Naše víkendy jsou běh přes překážky.
Tentokrát v pátek k našim do Liberce, přijíždíme až za tmy. Ráno vstáváme a jdeme na zahradu dočesat jablka. Už jen šedesát kilo. Gia je jak v Jiříkově vidění, poprvé na návštěvě u našich. Riskneme to a necháme ji na zahradě bez vodítka. Sedí na kraji trávníku, těsně pod úrovní plotu, stačil by skok a je na ulici. Ale poslušně vrtí ocasem a dívá se na lidi a pejsky. Před polednem jedeme dvacet km do moštárny. Fronta. Tak radši dalších 20 přes hranice do Německa nakoupit si jídlo. Zpátky do moštárny. Zase plno. Rozhodneme se, že moštovat teda nebudeme a dáme jablka jen vypálit. Nemáme čas čekat. Hotovi jsme hned, pálenka bude po Vánocích. Zpátky k našim domů.
Rychle s Giou na procházku do lesa, ta se zvrhne ve sběr hub. Takže se brzy vracíme, máme plný kapsy, spoustu hub necháváme pro jiné houbaře. Pospícháme. Musíme pro babičku, která s námi jede k nám. U našich ještě chlebíčky a kafe. Pak k babičce (90). Ta zapomněla, že někam jede a není připravená. Bohužel alzheimer pokračuje velmi rychle. Ivan ji balí. Volá mi pán na inzerát, který vydražil kolo, co nám stálo ve venkovní skříni. Přijede ještě dnes. Stmívá se. Cesta s Giou v autě je menší horor, stejně jako včera. Auta pro ni znamenají stres, asi ji vezli, jen když ji odchytili na ulici a někam ji zavřeli. Poslední zážitek má, když jela z Bosny do Prahy tisíc km zavřená v kleci. Nechápu, jak to mohla přežít. Celou cestu v kufru auta totiž stojí a dýchá jako před infarktem. Ale úkol je jasný: Potřebujeme ji naučit s námi cestovat.
Přijíždíme domů. Vybalujeme sto tašek. Přijíždí pán na inzerát, kolo prodáno. Pak nám veze Kryštof Tobíse, který je nemocný. Hlídáme. Zatápíme v krbu. Otevírám notebook, potřebuju dopsat díl. Zbývá mi asi 6 scén. Gia přichází ze zahrady a šíleně páchne. Vyválela se v nějaké mršině. Oba se s Ivanem svlíkáme a táhneme ji do sprchy. Ještě se nám totiž nepovedlo ji za 5 měsíců, co je u nás, vykoupat. Bojí se (kromě jiného) i vody. Tak ji jen vyčesáváme. Zřejmě nám už ale víc důvěřuje, nechá se se mnou zavřít do sprchového koutu. Hurá. Konečně máme vykoupanýho psa.
Koukáme na šipky, já u toho píšu, večeřím, odpovídám na zprávy a peru. Babička si nechala doma nabíječku na mobil. Nemáme už další. Každých deset minut se nás ptá, jestli náhodou nemáme náhradní. Dá nám práci dokola vřele odpovídat. Tobís se budí, má příšernej kašel. Zítra asi na houby nepůjde. Píšu, píšu, píšu. Peter Wright, můj miláček, prohrál v semifinále World Grand Prix Darts. Je skoro jedna, dvě scény mi ještě chybí. Musím je nechat na ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat