pondělí 11. července 2016

Na skok doma

Vzali jsme holky z chalupy domů, aby se dnes mohly koupat v bazénu. Protože vedro.

Já jsem se jela učit dýchat do břicha, abych časem uměla zabránit své panické atace i jinak než práškama. Pořád mi ale nejde do hlavy, kde se ve mně (šťastné a spokojené bytosti) tenhle jev bere. A zásadně jen v době klidu a štěstí. Což, jak mi bylo vysvětleno, je právě ta zákeřnost, která ataku provází.
Cesta k psycholožce, která autem trvá 20 min, mi zabrala hodinu a půl. Pěšky, autobusem, pak zase autobusem, pěšky a vlakem. Výheň. Autobusy zásadně bez klimatizace. Měla jsem jen jednu jízdenku, takže dvakrát jsem jela bezostyšně zadarmo. Kontroloři snad do padesátistupňových busů nelezou. Ale bylo mi to fuk, zaplatila bych pokutu. Řidiče upřímně lituju. To je na infarkt!


 To mi zase spadl mobil na zem, stihl si to v letu i vyfotit




První z mých knižních úlovků jsou Voliéry.
Je zvláštní číst knížku, když víte, že žádnou jinou už si od autorky nepřečtete. Loni zemřela.
Znám všechny její knihy, nejvíce mě nadchnul Rok perel
Nevím, jestli všechny knihy mají paralelu se životem spisovatelky, většina určitě. ZB měla složitý život, byla lesbicky orientovaná a často hospitalizovaná na psychiatrii.
Voliéry nejsou jednoduché čtení, realita a fikce se tu často slévají v jeden tok, ale každé slovo má důležitý úder a svůj vlastní význam.
Čtení jsem si šetřila ... žádné jiné už nebude.
Nemůžu tomu uvěřit.


11 komentářů:

  1. Luci, panicke ataky jsem mela v jednom zivotnim obdobi xkrat.... pak rok prasky a pak uz si ani nepamatuju jak to odeslo ale uz par let nic.... ted rychle premyslim co jsem jeste ze to zmizelo.... jestli si vzpomenu napisu... vzdycky to prislo absolutne necekane melo to souvislost se stresem ale prislo to vzdycky kdyz jsem byla zrovna v pohode... mela jsem tenkrat strasny pracovni napor kdyz se to spustilo poprve... to me v noci odvezla sanitka... no a pak uz se to furt vracelo.... drz se bude lip! pa i.

    OdpovědětVymazat
  2. Lucie, i Vy? �� Hluboký nádech do břicha a pomalu vydechovat skrze zuby. Dnes zažito live. Já byla jako doprovod a chtěla volat rychlou, byla jsem zastavena, že se to rozdýchá. Blbý zážitek.

    OdpovědětVymazat
  3. Mi dýchání pomohlo hodně. A pak taky se v tom pěkně ponimrat a najít příčinu a pojmenovat ji, vždycky tam nějaká, potvora, je... Měla jsem to úplně přesně, jako popsala i. výše... V období klidu po odeznění největšího stresu... P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to přesně tak, jak píšete všechny tři. Akorát najít tu příčinu se nám vůbec nedaří. Zatím samá voda ... a štěstí ... :)

      Vymazat
    2. Když jsem se dobrala k příčině, najednou přišla šílená úleva. Ale pravda je, že stále k tomu beru medikamenty a bůhví jak bude, až je mít nebudu.

      Vymazat
  4. Muzu se,prosim, zeptat zucastnenych, jak u vas ataka probiha? Ja v dobach socialni fobie se parkrat dostala do zkratu -lidi = panika, ale u toho jsem se akorat potila a brecela. Potrebovala jsem injekci nebo prasek s rychlym nastupem, ale pochybuju, ze by mi s temito priznaky byl ochoten nekdo lekarskou pomoc zavolat.
    Diky za sdileni.

    Byt psychiatricky pacient sice neni ostuda, ale stejne nic moc no..
    Tereza

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Panická ataka se projevuje subjektivně i objektivně jako infarkt, až napojení na ekg to vyloučí. Ale pokud už to člověk o sobě ví, tak stačí přečkat pár minut, dýchat do břicha nebo si vzít rychle neurol.
      Nic moc, ale dá se to dostat pod kontrolu.

      Vymazat
    2. Tomu bych neřekla "dostat pod kontrolu." Navíc mi připadá, že dostat něco pod kontrolu označuje boj s tím, snahu to odstranit, dát pryč symptom.
      A moje zkušenost je: dokud bojuju, je to boj, protivník, nic se nezlepší, nezmizí to.

      Naopak projít tím, jakoby přijmout, odevzdat se - bych viděla jako cestu. A věnovat se sobě (hledat příčinu jde blbě, ten symptom je nečekanej a jakoby nesmyslně načasovanej právě v souvislosti s tím, že člověk neví, neví důvod; takže si poručit hledání je spíš jen k vzteku, aspoň mně). Ani se nenutit do nalezení příčiny stůj co stůj, ani naopak to nenechat být, ani výhradně neodsunout práškama, ani nebojovat se soupeřem.
      Je to součást, ne soupeř.
      Věnovat se sobě, být na sebe hodná, sledovat, co mě baví, nebýt k sobě přísná ani výkonová a pak se ta cesta nebo příčina pomalu ukáže.
      Je moje zkušenost.

      Vymazat
  5. http://mydlarnaudvoukocek.cz/esencialni-oleje/levandule-klid-a-vyrovnanost/?id=63

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za tip na knihy, už 2 z nich odjíždí se mnou na dovolenou.těším se na odpočinek bez PC.přeji pěkné léto. Eva

    OdpovědětVymazat
  7. Tomu bych neřekla "dostat pod kontrolu." Navíc mi připadá, že dostat něco pod kontrolu označuje boj s tím, snahu to odstranit, dát pryč symptom.
    A moje zkušenost je: dokud bojuju, je to boj, protivník, nic se nezlepší, nezmizí to.

    Naopak projít tím, jakoby přijmout, odevzdat se - bych viděla jako cestu. A věnovat se sobě (hledat příčinu jde blbě, ten symptom je nečekanej a jakoby nesmyslně načasovanej právě v souvislosti s tím, že člověk neví, neví důvod; takže si poručit hledání je spíš jen k vzteku, aspoň mně). Ani se nenutit do nalezení příčiny stůj co stůj, ani naopak to nenechat být, ani výhradně neodsunout práškama, ani nebojovat se soupeřem.
    Je to součást, ne soupeř.
    Věnovat se sobě, být na sebe hodná, sledovat, co mě baví, nebýt k sobě přísná ani výkonová a pak se ta cesta nebo příčina pomalu ukáže.
    Je moje zkušenost.

    OdpovědětVymazat