní modely (možná to slovo znamená něco jiného, ale já tím myslím free originalitu), které si tam vždycky taky nakoupím, ale pak stejně skončím v džínách a triku, protože na ně v Praze a okolí hledám odvahu. "Bývala jsi odvážnější," říká můj muž a má pravdu. V Krumlově by se nám líbilo, naším problémem je hlavně to, že nikam nepatříme, nezapadneme. Copak Ivan, ten by zapadnul, ale překážkou jsem já. Nevím, čím to je, že mě mnohem víc zajímá paní, která v Kokoříně okopává brambory, než manželky kamarádů mého muže. Jsem prostě jiná. Ale ne lepší než ony. Divnější. A ony to hned odhadnou a nechtějí se se mnou kamarádit. A já s nimi taky ne.
Večer úžasný koncert Jany Vébrové v kavárně Egona Schieleho. Drobounká žena s hlasem jako zvon. Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy vrostete do země, je vám blaze a nechcete, aby to někdy skončilo.
... tak to byl pátek. O sobotě asi zítra, musím teď napsat dvacet stran scénáře. Realita.

Žádné komentáře:

Okomentovat