Od včera myslím na zbytečnou smrt dvou slovenských novinářů. Resp. jednoho novináře a jeho přítelkyně. Mám pocit, že se opravdu muselo stát něco takhle hroznýho, aby se nejen u našich sousedů změnil politický i občanský postoj k novinářské práci. Už dlouho se mi nelíbí, že zejména naši vrcholní politici se o novinářích vyjadřují jako o hnoji a škůdcích. Podle mě už to dávno překročilo únosnou mez. Včera jsem kvůli tomu koukala na Události a komentáře, kde se rozebíralo, že vlastně novináři často přebírají práci policie, která nepracuje tak, jak by měla.
Proč asi?
Takže jedinou skutečnou pojistkou demokracie jsou svobodná média, která jako jediná vytahují zpod koberce kauzy, které by si tam jinak pěkně vyhnily. Občan přece nemusí vědět všechno.
Vrcholem je pro mě včerejší (ne)vyjádření soustrasti našeho prezidenta pozůstalým.
Když už u kohokoli z nás selže prachobyčejná slušnost, je to alarmující.
Včera ráno, když jsem se o smrti slovenského novináře a jeho přítelkyně dozvěděla, první, co mě napadlo, bylo, co na to náš prezident řekne, když on sám trvale přispívá k dehonestaci novinářské profese. Nepřekvapil mě.
Mezi novináři mám kamarády, ale postupem let si skoro všichni z nich našli bezpečnější novinářskou práci kytičky, poličky a celebrity.
Vůbec to nepodceňuju, protože z jejich vyprávění vím, jak je dnes složité obstát i u substrátu na květiny, když tlak šéfredaktora, direktora a korporačních mašinérií je masírkou celého novinářova těla i duše. Co se bude muset stát tady, aby se situace opět znormálnila, radši nedomýšlím.
Nicméně ty, kteří mají odvahu dělat investigativní žurnalistiku, bychom si měli hýčkat.
Ve svém vlastním zájmu.
P.S. Zítra nesu notebook do servisu, tak nevím, jak dlouho budu mlčet :)