Spím s mamkou v manželský posteli. Už to máme pěkně natrénovaný. Ona vlevo, já vpravo. Koukáme na televizi a v noci posloucháme Noční proud na ČRo Dvojka. Od dnešní půlnoci je to jen samý Karel. Je rok od jeho úmrtí, věnují mu celý den. Do rádia na něj přichází zavzpomínat spousta hostů.
Ležím v posteli a tělem mi prochází historie. Podle písní. Je mi dvacet, třicet, deset ... hrozně intenzivní pocity, nemůžu usnout.
Mamka taky nemůže spát, neví, jak si lehnout, aby jí nic nebolelo. Pak najednou řekne: "Hrozně to uteklo ... ten život ... za chvíli nebude nic ... žádnej jinej ... škoda."
Kdysi jsem napsala báseň, že život je ten prášek, co vám zbyde na rukou, když chytnete motýla a pouštíte ho na svobodu.
Takhle nějak to asi bude.
Hezké, že tak "musíte" trávit pár dní s mamkou...jako kdysi:) Až se mi vehnaly slzy do očí, jak jedna věta stačí shrnout všechno. Ať se to ještě dlouho nestane skutečností. PS: jste neuvěřitelně na mamku podobná:)
OdpovědětVymazatPavla
Srdce se mi chvěje. Tak silné a hezké věty, že je jich škoda jen do článku na blogu. Prosím, schovejte si je Lucie do knihy. A díky. Marie
OdpovědětVymazat