Dopsáno


Jestli něco umím, je to okamžitá koncentrace ke psaní.
Stejně v hlavě píšu téměř u všech činností, které dělám.
Někdy i týden nevybalím kufr z dovolené, nebo celý den nákup z tašky (a rozteče se mi tam, co jen jde), ale umím zasednout k pc a propadnout se do příběhu.
Na lusknutí prstů.
Proto jsem strašně dlouho netušila, co to je ta prokrastinace.

Animák dopsán.
Přestože jsem dnes částečně hlídala Tobiho, je nahrubo hotovo.
Mám dva dny na pročištění textu a opravy. V pátek odpo scénář musí letět k producentovi.
8.8. jsme se sešli, přinesl mi knížky, které jsem měla jako zásobárnu situací pro příběh. Chyběl ale velký oblouk, vlastně jakýkoli oblouk děje. Taky jsem měla tři pokusy kolegů, kteří se snažili příběh napsat přede mnou, ale z různých důvodů se jim to nepovedlo. Mohla jsem od nich použít, co jsem chtěla. Myslím, že jsem nepoužila nic. Možná nějaký detail, od kterého jsem se odrazila. Už sama nevím. A taky netuším, jestli je můj pokus aspoň o mák lepší.
Psala jsem na střídačku skoro 5 měsíců.
Hrozně času, když vím, že 150 stran dovedu i za 5 dnů (Karavan). Jenže u něj jsem už měla příběh v hlavě, pouze jsem ho sypala na papír.
To je na psaní nejtěžší. Jasně před sebou vidíte děj, ale někdy/občas/často ho nedokážete protlačit z hlavy ven. Nebo jo, ale cítíte, že to neodráží přesně to, co jste chtěli říct.
Existuje mnoho knih, jak se to naučit.
Pokaždý, když jsem do nějaký nahlídla, byla jsem ještě víc zmatená.
Platí sice určitý základy, vzorce a schemata, ale ty se vždycky dají dodatečně do příběhu vtlačit.
Úplně nejdřív ale musíte mít nějakej příběh.
A musíte jím žít. Propadnout mu. Věřit mu.
To je úplně nejtěžší. Ale nikdy to samo o sobě nezaručuje kvalitu a úspěch. Je to jen začátek dlouhý cesty.
 
Jdu se odměnit!
 
 

1 komentář: