Hrozně rychle jsem si zvykla na volno, ranní nevstávání v pět, šest, nebo nejdýl půl sedmý, dlouuuhý kafe na zápraží, se psy ven, klidně dvakrát denně do hospody, spousta sportu (v televizi - v půl třetí ráno jsem koukala na fotbal a lebedila si). Se sousedkou si šérujeme děti, vyprávíme si, co čteme, chodím v pyžamovejch kalhotách a naivně si myslím, že to nikdo nepozná. A kdyby jo, stejně je mi to jedno. Ráno klidně hodinu smažím palačinky, na všechno je dost času a energie.
Na chalupu se přišel podívat cyklistickej reprezentant s přítelkyní. Nemyslím, že to koupí. Ale tady v těch kopcích by se mu fakt dobře trénovalo.
Dnes taky schůzka s mladým mužem, který píše zajímavou diplomku o imaginaci a přišel se mě ptát, jak žiju se svými postavami, kde vlastně bydlej, jestli se mnou choděj spát, jestli je vidím a slyším ... moc inspirativní (asi teda jen pro mě, nevím, jestli z mých blábolů něco vybere). Mám ráda tyhle rozhovory, které mě nutí přemýšlet a pořád mě někam posunujou ... není to ani trochu ztráta času.
Pořád jsem byla v těch pyžamovejch kalhotách.
Teď basket, prohráváme.
Ale jako kulisa k psaní výborný.
Život je někdy tak fajn :-))
OdpovědětVymazatJarka