Tobi

Dnes bych se na příspěvek asi vykašlala, protože byl velmi výživnej den - o tom až v plný síle zítra.

Ale náš drahej Tobi má dnes druhý narozeniny, takže si to sem musím napsat, blog je zároveň moje rodinná kronika. Volali jsme mu do AU, že až se vrátí domů, bude tu na něj čekat dárek. On sice říká párek, ale my si rozumíme.

Děkuju všem, kteří jste se ozvali na moji výzvu, blog je vždycky první (nebo poslední) záchrana.

Když jsem minule psala, že když přestane psát blog Soňa, tak obalím ntb do černýho, tím jsem metaforicky myslela, že budu držet smutek. Ne že přestanu psát. Asi ta metafora byla moc slabá :)

Nebo to je alegorie?

Dnes už mám mozek mimo provoz!

Prosba

Jdu s ní nejdřív sem.
Sháním do příběhu nějaké informace a potřebuju ty odžité, ne zprostředkované z netu.
Pokud máte zkušenost se sociálkou, která přijde do bytu v případě, že vaše (něčí) dítě kouřilo trávu nebo spáchalo trestný čin, příp. jste sociální pracovnice, moc prosím, ozvěte se mi přímo do mailu.
Jde mi o to, jak vypadá v tomto případě návštěva ze sociálky.
Dítěti ještě nebylo 15 let.

lucie.smich@seznam.cz

Děkuju velice!

Kvíz

Co je ta plesnivá křížala uprostřed?

Víkend poměrně náročný.

Vyklízeli jsme a stěhovali Stelin pronájem. O pár ulic vedle, do našeho bytu. Bude teď bydlet tam.  Sice se tam celá rodina šérujeme, ale i takhle to bude fajn. Přece jen tráví čas i u nás doma (zejména když je nemocná, a to je přes zimu často) a ekonomicky to je značná úleva.

O ne/výhodách odděleného bydlení až jindy, to si nejdřív musím v sobě nějak zpracovat, ale pravda je, že jsme si na to zvykli a jsme rádi, když Stela přijede, a taky jsme rádi, když odjede.

Jsme s I. hrozně rádi sami, je to dost návykový.

Koukáme na biatlon, sjezd, tenis, on mi vaří, já mu peru, jdeme s pejskem ven ... kdyby nám chodil důchod, tak jsme jak z reklamy na stáří!

Pan LM

/foto ČTK/

Je smutný, že odcházejí herečtí bardi.

Jeden za druhým.

Poslední roky už nejsou ani vidět v tv,

protože pro ně nejsou role.

Točí se úplně jiný příběhy.

Bohužel.

Soumrak blogů

Mám štěstí, že mi nevadí ani leden, ani zima, mráz, sníh, déšť ... prostě nečas.

Mně je dobře, a to i přesto, že beru atb na svý zatracený dutiny. Dokud si totiž nenechám vysekat oboustranně větší průchod v kosti, budu mít problémy.

Ale počasí je pro mě fajn.

Můžu psát, číst, chodit do kina, baví mě to.

Posledních pár měsíců, možná dokonce rok dva, si všímám, jak zanikají blogy, které jsem ráda četla. Buď se odmlčí úplně nebo mají příspěvek jednou za dlouhý čas. Výjimky naštěstí existují. Protože až zavře Soňa, tak balím notebook do černýho.

Teda takhle, já nejsem každodenní čtenář blogů, ale když už jdu něco napsat, tak si většinou přečtu i pár cizích textů.

Život se prý přestěhoval na instagram.

Asi jsem jediná, ale mě moc nebere. Jedna fotka - no a co jako? Možná hezky stylizovaná, možná zachytí zajímavou vteřinu, jenže pořád - no a co? Já prostě potřebuju text.

Jenže málokdo chce trávit čas psaním a taky prej už není dost čtenářů.

Kam chodíte na kukandu vy?

Zamilovaná

do seriálu. Kidding/ K smíchu.
Je z produkce HBO, v hlavní roli Jim Carrey, půlhodinovky.

Hlavní hrdina je komik z dětského pořadu, který v soukromí prožívá velkou krizi. Ale je to znát jen v náznacích, protože on se snaží být za všech okolností hodný a pozitivní, což ho ničí. Svět ho miluje, ale on čím dál víc trpí, že jeho televizní tvář je příliš daleko od jeho skutečné.

Ten rozpor požírá nejen jeho, ale i blízké okolí.

Miluju, když napětí vzniká z jiných věcí než jsou vraždy a jiné násilí, když obyčejné věci jsou natočeny tak, jak je nečekáte, když zdánlivě obyčejné a jednoduché scény mají svůj skrytý význam a vy prostě musíte dávat pozor, jinak se vám polovina zážitků schová za roh. 

Miluju, když tohle někdo umí vymyslet a natočit.

Sanitární den

Dneska jsem si opravdu potřebovala odpočinout od psaní.
Tak jsem si naordinovala úklid ozdob.
Prohlídla jsem si je, potěšila se.
Vyklidila jsem jim další dvě police v ložnici ve skříni.
Stejně v nich byly naprosto nedůležitý věci, kterejm bude líp v tříděným odpadu.
Za chvíli už asi nebudeme mít doma vůbec nic jinýho :)
Tohle je poslední várka vydraženejch kousků za pár korun.
Chce to jen mít štěstí.

Zápisky

Ráno jsem vstala, uklidila z tašky předvčerejší nákup, nasoukala nádobí za tři dny do myčky (nadvakrát), začala prát prádlo (odhadem to bude 8 praček) a čekala na paní Malinovou, která s láskou a skvěle uklidí to ostatní. Pak mi došlo, že paní M. se ještě sluní v Egyptě. Tak jsem vytáhla aspoň vysavač.

Několik dní v kuse jsem totiž psala, o tři dny dýl, než jsem si myslela, a v deset večer jsem odevzdala práci. Během cca 10 denního maratonu jsem zjistila, že:

- jsem ztratila Tobiasův australský rodný list, aniž bych ho naskenovala a poslala tam, kam jsem měla

- někdo z rodiny ztratil svazek klíčů s cca 15 klíči (všechny máme pochopitelně jen jednou, proto byly na tak velkém a objemném svazku se šňůrou), takže nemůžeme udělat v bytě odečet vody, vodoměr je za zamčenou mříží

- neumím napsat anotaci ke své knize

- pán, který mi psal, že Vánoce jsou každej rok, mi stále neposlal "maly slatky stromecek" a "cesky stary art deko stojan tac na cukrovy dezert"

- v albertu neměli ředkvičky, ani kakaový/čokoládový pudinkový prášek

- půlka vánočního stromečku už je zemi, tak ho asi odstrojím

Nicméně to nejdůležitější je v pořádku:

Tobís se svojí maminkou konečně doletěli po 40 hodinách do Austrálie, dvakrát přestupovali v Číně a jednou zažili nouzové přistání (letadlo se vracelo do Číny kvůli paní, která měla zdravotní potíže).

Teď už se koupou v oceánu. Vrátí se za dva měsíce.

Dnes jsem úplně sama.

Potřebuju to.

Pár knih

Dlouho jsem sem nedala žádné tipy na knížky.
Ale nejsou všechny čtecí, v tom beletristickém slova smyslu.

Kniha je hlavně o současných perličkových ozdobách, ale je tam i pár stran a fotek o historii

Podle návodů si můžete ozdoby i sami vyrobit.

Ale ty nové už pro mě kouzlo nemají.

Spoustě lidem se ale líbí víc, protože jsou takové lesklé a čisté.

Zajímavé povídky.

Přečetla jsem rychle.

První knížka Eleny Ferrante,

ještě než napsala Geniální přítelkyni.

Zajímavý je, jak umí zaujmout hned první stranou.

Talent nevysedíš.

Čtu ve slovenštině, protože jsem ji dostala od slovenské kamarádky.

Román nizozemské spisovatelky Doly de Jongové, která se zachránila před holokaustem emigrací do USA, v roce 1954 její americký nakladatel odmítl jako nemravný a také nizozemská redaktorka ho v první reakci označila za "nestoudný, nepublikovatelný". Když kniha přesto téhož roku v Amsterodamu vyšla, rozpoutala se kolem ní vášnivá polemika. Citlivě a přesvědčivě napsaný příběh však nakonec ohromujícím způsobem zvítězil nejen u literárních kritiků, ale především u čtenářů. Komorní román Strážkyně domácího krbu líčí vztah dvou žen, který balancuje na rozhraní přátelství a lásky. 

Přímá, jednoduchá kniha, na kterou ale pořád myslíte.

Dárek od Stely.

Jednoznačně mě Stela přecenila.

Myslí si asi, že jsem chytřejší, než jsem.

Ale aspoň některé kapitoly snad učtu!

Šumavu jsem darovala tátovi.

Má ji rád.

Na tuhle knihu mě přivedla pondělí

Životopisná kniha o Astrid napsaná napůl pro děti, nebo pro teenagery?

nevím, ale přečetla jsem ji jedním dechem.

Teď ji má Stela.

Pro Stelu.

Štěstí není nikdy dost.

Výborná kniha!

Pokud nerozumíte dnešnímu slangu, poučíte se.

A hlavně pobavíte.

Kuchařka pro Stelu.

Skvělá.

Z jedné strany řeší (zdraví, figuru),

z té druhé hřeší.

Prostě život.

(Ivan by ji chtěl taky.)

Výstava

V pátek odpoledne jsem si sedla k pc a doteď skoro ještě ani nevstala.
Dost jsem neodhadla, kolik práce mě čeká, takže plánované kino neproběhlo ani náhodou.
To mě mrzí nejvíc.

Zítra ráno musím vyrazit aspoň ven se psem, potřebuju vzduch, vítr, zimu, škoda, že už skoro slezl sníh, ten mám taky ráda.

Před týdnem jsem byla na výstavě starých ozdob v Roztokách u Prahy, pocházejí z muzea ve Dvoře Králové. V tomto regionu dodnes jsou dvě sklářské firmy, které navázaly na tradici výroby vánočních ozdob a podle starých vzorů vyrábějí ozdoby i dnes. Protože o tom existuje málo literatury, jezdím na výstavy ráda, často se tam o historii dozvím spoustu nových věcí.

V Roztokách bylo možné si ozdoby koupit, ale všechno už jsou to vlastně repliky těch starých, které sbírám já. Ale je dobře, že Češi se znova nadchli pro české sklo, které vytlačuje umělohmotné ozdoby z Číny. 

Mimochodem vůbec jsem nevěděla, že v 70. letech přijeli do skláren Japonci, aby okoukali a zkopírovali know how výroby ozdob, což se jim povedlo. Začali vyrábět vlastně ty samé ozdoby a česká výroba na několika místech skoro nebo úplně zanikla.