Novináři


Have you always wanted to journal but don't really know where to start? Here are some ideas of how to get started with journaling plus two journaling myths that might be keeping you back. Click to read more.
Od včera myslím na zbytečnou smrt dvou slovenských novinářů. Resp. jednoho novináře a jeho přítelkyně. Mám pocit, že se opravdu muselo stát něco takhle hroznýho, aby se nejen u našich sousedů změnil politický i občanský postoj k novinářské práci. Už dlouho se mi nelíbí, že zejména naši vrcholní politici se o novinářích vyjadřují jako o hnoji a škůdcích. Podle mě už to dávno překročilo únosnou mez. Včera jsem kvůli tomu koukala na Události a komentáře, kde se rozebíralo, že vlastně novináři často přebírají práci policie, která nepracuje tak, jak by měla.
Proč asi?
Takže jedinou skutečnou pojistkou demokracie jsou svobodná média, která jako jediná vytahují zpod koberce kauzy, které by si tam jinak pěkně vyhnily. Občan přece nemusí vědět všechno.
Vrcholem je pro mě včerejší (ne)vyjádření soustrasti našeho prezidenta pozůstalým.
Když už u kohokoli z nás selže prachobyčejná slušnost, je to alarmující.
Včera ráno, když jsem se o smrti slovenského novináře a jeho přítelkyně dozvěděla, první, co mě napadlo, bylo, co na to náš prezident řekne, když on sám trvale přispívá k dehonestaci novinářské profese. Nepřekvapil mě.
 
Mezi novináři mám kamarády, ale postupem let si skoro všichni z nich našli bezpečnější novinářskou práci kytičky, poličky a celebrity.
Vůbec to nepodceňuju, protože z jejich vyprávění vím, jak je dnes složité obstát i u substrátu na květiny, když tlak šéfredaktora, direktora a korporačních mašinérií je masírkou celého novinářova těla i duše. Co se bude muset stát tady, aby se situace opět znormálnila, radši nedomýšlím.
Nicméně ty, kteří mají odvahu dělat investigativní žurnalistiku, bychom si měli hýčkat.
Ve svém vlastním zájmu.
 
P.S. Zítra nesu notebook do servisu, tak nevím, jak dlouho budu mlčet :)
 
 

3x film

Včera jsme s I. nacvičovali na důchod.
Brzy odpoledne jsme byli v kině na pohádce, pak jsme jeli nakoupit do tesca (maj tam, táto, zlevněnou drogerii a já zrovna potřebuju tolik prát), pak oběd v restauraci a znova do kina na podvečerní představení. Potom už jen honem domů, pohádat se se Stelinou pubertou (to už bych v důchodu ráda vynechala), v telce soutěžní hra o našem těle (schválně, mámo, kolikrát se trefíme, zajímavý je, že odpovídáme oba dva stejně - stejně blbě, to bude těma společnejma rokama, no vždyť letos už máme 30 let od svatby, měli bysme někam jet!). A spát brzo, ať neponocujem, to škodí zdraví. V půl jedenáctý už každej ve svý posteli, akorát psa si v noci střídáme. Většinou začíná spát u I. a pak se přestěhuje ke mně.
Hezkej ten důchod jednou bude.
Akorát, že já žádnej mít nebudu, snad ten I. neumře dřív než já, abych si mohla dopřávat z jeho zaměstnanecký renty, když já jsem ta volná noha. Já budu muset psát až do smrti, jestli to teda ode mě bude pořád někdo odebírat, to teda nevim.
 
 
Jít sami dva na animák je podezřelý, kór na malým městě, i promítač a vstupenkář v jedný osobě se divil. Ale pak uznal, že na fotbal (proč fotbal?!) můžeme i ve dvou (chtěli jsme si půjčit nějaký dítě, ale zrovna nebylo žádný v dosahu). Na film jsem šla ze studijních důvodů, protože jsem napsala ten animák, trochu se totiž dotýkáme v tématu, ale hned po pár minutách bylo jasný, že do zelí si nelezeme. Navíc tohle je opravdu skoro celý o fotbalu, děti se během projekce zasmály asi pětkrát, moc je to nebavilo, o to víc se věnovaly cole a popcornu, chápu. Jak dopadne to moje veledílo jsem fakt zvědavá, nemůžu se dočkat, až animátoři rozpohybujou figury, jsou to skoro samý zvířata. A jaký pěkný!
 
 
Na Prezidenta Blaníka bysme šli, i kdyby recenze byly ještě horší, než byly. Pobavili jsme se, ale vlastně to je spíš smutný. Je to jako se smát medvědovi, jaký má drápy, protože nevěříte tomu, že vás jima brzo roztrhá. To jsem zase použila příměr, ale je to tak.
Objevili jsme krásu první řady, nohy natažený metr před sebe (I. dva metry), naše kino má u sedaček dřevěné poličky na odkládání nápojů, můžete si přinýst kafe, alkohol, cokoli, paráda.
 
 
 
Večer před tím (takže v pátek) jsme se dívali na film Landline, který jsem vybrala jako rodinný, že se na to mrknem všichni tři. Stela nejdřív pyskovala, že to bude zase pro starý, ale když příběh začínal sexem v lese na stojáka u stromu, tak ji to nějak uklidnilo. Podobné filmy asi nejsou pro každýho, chvílemi vám to připadá jako komedie, pak parodie, mihne se i drama ... než si člověk v sobě po hodině srovná, že to je nejvíc ze všeho pravda pravdoucí, protože vy sami se takhle nedokážete podívat na své letité manželství, na problémy a postoje svých dcer atd. Prostě je dobrý, když vám to někdo ukáže.
 
Hezkou neděli!
 

Kniha, kterou jsem dočetla až do konce


Málo teď čtu. A ještě míň dočítám. Největší problém mám s tzv. českými bestsellery, které jsou tlusté jak Jirásek a já se přistihuju, že si u čtení přemýšlím úplně o ničem jiným. To není správně.
Ale PS mám ráda, i když se taky dlouho nemůžu začíst a říkám si vydrž, vydrž, ono tě chytne, vždyť už ji/sebe znáš. A naštěstí taky jo.
Sice je tahle kniha taky trochu tlustá, ale učetla jsem ji. A často žasnula i žasla (nevím, co je česky správnějšejší). Vyprávět příběh z pohledu desetiletýho kluka bych rozhodně nedokázala (ani asi kdybych někdy desetiletým klukem byla). Pak je tam ještě rovina jeho matky, nepříliš úspěšné herečky, a pohled babičky, které zemřel muž, hrabe listí na zahradě a peče na kšeft dorty.
Víc než slovo literatura bych v případě PS použila zápisky, které vrší děj, až je z toho příběh.
Líbilo se mi to.
(Dočetla jsem dnes ve tři ráno.)
 

Zážitky

Věra Chytilová

foto Martin Gust, ČTK
 
Nevím, jestli jste objevili, že Český rozhlas významně rozšiřuje své portfolio a kromě audio zážitků nabízí na svém webu i ty filmové. Do 12.3. máte jedinečnou možnost podívat se na 4 školní filmy Věry Chytilové, které zřejmě na omezenou dobu propůjčila Českému rozhlasu FAMU.
Dva z nich jsem nikdy neviděla a jenom jsem si díky jim zase potvrdila, že když má někdo talent, tak dokáže originálně zpracovat jakékoli téma.
Určitě stojí za vidění!
 
 
Užívám si domácí rekonvalescenci, v noci mi nebylo úplně fajn, tak jsem viděla olympijský freestyle (ani neumím tyhle nové disciplíny přesně pojmenovat), pak tance na ledě a hokej Slováků s USA. V půl šestý jsem šla spát, v šest vstávala Stela do školy.
Neumím mít v životě časovej ani jinej řád, tohle mi naprosto vyhovuje.
 

Doma nejlíp

Výlet do nemocnice. Nesnesitelná bolest břicha, tlak 200/115, takže rychle na příjem. Narvaná čekárna, ale s heslem STATIM všechny předběhnete. Dg: cysta. V pátek operace, naštěstí to šlo laparoskopicky. Hurá. A ještě byl volnej nadstandard! Sice vypadal jak z filmů Karla Kachyni z minulého století (moc bych nedala za to, že Městem chodí Mikuláš se natáčel přímo tady). Koupelnu jsem měla přes hlavní chodbu v kumbále s bezpečným i nebezpečným odpadem, a že není jen moje, jsem zjistila, až když několikrát nebyla volná. Dělila jsem se ještě s jinými nadstandardy. Půl metru vysokej rantl ke sprchovýmu koutu se překonával po operaci opravdu těžko, byla to výzva! Ale pokoj byl jenom můj a v něm televize! Takže jsem se dívala na olympiádu a to mi udělalo moc dobře. Ta Ledecká, co?!
Jsem ráda, že to mám za sebou (doufám tedy) a nechci se rozepisovat o našem zdravotnictví. Protože to je prostě systémově v hajzlu. Jakmile zdravotníci zjistí z papírů, že píšu, dozvím se i to, co nechci. Ale ono stačí i jenom pořádně koukat a poslouchat.
 
Všechny nedostatky supluje obrovské nasazení sester, sanitářů a doktorů. Jsou to fakt hrdinové. Přestože nemocnice v centru Prahy, prostředí příšerné, při čekání za dveřmi operačního sálu cítíte ohřívané obědy z platových krabic a chodba vypadá, že na vás za chvíli spadne kus omítky. Možná i zdi. Jenom se děsíte, jestli takhle starejma přístrojema i operují ...
Já bych asi v takovým prostředí nedokázala pořádně pracovat, protože mě to hrozně ovlivňuje. Jenže oni nemají na výběr. Doma na stole nikoho řezat nemůžou.
 
Vtipnej byl ještě jeden pan doktor, kterej přišel z úplně jinýho oddělení a v rámci předoperační prohlídky mi vynadal, že se podílím na seriálovejch shitech, který oblbujou národ, asi se holt neumím živit jinak. Což je velmi osvěžující, když to slyšíte pár minut před operací. Ještěže mě neoperoval, to bych fakt měla strach.
 
Kontrolní otázka: Jak otevřete okno, abyste vyvětrali, když jeho dolní klička je minimálně dva a půl metru vysoko?
 
 



Tohle už je lepší výhled :)
 
 

Věčně zamilovaná


 
 
Minulý týden ze středy na čtvrtek jsem nemohla v noci usnout. Nebylo to tím, že jsem v jiným prostředí, ale v hlavě se mi odehrával příběh a já nechtěla, aby se odehrával. Jenže se tomu nedalo zabránit. Když se mi po několika hodinách začaly i samy sypat dialogy, to už jsem byla zoufalá. Fakt nechci tenhle příběh psát! Není to moje téma, ani můj žánr.
Usnula jsem nad ránem.
Ráno to vyprávím zbytku rodiny u snídaně, zase mi nikdo nevěří, že do mě takhle vstupují příběhy.
Vyprávím jim děj.
Vždyť je to prej skvělý.
Ach jo.
Tak honem bez ladu a skladu (mezi hlídáním Tobíse a jeho spaním) nahodit poznámky.

Chtěla jsem psát úplně něco jinýho, ale musím nejdřív napsat tenhle film. Jinak si totiž nevyčistím hlavu, ty postavy mi tam pořád strašej.
Možná to nebude vůbec k ničemu, napíšu to a hodím do šuplíku. V lepším případě s tím začnu otravovat nějakýho producenta v ČT, protože to vidím na tv film, ne na velkej do kina. Bude mě to stát spoustu sil a času. A pokud to nedokopu k realizaci, zase pár týdnů/měsíců pracuju zbytečně a zadarmo.
Takhle to u scenáristů chodí.
Teď v sobě musím nastartovat proces zamilování se, bez toho příběh napsat neumím.
Snad mi to půjde.
 
 

Hory

Rakousko je krásná hornatá země plná milých lidí; sedláků, kteří hospodaří na svých polích a mají krásné čisté chalupy s vyřezávanými dřevěnými balkony; je to země s čistými záchody, ať už jste kdekoli; země s mnohem levnějšími a kvalitnějšími potravinami, i když jdete do nejlevnějšího supermarketu. Z toho jsme byli v šoku asi nejvíc. Před odjezdem jsem totiž byla v českém penny koupit Tobísovi bio jogurt a zjistila jsem, že ho nevedou. Ve srovnání s rakouským penny je zboží u nás doslova odpadkový koš. Vizuálně, kvalitou, akorát cenou ne. Naopak si musíme ještě připlatit. Původně jsem si chtěla koupit v outletu kabelku bree, po který prahnu už dlouho, ale nakonec jsme si místo jedný kabelky přivezli plný auto potravin.
 
Bydleli jsme přes airbnb v bytě Holanďanů, kteří si koupili v krásném alpském domě velký byt a když ho nevyužívají sami, tak ho pronajímají. Byl to dost luxus, což jsme nečekali, protože ho měli v katalogu dost špatně nafocený. Sice jsme si vezli povlečení a ručníky a nebyla tam wi-fi, ale týden offline mi vyloženě udělal dobře. A cena za bydlení byla velmi příjemná. Velká kuchyň s jídelnou a obývákem a dvě ložnice s vlastní koupelnou. Všechno nové. Dva dny jsem se testovala, jestli by se mi nežilo líp v minimalismu ... ale ne. Hodně brzy mě to začalo nudit. Ale na dovolenou to bylo fajn!
 


 Tobi se v Galerii moderního umění v Salzburku učil lézt po schodech.
Bylo jich tam opravdu hodně.
 


 Tohle není instalace, ale skutečné jídlo v restauraci v galerii
 

 U sedláků
 


 Skvěle se mi osvědčily zimní boty keen.
Nebyla mi zima, nikde mě netlačily, neklouzaly.
 
 V celém bytě byly černé záclony (a nebylo to kvůli stínění oken).
Zajímavý.
 

  Trošku jsme s tím minimalismem v kuchyni zatočili.
 
 Hlídala jsem.
Jde mi to moc hezky.
 
 
 

Jízda

Naše chodba by mohla vyprávět.
Hlavně děti ji milujou, protože odjakživa se tu může jezdit na čemkoli, hrát vybíjená, fotbal, psi se tu kočkujou, králík tu bydlí, kdyby sem nasněžilo, tak se tu jezdí i na lyžích.
A když hlídá Tobíse Stela, vždycky vymyslí nějakou ptákovinu. Jako třeba bednu od hraček na skateboardu.
 

 
Ráno odjíždíme na hory, sbaleno pochopitelně nemám, takže si musím dát budík. Máme v Rakousku pronajatý byt přes airbnb, ale až dnes jsme zjistili, že tam není ani povlečení, ani ručníky, ani Wi-Fi a co všechno dalšího tam není se dozvíme až na místě. To zas bude improvizace. Zřejmě tedy nebudu psát, pokud někde nedohoním nějaké připojení.
O to víc si ale budu číst!
A hlavně budu hlídat, aby si mladí zaprknovali.
Stela zůstává poprvé sama doma. Má jarní prázdniny a plány, které jsou na hony vzdálené těm našim.
Tak ať to všichni ve zdraví a pohodě prožijeme!