... zase ta Lucie!

Neděle

Po deseti dnech zase doma.
Žiju olympiádou, některé sporty mám jako kulisu ke psaní, něco sleduju bedlivě, úvodní ceremoniál jsem sledovala live. Od jedný do pěti ráno. Blázen. Přes den jsem pak spala skoro i vestoje.
Včera jsem chtěla jít spát v osm, ale nakonec jsem skoro do půlnoci koukala na pinčes.
Asi vášeň.

Hub moc nebylo, ale něco jsem ti usušila, mami.

Siamské dvojče

Trochu kýče

Ráno mi sousedka povídá: To je hrozný, žijem jak kolotočáři. Děti spěj u vás ve stanu, v ložnici se mnou spal v posteli Dasty, v druhý posteli Laky, a Petr v kuchyni na gauči.

(Dasty je jejich pes, Laky sousedovic potulný pes, Petr manžel.)

A já jsem si uvědomila, že tohle jsou ty nejvíc prima prázdniny. Hlídáme tři holky, protože sousedi chodí do práce, a jsou to přesný vesnický prázdniny, jaký si pamatuju z dětství.

Sice blahořečíme našemu rozhodnutí pořídit si dva jedináčky, protože sestry se rvou a nadávají si jak o život, ale je to i náramná zábava (když nejsme jejich rodiče a můžou nám klidně říct ty vole).

Podvědomě pořád přemýšlíme, co s tou chalupou, ale já přehazuju rozhodnutí na muže, a on zase na mě. Takže to necháváme vyhnít a jdeme radši do hospody.

Nějak to ne a ne všechno dozrát (těch rozhodování máme víc).

Jenže my vůbec nejsme řešiči.

Mám spoustu fotek v novém mobilu, jenže ten mám zprovozněný jen napůl, protože jakýmsi omylem jedeme se Stelou na stejný ID, a když mi někdo volá, tak to zvoní nám oběma. Navíc nemám přetažený kontakty, takže je vždycky překvapením, kdo se na druhým konci ozve. O komunikaci fotek z mobilu s pc si můžu nechat jen zdát.

Čtu Kunderu a zase je to dobrý.

Zpátky na chalupě

Amandu jsme nechali u druhý maminky, králíka u rodičů v Liberci a stejně jsme jeli narvaní.
Budeme víc jak týden na chalupě.
Nakonec jsme rádi, že ji ještě pořád máme. Je tu úžasná atmosféra a všechno je takový uvolněný.
Dnes večeře se sousedy - kuře v alobalu na ohni. Na sobě tepláky. Pivo. A místo dezertu čerstvě uvařený povidla ...
Kamarádi přijíždějí z dovolených a nadávají, že všude je spousta lidí.
Dovolenkové destinace se zúžily na pár zemí, za chvíli nebude kam jezdit.
Kokořín je absolutní oáza.
Možná, že si to tady nakonec necháme.

Byt, který nebude můj

Byla jsem se podívat nedaleko Kampy na minibyt 1+kk, o kterém jsem si myslela, že bych možná s pomocí hypotéky na něj stačila ... ale ne. Rekonstruuje se celý dům (a musím říct, že plány vypadají výborně, protože všechno, co jde, se repasuje - viz staré dveře atd.). Byly jsme tam se Stelou a zůstaly jsme u vytržení, protože je to echt stará Praha a vypadá to, že i po reko zůstane (repasovaně) zachovaná. Na prodej zbývají už jen dva malé byty, ty velké jsou dávno rozprodané (nejsem závidicí typ, ale jsou chvíle, kdy bych opravdu ráda našla poklad).

Po vysypání všech (i hypotetických) prasátek mi chybí asi dva miliony.

Kdybych psala soap opery v Americe, asi na to s přehledem mám :)

Ale čeští scenáristé v žádné mýdlové bublině nežijou.

Sbohem, stylová pracovno!

V pátek

Stela trénuje na to, že bude mít brzy 200 cm po tátovi.

Moje mami 160 cm.

Konečně zase nějaká kultura.
Byla jsem pozvaná, tak jsem ráda šla.

Mezi úterý a pátkem je příjemná letní konverzačka na letní scéně Ungeltu na Novém Světě (pod Hradčany).

Seděli jsme v první řadě, takže nám herci dýchali do obličeje. To mám ráda.

Akorát zase: vedle mě seděl mega tlustý zpocený pán, který smrděl na sto honů. Prvních pět minut jsem myslela, že budu muset odejít. A to tam byl se sympatickou manželkou. Ale možná už ho po těch letech nevidí, ani necítí. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Odmítám řeči o tom, že smrdět je ekologické.
Je to hnusné a vynikají v tom zejména starší muži.
Styďte se!

Na čem ujíždím

V posledních dnech (nebo spíš nocích, protože ve dne na to nemám čas), jsem naprosto propadla prohlížení nabídek ubytování na airbnb. Začalo to Berlínem, pokračovalo přes Vídeň, Amsterdam, Sydney ... když jsme byli v AU, tak jsme všechno naše ubytování měli právě přes tenhle portál.

Pokud nevíte, o co jde, jedná se o ubytování v soukromí. Lidi takhle pronajímají své volné byty nebo i byty, ve kterých bydlí, pronajmout si u nich můžete třeba jen soukromý pokoj, nebo dokonce pokoj společný - to znamená, že s majitelem spíte v jedné místnosti (občas to z fotek vypadá, že i v jedné posteli). Záleží na vaší chuti, vkusu a peněžence.

Nabídka je velmi rozmanitá - od strohých pokojíků po neuvěřitelné bizáry. Nejvíc mě bavily fotky nestylizovaných interiérů - někdy to je příjemně domácí nebo umělecké, ale jsou tu i fotky rozválených postelí, které rozhodně nelákají k tomu, abych si do nich za 50 Euro/noc lehla. Ale pobavilo mě to moc. Je to rozhodně příjemný protiklad k neosobnímu (často drahému) hotelovému ubytování.

Princip tohoto druhu ubytování je podle mě založen na voyerství, které v sobě všichni máme.

Každý ovšem v jiné míře.

Zatímco můj muž by nejradši bydlel v bytě, který nese co nejméně stop svého majitele, my se Stelou chceme pravý opak. Plné knihovny, prochozené podlahy, ponk místo jídelního stolu, kuchyň sestavenou z různých kusů nábytku, obrazy, fotky ... nicméně postel bych ráda hodně čistou.

Uvidíme, co vybereme, náš termín odjezdu do Berlína budeme muset zřejmě posunout až na září, neb se nám nedaří dát dohromady hlídání pro dva psy, králíka a pracovní volno nás obou.

Pokud máte nějaký zajímavý zážitek s airbnb, sem s ním!

My

Stela: "Mami, co sis to koupila za řasenku?! Vždyť to je propadák měsíce! Letní hit, kterej vůbec nebarví. Nemůžeš za mnou přijít a poradit se?"

Můžu.

Takže jsem utratila několik svých stokorun v nově otevřeném NYX.

Nejdůležitější je podle všeho obočí. Musí být správně upravené, na něj pak barva a nakonec zafixovat čímsi, co se podobá průhledné řasence.

Jo a na puse se nosí barva (ideálně tělového odstínu), která zaschne jako beton, ale kupodivu pak je na rtech docela příjemná.

Na fotce ovšem není vidět nic, to ještě nejsem po celkové úpravě/opravě.

Nedávno se mě ptal někdo v komentářích na mé stárnutí. Jak to snáším a jak to snáší můj muž (asi mě, jak snáší). Dlouho jsem nad tím přemýšlela, protože já sama se snáším docela dobře. Mám zkušenosti, který bych za mládí nevyměnila, a až na občasné ataky (o kterých jsem psala minule) se cítím fajn. Mám konečně nějaký peníze, takže můžu cestovat a neřešit cenu každýho jogurtu, mám práci, kterou miluju, a konečně víc volna a svobody. Velký děti.

Jen aby to vydrželo.

Zeptala jsem se svýho muže, co na mě říká on ....... Tak prej mě neřeší.

Nevím přesně, co to znamená, ale asi by bylo horší, kdyby mě řešil :)

Hovory s Klárou

Dnes cesta k psycholožce.

Nebylo kde zaparkovat, tak jsem celá šťastná vykličkovala za jedním autem na nějaké hlídané parkoviště. Po zaklapnutí brány jsem zjistila, že je jen pro rezidenty s předplacenou kartou. Nikde žádná obsluha. Takže jsem nakonec musela volat na dispečink, aby mě z toho vězení pustili. Udělala jsem ze sebe o trochu větší blbku, než jsem, ale jen o trochu. No jo, blondýna. Tak se mi jen vysmáli a pustili mě.

Hovory s Klárou jsou čím dál zajímavější, protože se konečně začínáme dostávat od abstraktna ke konkrétnu. Hledáme problém - spouštěč, který startuje moji panickou ataku. Dnes jsme narazily na to, že to zřejmě bude praktický život. Ten mi totiž spotřebovává strašnou spoustu energie. Zajistit všechny věci pro chod domácnosti mě stojí hrozně nervů a sil. To, co jiné ženy zvládají levou rukou, mě potápí a noří na dno.

Chápu, že většina z vás nechápe.

Těším se na další schůzku. Na to, kam se zase posuneme.

Psaní a přemýšlení (moje práce) mě naplňuje. Z toho žiju.

Ta druhá

Z chalupy doma.
Dvě auta, dva psi, králík s klecí, tři kufry a spousta tašek.

Co se týče vybalování, existují dva typy žen: ty, které hned rozeberou a roztřídí všechna zavazadla do mrtě ... a ty druhé.

Fotka od Stely, trénuje na přijímačky.

Na prázdniny moc plánů nemáme, ale chtěli bysme zajet na pár dní do Berlína. Vlakem.

Ráda bych se ubytovala přes airbnb v nějaký zajímavý čtvrti - co nejvíc výstav, kaváren, kultury ... nemáte nějaký tip?

Poklady z garáže

Tahle stolička se nám povalovala kolem domu od mého dětství. Sloužila například jako židle při malování pokojů, občas se do ní ukrylo něco, co jsme pak hrozně dlouho hledali, pak na ní byl ubrus a rázem se z ní stal odkládací stolek. Nejčastěji ale někde překážela. Přesto s námi vydržela mnoho let. Teď mi ji táta daroval a já jsem přebrala stoličkovou štafetu.

Ještě nevím, co s ní udělám, jak ji využiju.
Asi nejvíc se mi líbí tak, jak je.

Čtení a smrdění

Dnes nákup, už jsem si pořídila tašku na kolečkách, abych nákupy netahala po skále v ruce.
Oběd v údolí, přisedli si turisti z Moravy a jeden člen turistického oddílu smrděl tak, že mi zkazil celý oběd. Chtěla jsem mu při odchodu z hospody říct, že taky existuje pánský deodorant, ale nechtěla jsem ho před partou ztrapnit.
Jistě nečetl knihu pana Doležela.
Jeho škoda.

Aby mě kniha zaujala, musí mít buď strhující děj, strhující styl nebo myšlenky, které mě dráždí a nedají spát. Kombinace všeho vítána.

Poločas rozpadu jsem přečetla za jedinou noc. Nedovedla jsem si představit, že knihu zaklapnu a usnu. Chtěla jsem všechno vědět hned. Je to prozaická prvotina (!) od významného literárního vědce, který ji napsal ve svých 92 letech. Nyní mu je 94.

"Doležel ve své prvotině líčí krok za krokem nemilosrdně pravdivě milostný život fiktivního hrdiny od mládí až do pozdního stáří ..."

Některé postřehy vůbec neznám a nevymyslím, protože nejsem starý muž. Když je čtu, připadám si jako voyer a jsem ráda, že můžu nahlížet a špehovat. Pravdu o starém mužském těle a touze, pravdu o tom, co si muž myslí o ženském stárnutí ...
Ke spoustě věcí se vracím, nejdou mi z hlavy.

Na skok doma

Vzali jsme holky z chalupy domů, aby se dnes mohly koupat v bazénu. Protože vedro.

Já jsem se jela učit dýchat do břicha, abych časem uměla zabránit své panické atace i jinak než práškama. Pořád mi ale nejde do hlavy, kde se ve mně (šťastné a spokojené bytosti) tenhle jev bere. A zásadně jen v době klidu a štěstí. Což, jak mi bylo vysvětleno, je právě ta zákeřnost, která ataku provází.

Cesta k psycholožce, která autem trvá 20 min, mi zabrala hodinu a půl. Pěšky, autobusem, pak zase autobusem, pěšky a vlakem. Výheň. Autobusy zásadně bez klimatizace. Měla jsem jen jednu jízdenku, takže dvakrát jsem jela bezostyšně zadarmo. Kontroloři snad do padesátistupňových busů nelezou. Ale bylo mi to fuk, zaplatila bych pokutu. Řidiče upřímně lituju. To je na infarkt!

To mi zase spadl mobil na zem, stihl si to v letu i vyfotit

První z mých knižních úlovků jsou Voliéry.

Je zvláštní číst knížku, když víte, že žádnou jinou už si od autorky nepřečtete. Loni zemřela.

Znám všechny její knihy, nejvíce mě nadchnul Rok perel.

Nevím, jestli všechny knihy mají paralelu se životem spisovatelky, většina určitě. ZB měla složitý život, byla lesbicky orientovaná a často hospitalizovaná na psychiatrii.

Voliéry nejsou jednoduché čtení, realita a fikce se tu často slévají v jeden tok, ale každé slovo má důležitý úder a svůj vlastní význam.

Čtení jsem si šetřila ... žádné jiné už nebude.

Nemůžu tomu uvěřit.

Něco jako volno

Hrozně rychle jsem si zvykla na volno, ranní nevstávání v pět, šest, nebo nejdýl půl sedmý, dlouuuhý kafe na zápraží, se psy ven, klidně dvakrát denně do hospody, spousta sportu (v televizi - v půl třetí ráno jsem koukala na fotbal a lebedila si). Se sousedkou si šérujeme děti, vyprávíme si, co čteme, chodím v pyžamovejch kalhotách a naivně si myslím, že to nikdo nepozná. A kdyby jo, stejně je mi to jedno. Ráno klidně hodinu smažím palačinky, na všechno je dost času a energie.

Na chalupu se přišel podívat cyklistickej reprezentant s přítelkyní. Nemyslím, že to koupí. Ale tady v těch kopcích by se mu fakt dobře trénovalo.

Dnes taky schůzka s mladým mužem, který píše zajímavou diplomku o imaginaci a přišel se mě ptát, jak žiju se svými postavami, kde vlastně bydlej, jestli se mnou choděj spát, jestli je vidím a slyším ... moc inspirativní (asi teda jen pro mě, nevím, jestli z mých blábolů něco vybere). Mám ráda tyhle rozhovory, které mě nutí přemýšlet a pořád mě někam posunujou ... není to ani trochu ztráta času.

Pořád jsem byla v těch pyžamovejch kalhotách.

Teď basket, prohráváme.

Ale jako kulisa k psaní výborný.

Přesuny

Včera brzy ráno naložil muž do auta Moniku a Kryštofa, a vezl je do Mnichova, odkud letěli. Ještě hodinu a budou přistávat v Sydney.

Já naložila dvě babičky, synovce, Stelu, dva psy a čtyři kufry (na klín) do druhého auta, a odvezla babičky se synovcem na autobus do Lbc, zbytek pokračoval na chalupu.

Večer sem muž dorazil s našimi kufry, jídlem a králíkem s klecí.
Budeme se tu pár dní rekreovat.
Nutně si potřebuju číst a něco důležitého si promyslet.

M+K

Všechno v životě je jenom na chvíli ... největší pravda, kterou znám.
Carpe diem.

Odjíždějí a nevědí, co bude.

Vízum už mají jen na měsíc, ale chtěli by v AU zůstat. Přála bych si, aby jim to dopadlo. I když bych je radši měla doma. Když ne doma, tak kdekoli v Čechách. I kdekoli v Evropě :)

Ale na mně nezáleží.

Je to jejich život.

Jejich svoboda na druhým konci zeměkoule.

Pokud všechno dobře dopadne, tak zase za rok.

Ahoooj!