úterý 21. května 2019

Jakou barvu chceš na nehet, pani?

nails
/zdroj pinterest/


Moje pedikérka ukončila po 25 letech svoje podnikání, protože se neuživila. Šla se nechat zaměstnat v úplně jiném oboru, protože vidina stáří, nemocí a neustálého strachu, jestli tento měsíc všechno poplatí, ji drtila čím dál víc. Zavedení eet účtenek a všeho, co s nimi souvisí, by ji zruinovalo. Navíc neustálé vysvětlování zákazníkům, proč je zase pedi o dvacku dražší (protože vyšší nájem, zdražuje voda, materiály ...), taky není nic příjemnýho. A záda v háji. Chodila jsem k ní 17 let.
Manikérka to zabalila před dvěma lety.
Pravda je, že jsem nebyla pravidelnou zákaznicí, spíš nárazovou.
Ale měla jsem je obě ráda.

Takže dnes jsem šla na pedi do vietnamského salonu, který má dobrou pověst. Nehty dělají hezky, ale pedikúra byla horor. Kromě toho, že jsem musela nohu držet ve vzduchu (čímž jsem zjistila, že nemám vůbec břišní svaly), nepoužívají břitvu (skalpel), ale takový škrabátko z drogerie. Pilník taky nemají, celé chodidlo se něčím namaže a pak takovou ostrou houbou vydrbe. Pak smyje. 
Po gymnastickém výkonu jsem dokulhala domů a ostrou kůži, která se mi rozdírala o boty, jsem si pěkně obrousila vlastním pilníkem. 

Nicméně mě fascinuje, že na 15 m2 je kromě pedikúry ještě 5 míst na nehty (všechny byly plné) a za závěsem nějaké polohovací křeslo. Nejdřív jsem se lekla, že je zubařské a za třetinovou cenu vám vyvrtají zub. Naštěstí tam barvili jen řasy a obočí. Všechno dělají ti samí lidé, kteří kolují. Takže když jdete třeba na nehty, vystřídají se na vás i 3-4 lidi. Aby nemuseli čekat nově příchozí, tak je rozdělají, všechno je zautomatizované, aby to bylo co nejlevnější a nejdostupnější pro všechny.
Jedna z vietnamských manikérek dnes během lakování nehtů zákaznice řešila po telefonu s lékařkou zdravotní stav své maminky, která je po první dávce chemoterapie a má horečku.
Tohle sdílený soukromí je na mě už trochu moc.

Mám z toho rozporuplný pocity. Za chvíli za tou plentou může bejt i kominík nebo gynekolog.


8 komentářů:

  1. Tedy Lucie, jste odvážná. Nemám vůbec důvěru k vietnamským pedi a mani.....léta chodím na pedi
    k paní, co dělala sestru na chirurgické ambulanci...to je pro mě dobrá kvalifikace. Martina

    OdpovědětVymazat
  2. Já nemůžu chodit k cizím lidem. Nemám ráda, když mi někdo cizí sahá na vlasy, tělo. Chodím k masérce kamarádce, kadeřnici kamarádce... jak skončí, budu nahraná. Jsi dobrá, že jsi tuhle posilovnu vydržela až do konce:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to přinejhorším beru jako pracovní materiál k dalšímu zpracování :-) Všechno se mi hodí.

      Vymazat
    2. Také mám tuto fobii, nesnáším, když na mě někdo cizí sahá. Jediné, co musím vydržet je proces u kadeřnice, ale oddaluji to, co se dá. Jednou jsem o této fobii četla, ale už nevím přesné pojmenování. Když vidím, jak se některé mé známe rochní na masážích všeho druhu, zavidím...........

      Vymazat
  3. Zase jste mě tak moc rozesmála, fakt máte ten dar. Jsem si to představila, jak tam sedíte s těma nohama ve vzduchu:-):-)Bomba, teda pro mě, jak jsem se zasmala:-) Zdravím Hanka H.

    OdpovědětVymazat
  4. Lucie doporučuji Janu Hlavatou z Fit ĺady, chodím k ní spoustu let
    Je nej a ještě pracuje jako kožní sestřička. �� I.

    OdpovědětVymazat
  5. posledních pár dní ve mně rezonuje téma "ocenění"...každý z nás chce mít za svoji (kvalitní) práci dobře zaplaceno, ale zároveň druhým chceme co nejmíň za jejich (kvalitní) práci zaplatit. to jednoduše nemůže fungovat. každý, kdo chce (kvalitně) posloužit druhým potřebuje zaplatit nejen za samotnou provedenou službu, ale za vše co s tím souvisí - tedy prostor, přístroje, suroviny, dopravu, účetní a "jánevímcoještě"... byla bych ráda, kdyby si to každý uvědomil a raději přidal dvacku za kvalitní pedikúru než pak držel nohu ve vzduchu a patu mu šolíchali jen tak pemzou jako doma. to jsou totiž vyhozené peníze. i já jsem sama sebe přistihla při objednávání granulí pro psa, že mi bylo líto dát o stovku víc místní rodinné firmě a radši jsem si je objednala u německého nadnárodního molocha. už to víckrát neudělám :o) snad se blýská na lepší časy, protože pozoruju na generaci našich mileniálních dětí posun od kvantity ke kvalitě a podpoře lokálních řemeslníků. aby řečeno jadrnými, ale výstižnými slovy babičky z pelíšků "skláři měli co žrát". zdravím eva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aby nejen měli co jíst, ale taky mohli třeba podporovat děti na studiích nebo si jednou za rok udělat dovolenou :-) Pája

      Vymazat