středa 6. února 2019

Černo, bílo, černobílo

Nesnáším klišé. A citáty s roztomilou fotkou na FB.
Jenže jedno z těch trapných klišé prožíváme.
Malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti.
Nevím, jak Stele přihrát do života víc štěstí.
V neděli se vrátila ze školní lyžovačky, moc si nezalyžovali, v Alpách padaly laviny. Měla nejstudenější pokoj, kde se v noci netopilo a foukalo okny, takže přijela zase nastydlá. Doma zjistila, že v autobuse nechala mobil, takže mobil teď bydlí u pana autobusáka v Ústí nad Labem. Ale zítra nám ho někam přiblíží. 

V pondělí jsem měla závěrečný divadelní seminář, přijela jsem do bytu v deset večer. Zamčeno. Zvoním, všechny partaje už vzhůru, Stela rozsvíceno a spí (asi). Půl hodiny zvoním, nic, pak strach. Volám zámečnickou pohotovost, nějaký cizinec otevře náš bezpečnostní zámek šperhákem za 10 vteřin. To potěší (jako opravdu!). 1300 Kč. Stela naštěstí jen tvrdě spí. Nemám cash. Tak k bankomatu. K němu mě svezou, zpátky pěšky do bytu, snad Stela proboha zase neusnula. Naštěstí ne. Jdu rovnou spát, k usnutí si pouštím na mobilu Křemílka a Vochomůrku. 

Ráno prosím S., ať mi aspoň jeden den dá psychickej klid, protože za mnou jede moje mami, které se po mně stýská (to je tak hezký!). Čekám na ni na Hlaváku a do toho telefon paní profesorky na film (S. nemá pořád mobil). Tady bych to utnula, páč soukromí. Jen se snažím Stelu přesvědčit, že chlapec, který jí řekne (možná napíše, to je ještě slaboštější) to, co někdo jí, je omezenej čuryfuk.
A že je krásná, nejkrásnější, ne že ne. Protože je naše!

Na hrudi mám trvalý tlak, utěšuju se tím, že máme aspoň nasbíranej reálnej materiál pro naše společný psaní. Mám asi šťastnou povahu, protože hlava mi přetavuje hnusy na plusy, bohužel je to evidentně nepřenosný.

U nás doma jinak krásno:




To není černobílá fotka, ale barevná.
Račte si povšimnout těch echt barevných kolíčků na prádlo!
Nordic style in natura.


34 komentářů:

  1. Lucie, myslím, že existovat na soukromé umělecké škole musí být pro citlivější jedince opravdu náročné. Před pár lety jsem studovala na jedné ze státních uměleckých středních škol a bylo pro mě hodně psychicky náročné to tam ustát. O to víc si dovedu představit jak se chovají rozmazlené děti ze zajištěných rodin. Jak náročné musí být udržet krok se všemi trendy a nestát se terčem šikany.
    Hodně sil Stele...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je právě špatná představa a slyším ji pořád. Ale většina Steliných spolužáků chodí několikrát týdně na brigády, aby měli kapesný. Jasně, jsou tam i bohatý děti, ale často mají (světe, div se) talent i disciplínu. Ale někdo tam jen přežívá, stejně jako na jinejch školách. Možnosti, který se týkají filmu, obrovský. Trendy - mnohem horší to bylo na vesnický základce. Tady si každej žije nějak po svým, třeba i ve starejch hadrech :-)

      Vymazat
    2. Tak to ráda slyším, ale nevím pak z čeho pramení problém :-)

      Vymazat
  2. Mně to přijde k tomu věku normální. Je skvělá,tak jak je a přijde na to, protože vy jste skvělá.Díky za blog.Martina

    OdpovědětVymazat
  3. Vydržet, držím pěsti, palce

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělá fotka!
    Díky sněhu jsem včera objevila, že k hrobu mého tatínka chodí i někdo jiný než jen já.
    A má velkou nohu!

    OdpovědětVymazat
  5. Možná to je v nastavení...padaly laviny? Fajn, ze ne na mě. Ztratila jsem mobil? Super, ze se našel! Studeny pokoj? Vlezu se do pokoje ke kamarádce. Nevím, jestli to popisovane je nedostatek štěstí... Ale to životní období má samozřejmě tendenci vše zesilovat a ztragičnit...Lea

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, je to o úhlu pohledu.. Nedávno jsem si kámošce stěžovala na to jak jsou lidi hnusní a ona mi řekla, že se mi diví, že ona vidí kolem samé supr a fajn., odcházela jsem a přemýšlela, kde je chyba .. za týden mi kámoška říká, že zapadla v závěji, když se vyhýbala kamionu a kamionák se tím pobavil, normálně odjel a ještě jí zamával... a ona tam tvrdla v -10 hodinu, než se našel někdo, kdo ji vytáhl..

      Vymazat
  6. Mám dva syny s naprosto odlišným přístupem k životu. Jeden přistupuje ke všemu pozitivně, s úsměvem, s optimismem, druhý je tragéd. Vypadalo to, že ten druhý má fakt v životě smůlu, chudák, lepí se to na něj ze všech stran. Pak odešli postupně z domu a po čase spolu i bydleli v jednom bytě, studovali stejnou školu. Jeden byl absolutně v pohodě, druhý měl příšerné bydlení, strašné podmínky, hrozné sousedy...člověk by nevěřil, že bydlí v jednom bytě. Nebo mi každý zvlášť vyprávěli o společné akci. Ten pozitivní si to náramně užil, byli tam skvělí lidé, výborná atmosféra, ten druhý naštvaný "stálo to za h... ztráta času.... Samozřejmě mě pořád trápí, když moje dítě není šťastné, ale v posledních letech se to opravdu HODNĚ zlepšilo...vyzrál, dospěl, je víc v pohodě a my s ním!!! Lucie, moc vám přeju, ať se to i u vás brzy obrátí k lepšímu.

    OdpovědětVymazat
  7. Soudě podle fotek je Stela dost svá,trochu asi rebel a nesplývá s davem. Zřejmě to má trochu v genech, ale obecně věk dospívání a dozrávání je velice složité a náročné období. Pro všechny.Sama vím, že smutek
    a bolest dítěte je pro nás mnohem trýznivější než ta naše, kdyby bylo možné to přetáhnout na sebe, díky zkušenostem, věku a prožitému bychom to v hlavě zpracovali-zpracovaly /prtže mámy/úplně jinak...
    Ale zkušenosti jsou nepřenosné a rady nevyžádané. To je rodičovská mantra.
    Stela je krásná mladá dáma, jen o tom ještě neví.Špetku sebevědomí a toleranci okolí a bude to ok.
    Život je sinusoida nahoru dolů, hlavně se z toho nezbláznit. Vedete si dobře! Bude líp.
    Hodně štěstí!
    ev@

    OdpovědětVymazat
  8. Mám tri děti. Dvě v pohode , ani nevíme jak vystudovali. Třetí do patnacti sikovna , smělá , v pohode chovani i škola. Od tý doby problémy. Je to 10 let. A já stále čekám. Při každém telefonu mi je už dopředu zle. Co zase bude. Odnesla jsem to i na zdraví. Bylo by to na román. Odnesli to i deti co jsou v pohodě. S námi teď nebydlí , byla doba kdy jsem ji až nenáviděla. Tezce se to pise. Naštěstí mám dobrého manzela a držíme vždy spolu. Po mich zkušenostech bych ji v 17 neplatila bydlení, když může bydlet zdarma doma.

    OdpovědětVymazat
  9. Lucinko, tak se doufám se svou maminkou potěšíš. Moc Vám to přeji, že máte spolu takový relax.

    OdpovědětVymazat
  10. Je fajn, že vám může a chce říct co jí trápí..

    OdpovědětVymazat
  11. Možná ještě není zralá na to bydlet sama a měla by bydlet doma, kde by měla od rodičů životní podporu. Kolik jí je? 16 let? Vlada

    OdpovědětVymazat
  12. I já si to zasr...klišé, které s oblibou užívala moje máma / malé děti..velké děti../ opakuju každý den...Bohužel jsem tolerantně vypustila dceru z domova na super školu v 15ti letech...nejprve vše dokonalé- úspěšná, stáže, vše zvládla, premiantka, ambiciozní..pak pomalu, postupně pořád něco- jako by ji došla energie- nic ji nebaví, alternativní kamarádi, nic se jí nechce, rodině se odcizila, žije si zcela po svém - velmi alternativně-a nedá se s ní domluvit na ničem. Studovat nechce, pracovat pracuje ale lážo-plážo, ozve se, hlavně když něco potřebuje- často i peníze...vyčítám si, že jsem ji nedržela víc doma, třeba by tak neblbla..pořád čekám, že se chytne, ale třeba je tohle opravdu ona ?!?-tak se snažím milovat bez výhrad, nekritizovat, podporovat,ale dost mě to žere .......Nejsem super ambiciozní matka- stačilo by mi, když by byla spokojená a druhým užitečná. Zatím se mi zdá, že usilovně zakopává svou hřivnu, Maki

    OdpovědětVymazat
  13. Milá Maki, třeba Vám pomůže co jsem dnes vyslechla u psycholožky... Děti, které jsou talentované, úspěšné a chytré a příliš mladé se osamostatní, se často stávají narcisy. Tím, co zvládly, jak jsou chváleny, tím jim stoupá sebevědomí a ony ztrácí sebereflexi, zájem o blízké, rodinu, kamarády. Zkrátka vidí jen sebe, jsou pro sebe ti nejdůležitější.. Asi má přijít všechno v pravý čas, i ta samostatnost. Zdraví Lenka

    OdpovědětVymazat
  14. Taky si teď "užívám" se 14-letou dcerou. Jako bonus k pubertě jí před rokem a půl zjistili cukrovku prvního typu, která vyžaduje režim - aby si neodrovnala zdraví. Ona to vesele sabotuje. Zkouším to po dobrém, po zlém, naslouchat, mluvit... A moc nevidím světlo na konci tunelu. Je to jak na houpačce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. dobrý den, mám doma dva diabetiky a tak Vám můžu s klidným srdcem říci, že je uplně jedno kdy onemocní touto nemocí.... v pubertě to prostě sabotují všichni :-(.... momentálně skoro 15ti letý syn, diabetik od 3 let, takže by měl už vše vědět, všechna ta rizika atd. a stejně v pubertě se všechno smazává.... jedeme na novo. O jeho mladším bratru, necelých 11 let, tak tam se na tohle období také dost těším, ten je bohémem již teď a nějaká cukrovka ho rozhodně nerozhází.... Takže vydržte!!! také se o to snažím :-). Hezký den. L.

      Vymazat
    2. díky za povzbuzení, taky se držte :) Vždycky jsem si myslela, že děti co mají tuhle nemoc od mala už to berou automaticky a tolik nerebelujou. A obdivuju rodiče co se s tím musí prát u malých dětí (a dříve bez senzorů). Pěkný den. Eva

      Vymazat
  15. Psaly jste si v době dospívání deníky ? Nahlédněte do nich .. teď už je to brnkacka ... Ale v tom období .. to byla velká jízda .. hormonální , emocionální .. sebepoznávaci .. a jestli to někde za rohem jisti máma Lucie .. bude to dobré ...

    OdpovědětVymazat
  16. Napíšu Vám svůj názor, pokud se Vám to nebude líbit, tak to klidně smažte. Nepíši to ve zlém.
    Sleduji Váš blog mnoho let a už kolikrát mi napadlo, že to vše kolem Vaší dcery je taková hra na bohému.
    Když jí bylo cca 13, tak jste zlikvidovala její pokojíček a nechala ho navrhnout znovu - fotky pro časopis byly nádherné, ale tehdy jsem si říkala, kde zůstalo její dětství, ty věcičky, které máme rády, ty jistoty - pokoj byl zcela neosobní a na látkových polštářích a posteli se jí váleli psi.
    Asi se kloudně neučila, ale proč taky, bude dělat umění, ne? Tak na uměleckou školu, bydlet sama - ale ona spíš potřebuje jistotu, zázemí a taky nějaký řád - třebas s hádkami, i za cenu, že vás teď bude nesnášet. Ona se hledá, to je náročné období, ale být přitom úplně na volno, v 16 letech - to musí být pro ni matoucí. Pro vás je to v jistém směru pohodlné, žijete si své životy, ale ona se v tom plácá, ještě prostě není dospělá!
    Držím palce především Vaší dceři a přeji ji, aby jednou své děti takové náročné zkoušce života nevystavila, aby je otužovala postupně.
    Alena Z.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Konečně napsané tak jak to je.

      Vymazat
    2. Pořád mějme na paměti, že na blozích vidíme jen nějakou část reálného života, a takhle jednoduše bych to rozhodně neviděla. Tyhle lidový soudy bývají velmi zrádný. A často se v nich víc než cokoli jiného promítá osobnost "soudce", (a touha po krvi), tak bacha.

      Veronika

      Vymazat
    3. Paní Alena to napsala přesně a velmi hezky. Taky si myslím že by i větší děti měly mít nastavené mantinely a zároveň taky doma jistotu a oporu. Mám dva kluky 14 a 18, a ještě pořád když je něco trápí tak příjdou, proberem to, někdy najdeme řešení, někdy ne , ale hlavně mají tu možnost se vypovídat, postěžovat si, ale naopak i sdílet nějakou radost a štěstí které je potkalo. Nedokážu si představit že by přišli ze školy do prázdné garsonky a byli až do rána sami, bez nějakého kontaktu s někým blízkým..... pobyt na internátě je myslím trochu něco jiného, tam člověk není úplně sám. Mám dojem že právě teď když už jsou velcí tak si potřebujou povídat víc než dřív. Doma si taky lezem na nervy,jsme čtyři v mini bytě, ale nemyslím že by bylo řešení že si prostě každý z nás koupí vlastní bydlení a občas se navštívíme. Člověk se přece musí naučit nějakému vzájemnému soužití, domluvě, toleranci,nakonec podílet se i na domácích pracech není na škodu ...... to všechno se potom hodí i v životě ne ? Samota v tomto věku není k ničemu dobrá.....akorát svádí k černým myšlenkám...
      Lusy.

      Vymazat
  17. Jsem moc ráda, že mě moje máma vystavila té zkoušce a dovolila mi studovat ve 14 letech uměleckou školu 400 km od domova. V 16 jsem šla na podnájem. První dva roky studia byly dost bouřlivé, chtěli mě i vyhodit, ale v 19 jsem už stála na vlastních nohou. Otevřela si ateliér ve sklepě a začala podnikat. Škola mi zásadním způsobem změnila život.

    OdpovědětVymazat
  18. To co nekoho posílí, druhého zabije....

    OdpovědětVymazat
  19. Jen jsem chtěla ukázat, že věci nejsou tak jednoznačné, jak to někdo psal nade mnou.

    OdpovědětVymazat
  20. Nezdá se mi, že by pubertální slečnu udržel doma řád a "přitažené opratě". A už vůbec ne dětský pokojíček. Má sedmnáctiletá dcera zlikvidovala úplně vše z dětských let. Z vlastní zkušenosti vím, že zvýšená ostraha byla pro mne poslední kapka před odstěhováním v 17 letech. A to jsem neměla kde bydlet a potloukala jsem se nějakou dobu se zbalenou taškou po kamarádech. I tak to bylo přijatelnější, než zůstat doma.

    Taková situace nemá jednoduché řešení. Nezbývá než doufat. Hodně sil.
    Lucie B.

    OdpovědětVymazat
  21. Šla jsem na střední školu a nebylo mi ani 14. Dva roky intr, dva roky podnájem s padesátikorunou na týden. S mámou jsem moc v té době nevycházela, takže se mi nestýskalo, ale tenkrát jsme byli vedení k samostatnosti a nikdo nás neopečovával,jak to děláme dnes našim dětem. Očekávalo se,že se ve čtrnácti budu chovat tak,abych nedělala ostudu a vystudovala. Tak jsem se tak chovala. Nikoho by nenapadlo mé rodiče vinit z nezájmu nebo z toho,že mě příliš brzy vykopli z domu. Ivča

    OdpovědětVymazat
  22. Nikdy jsem si nemyslela, že mě dcera uteče v 17 letech z domova. Milovala jsem ji a starala se, asi moc. A stalo se. Nikdy bych nikoho nekritizovala za výchovu, nikdo nevidi do toho druhého, jak to bylo. K.

    OdpovědětVymazat
  23. Milá Lucie, asi Ti začnu psát mé příběhy se mnou, s dětmi a rodině a přesto jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Nic není tak horké, jak se nám to zdá. Svého prvního muže jsem poznala ve 14. V 17 jsem se vdala a měla první dítě a v 18 dvě. Nikdy jsem toho nelitovala. Bude mi za 2 roky 60 a nelituji ničeho, čím jsem si prošla. Vždy mě to někam posunulo a osobní zkušenost je nejvíce. Na to nestačí žádná rada a ani neradím svým 3 dětem. Každý si musí najít svou cestu sám. Prorok Kahlil Gibran to napsal krásně ,,O dětech" http://proroctvi.sweb.cz/

    OdpovědětVymazat
  24. Jo... a ještě jedna věc. Na uměleckou školu jsem se nedostala, protože tatínek nebyl v KSČ. Ale ochuzena jsem nebyla a nejsem. Vždy jsem byla rebel a ,,jiná". Hrála jsem 20 let ochotnické divadlo a šila kostýmy. Mám už 15 let svůj klub patchworku. Život žiji jak chci já a to je to nejkrásnější.

    OdpovědětVymazat