Samy ve Stromovce

Ráno vstát, sprcha, zuby, léky a honem do Stromovky!
V devět jsme tam skoro samy.
Na pejskaře je to pozdě, na maminky s kočárky brzo.
Na nás akorát.

Jinak celej den psaní a Cherry spaní.
Výměna bohužel nemožná.

Přesun

Znáte film Prázdniny, kde si dvě krásné hollywoodské blondýny, které mají problémy s láskou (!), vymění na týden domov? Přiznám se, že na mě je tam příliš romantiky, takže jsem film dokoukala  až na třetí pokus. Ale teď ho mám docela ráda.

Podobný přesun jsem uskutečnila i já se Stelou, protože v našem domě se do konce týdne bude natáčet školní film, Stela s deseti spolužáky bydlí tam a já se Cherry jsme v bytě v Praze (Ivan na lyžích). 

Měla jsem radši prázdnější podobu bytu, ale vzhledem k tomu, že S. si sem přitáhla hromady svých věcí, tak je mi jasný, že budu muset pořídit ještě nějaké další úložné prostory. A velký psací stůl. A nechat odříznout plynový trubky, protože jsme zrušili plyn, takže wawky už tu jsou jenom "pro parádu".

Taky se zlomila postel (Ikea), takže si S. dala matrace na zem a kus neprasklýho rámu kolem. Není to teda úplně můj šálek, ale vzpomínám si, že jsem taky byla mladá a improvizovala. Improvizuju dodnes, ale tohle bych už nedala.

Cherry je z Prahy jurodivá. Chodíme do Stromovky, neb ji máme za rohem. Tolik lidí, psů, tramvaje, auta a Národní galerii neviděl náš venkovský pes nikdy!

Ach ten marketing (nebo co to je)

Dnes jsem si po dlouhý době koupila jediné originální bydlení na českém trhu (jak hlásá nadpis), podle titulky se mi zdálo, že asi prošlo významnou proměnou.

No vůbec ne. Leda k horšímu.

Co mě ale úplně odrovnalo, že na stylové obálce věnující se ložnicím, je najednou v zeleném kolečku upoutávka, že Pavel Zuna čte nejraději na toaletě.

To je naprostý editorský, šéfredaktorský a marketingový zoufalství.
Kolik lidí dnes ví, kdo je Pavel Zuna?

Já to vím, tak čekám, že uvnitř najdu fotku, jak pan Zuna sedí na toaletě a čte. A když ne tuhle, tak třeba fotky z jeho bytu ... není tam nic. Jen krátký PR rozhovor. Takže vůbec nechápu smysl zelenýho kolečka.

Docela by mě zajímal proces, na jehož konci je taková zhovadilost. Ale dovedu si to představit, protože podobné věci se dějí všude. Asi se někdo zalekl toho, že nemají žádnej VIP tahák, tak tam strčil Zunu na toaletě. Být panem Zunou, tak jsem vyřízená.

Výstavka

Minulý týden jsme byli v DOXu na dvou výstavách.

Speciální to bylo tím, že s námi šel i Kryštof, který se celý život úspěšně vzpírá kultuře tohoto typu, takže jsme s ním byli na výstavě teprve podruhé za jeho 28 let. Jednou v Sydney a teď v Holešovicích.

Tatáči jsou jedna z mých nejoblíbenějších kapel.

 Babička naopak s námi chodí na výstavy ráda a pravidelně.

 

Víkend

Poslední dny hlavně píšu, venčím Cherry ve sněhu a včera jsem se šla dát vyfotit.

Nejdřív jsem myslela, že si objednám fotografa a vizážistku, abych měla fotky, který zase budu moct používat deset let a budu mít klid.

Nakonec se mi do toho vůbec nechtělo pouštět, takže jsem šla do místního foto ateliéru k pánovi, který fotí svatby a plesy a mimo to má krámek s galanterií, vlnou, záclonami a tak. Sympatické.

Snad bude aspoň jedna dvě fotky použitelné, retuš něco odsaje, ale proč se stylizovat do někoho, kdo nejsem. Fotku potřebuju do knihy, která vyjde 4.4. a jmenuje se Vířivka.

Víkend bude psací a sportovní (přenosy v tv, kulisa).

Ještě pár vět k předminulému příspěvku.

Už jsem zvyklá na soudy, celkem mi nevadí, kdyby vadily, píšu jinak. Neupřímně, časopisecky. Jenže kvůli tomu blog nemám. Je to jednak moje rodinná kronika a pak taky psychoterapie, kdy hledám odpovědi na své vnitřní otázky apod. Vy, kteří píšete, víte.

Jakmile se ale v komentáři objeví zlé výrazy typu, že jsem nechala vymlátit dceřin pokojíček, tak vím, že tady nemám problém já. Mimochodem pokojíček je pořád skvělý, zabrala jsem si ho pro sebe (když Stela není doma). Když je doma, tak jí ho samozřejmě čestně vracím.

Pokud někdo nabyl dojmu, že mé ubohé dítě zůstává samo někde v garsonce a je opuštěné, tak fakt ne. Ale děkuji za starost. Shrnula bych to asi tak, že je velkej rozdíl, když máte dítě s uměleckým nadáním a bez. Mám oba druhy, takže porovnávat můžu. Všechno mluví ve prospěch toho "bez". 

Je to obrovskej rozdíl ve všem. Ve vnímání světa, sama sebe, okolí, v praktičnosti života především.

Ale zřejmě už o tom moc psát nebudu.

Tak hezkej víkend všem, bez rozdílu!

Co s tím?

Vy, co máte blog u blogspot, neuměli byste mi poradit?
Objevuje se mi tato výstraha a nevím, co mám udělat, aby můj blog existoval a fungoval dál.
Netuším, jak zjistit, co všechno mám přes google+.
Bojím se, abych nepřišla o veškerý archiv.

Following the announcement of Google+ API deprecation scheduled for March 2019, a number of changes will be made to Blogger’s Google+ integration on 4 February 2019. 

Google+ widgets: Support for the “+1 Button”, “Google+ Followers” and “Google+ Badge” widgets in Layout will no longer be available. All instances of these widgets will be removed from your blog. 

+1 buttons: The +1/G+ buttons and Google+ share links below blog posts and in the navigation bar will be removed. 

Please note that if you have a custom template that includes Google+ features, you may need to update your template. Please contact your template supplier for advice. 

Google+ Comments: Support for Google+ comments will be turned down, and all blogs using Google+ comments will be reverted back to using Blogger comments. Unfortunately, comments posted as Google+ comments cannot be migrated to Blogger and will no longer appear on your blog. 

Černo, bílo, černobílo

Nesnáším klišé. A citáty s roztomilou fotkou na FB.
Jenže jedno z těch trapných klišé prožíváme.
Malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti.
Nevím, jak Stele přihrát do života víc štěstí.

V neděli se vrátila ze školní lyžovačky, moc si nezalyžovali, v Alpách padaly laviny. Měla nejstudenější pokoj, kde se v noci netopilo a foukalo okny, takže přijela zase nastydlá. Doma zjistila, že v autobuse nechala mobil, takže mobil teď bydlí u pana autobusáka v Ústí nad Labem. Ale zítra nám ho někam přiblíží. 

V pondělí jsem měla závěrečný divadelní seminář, přijela jsem do bytu v deset večer. Zamčeno. Zvoním, všechny partaje už vzhůru, Stela rozsvíceno a spí (asi). Půl hodiny zvoním, nic, pak strach. Volám zámečnickou pohotovost, nějaký cizinec otevře náš bezpečnostní zámek šperhákem za 10 vteřin. To potěší (jako opravdu!). 1300 Kč. Stela naštěstí jen tvrdě spí. Nemám cash. Tak k bankomatu. K němu mě svezou, zpátky pěšky do bytu, snad Stela proboha zase neusnula. Naštěstí ne. Jdu rovnou spát, k usnutí si pouštím na mobilu Křemílka a Vochomůrku. 

Ráno prosím S., ať mi aspoň jeden den dá psychickej klid, protože za mnou jede moje mami, které se po mně stýská (to je tak hezký!). Čekám na ni na Hlaváku a do toho telefon paní profesorky na film (S. nemá pořád mobil). Tady bych to utnula, páč soukromí. Jen se snažím Stelu přesvědčit, že chlapec, který jí řekne (možná napíše, to je ještě slaboštější) to, co někdo jí, je omezenej čuryfuk.

A že je krásná, nejkrásnější, ne že ne. Protože je naše!

Na hrudi mám trvalý tlak, utěšuju se tím, že máme aspoň nasbíranej reálnej materiál pro naše společný psaní. Mám asi šťastnou povahu, protože hlava mi přetavuje hnusy na plusy, bohužel je to evidentně nepřenosný.

U nás doma jinak krásno:

To není černobílá fotka, ale barevná.

Račte si povšimnout těch echt barevných kolíčků na prádlo!

Nordic style in natura.

Smutno

Mám ráda, když se některý věci vyřeší samy od sebe.

Když je neřešíte, protože na ně najednou nemáte sílu, energii, čas ... a ony začnou fungovat bez vašeho zásahu. 

Jedno čínské přísloví říká, že když něco hodně chceš, tak pro to musíš hodně udělat a nakonec musíš mít ještě sílu se na to vykašlat a nechat plynout. To vykašlání je nejtěžší.

Když je člověk mladej a něco chce, tak se to snaží urvat za každou cenu. A ti starší se na něj dívají s takovou milou shovívavostí. Je v ní kus vzpomínek, možná maličko závisti, ale hlavně zkušenost, že hlavou kámen nerozbiješ.

I když někdo je nepoučitelnej navždy.

V prádelně mezi mokrým prádlem a na dětské židličce jsem teď trávila poslední dny, 

kdy mi nešel internet jinak než přes prastarý kabel

a já potřebovala pracovat

Na ČT24 rozloučení s panem Munzarem.

Nad ND divadlem přelétávají na jeho počest dvě letadla.

Kolegové mu vzdávají hold.

Hradišťan hraje a zpívá.

ČT pouští ukázky z jeho filmů a divadelních představení.

Odchod každého slušného, poctivého, charismatického člověka bolí.

Věřila jsem mu každé slovo, nejen to na jevišti.

Smutním.

Tobi

Dnes bych se na příspěvek asi vykašlala, protože byl velmi výživnej den - o tom až v plný síle zítra.

Ale náš drahej Tobi má dnes druhý narozeniny, takže si to sem musím napsat, blog je zároveň moje rodinná kronika. Volali jsme mu do AU, že až se vrátí domů, bude tu na něj čekat dárek. On sice říká párek, ale my si rozumíme.

Děkuju všem, kteří jste se ozvali na moji výzvu, blog je vždycky první (nebo poslední) záchrana.

Když jsem minule psala, že když přestane psát blog Soňa, tak obalím ntb do černýho, tím jsem metaforicky myslela, že budu držet smutek. Ne že přestanu psát. Asi ta metafora byla moc slabá :)

Nebo to je alegorie?

Dnes už mám mozek mimo provoz!