Tobias

 

Tak už ho máme!
Váhu jsem zapomněla, ale měří 50 cm.
A je zdravej a krásnej!
Hurá!!!!

Narodil se dnes/včera (protože v Sydney) a dal rodičům pěkně zabrat. Nechtělo se mu ven.
Přála bych si, aby z něj byl světový tenista (australský, s českými kořeny).
A my se budeme jezdit na něj dívat na Australian Open.
:-)

U svých dětí jsem žádný plány neměla.
Vyrůstaly úplně nekoordinovaně.
Teď to bude jiný.
Protože nemusím vychovávat.
Protože vnuk!

La la la la la

Asi budu ukamenována, ale film La La Land aspiruje na můj nejhorší filmový zážitek roku.

Marně jsem v něm hledala těch 14 nominací na Oscara, první hodinu a půl jsem se prostě pronudila. Až poslední půlhodina nabrala spád, takže mi aspoň rychle utekla.

Kritiky mluví o senzaci, magii a skvělé filmařině, ale mně to přišlo přestylizované, a taky nemám ráda herečky, kterým jsou i přes svetr vidět žebra zepředu i zezadu, a působí dojmem, že do 14 dnů zemřou na anorexii (asi závist nebo co).

A pak příběh ... vím, že v muzikálu musí všechno fungovat zjednodušeně, ale opravdu nechápu ty ódy, když každých pět minut mám pocit, že tenhle děj už jsem viděla a četla snad stokrát.

Víc než o filmu jsem přemýšlela o sobě, že jsem asi už cynická a okoralá.

Ale když z naší pětičlenné výpravy se film líbil jen jednomu (15letá kamarádka Stely), tak musím přiznat, že tentokrát byla naše kino návštěva dost neúspěšná.

 

 

Na čem teď ujíždím

Miluju dívat se na příběh, který bych nikdy nevymyslela, poslouchat dialogy, které mě plní závistí a obdivovat režisérův rukopis. Hned po první minutě jsem věděla, že tenhle způsob vyprávění a zobrazení už jsem někdy viděla. Po úvodních titulcích mi to došlo (to brzo). Autorem scénáře a režisérem je Paolo Sorrentino. Určitě znáte film MLÁDÍ, který uhranul snad každého, kdo ho viděl.

Tohle je jeho první seriál. Ten zázrak se jmenuje Mladý papež.

 

Ať ve vás název vyvolá jakékoli představy o příběhu, zaručeně se mýlíte.

Hned v prvních obrazech vidíte nahého papeže, kterého hraje Jude Law (ale jen zezadu :-)).

Pokud máte v katolické církvi nejasno stejně jako já, trochu se přiučíte, ovšem zábavnou metodou. Nikdy totiž nevíte, kdy si papež dělá legraci, a co myslí doopravdy vážně. To, že sám nevěří v boha? Nebo že bůh bydlí vedle Velkého vozu v dvojdomku se soukromým bazénem?

Chvíli se bavíte, chvíli vás mrazí.

A ta hudba!

A Diana Keaton v roli jeptišky.

Ta kamera!

 

Jsem z toho úplně vedle.

Vysílá HBO.

Snědla jsem šest svazků ředkviček a jedny rumové pralinky.

Holt ženy v mém věku už musí kromě duševní potravy dbát i na pestrost stravy!

 

Běžky nebo pěšky

Když jsem byla malá, možná ne úplně tak malá, prostě na základce, musela jsem povinně chodit na běžky. Protože byl táta trenér lyžařů. Vůbec mi to nešlo a vůbec mě to nebavilo. Ten "mus" prostě na mě odjakživa nefunguje. Ani na moje děti ne. Stelu přestalo bavit sjezdování, protože s námi musela na kopec. Nikdy by mě nenapadlo, že by šla dobrovolně na běžky. A protože nás už druhý rok ukecávala, abychom jí je koupili, tak jsme podlehli. Sněhu je tolik, že na zápraží nazuje lyže a hned za domem máme pláně. Musím přiznat, že je to nádhera, spousta sousedů už si zakoupila běžky taky a chodí se jen tak projít po polích s dětma, se psem, nebo i sami.

Zítra si jde koupit boty na běžky můj muž. Lyže dostal od mého táty.

Já zatím odolávám :)

 

 

Prosba: Už několik večerů a nocí věnuju hledání vánočního videa, které jsem kdysi viděla a zaboha ho nemůžu najít. Bylo (tuším) v nějakém krátkém lesbickém filmu, kde na Štědrý večer rodina tančila kolem stromku a jejich dcera při té příležitosti všem oznámila, že je lesba. Bylo to neskutečně působivý. Vůbec mi nejde o ten konkrétní film, ani o žádný coming out, potřebuju pro jednu svoji scénu najít tenhle vánoční zvyk - mám pocit, že se to odehrávalo v některé severské zemi. Ale nevím. Prostě se rodina chytne za ruce, zpívá vánoční píseň a chodí kolem stromku.

Kdybyste nějaké takové video měli/ našli, byla bych vám neskonale vděčná. I za jakoukoli informaci.

 

 

A už dost těch krámů!

 

Koupila jsem si zase pár "nových" ozdob, a protože pán prodával ještě tuhle dřevěnou krabici, koupila jsem si ji taky. Na ozdoby. Víte, k čemu ale sloužila původně? Možná ještě někde slouží ...

Ozdoby jsou super.
Miluju baňky, které jsou křehké jak průsvitný papír. A v každé pavučině je jiný pavouk.
Krása.

Už ale musím se svými poklady brzdit. Zdaleka tady neukazuju všechno, co si koupím. Mám různé podivnosti - dřevěné i kovové, a objevila jsem nový zdroj, kde takovou veteš zakoupit. Ale nechci to přehnat, abychom za chvíli nebyli zavalení.

A taky - vkus zbytku rodiny je docela jiný.
Zatím mě ale tolerují.

 

Takhle by se mi líbilo žít!

/zdroj: pinterest/



Díky, díky, díky!

Moc děkuju všem za knižní tipy!!!!

Všechno poctivě pročítám, Mravenečka mám doma ještě po dětech. Jinak mě asi nejvíc oslovily knížky z Baobabu. Ta lehká alternativa mě baví.

Sněží.
Pořád říkám, že Vánoce by se měly o měsíc posunout. Děti by si to víc užily. Všichni bysme si to víc užili. Venku je hezčí pohádka než v televizi.

Jinak začátek roku nic moc.
Taky máte pocit, že všemu šéfujou ženský? Ty ženský, který jsou horší než chlapi?
Neumím s nimi komunikovat, natož se domluvit.
Ne, nemohla bych být feministka.

Na zlepšení nálady mi dnes Stela pustila:

Třetí díl je rozhodně lepší než propadák druhý, ale jednička je jednička. Nedoporučuju pouštět v češtině. Úplně to zničí.

Neodolala jsem

Trénuju na roli babičky.
A to tak, že jsem včera koupila klučičí obleček.

Jinak jsem snad nachystaná dobře, protože jestli dítě bude po mejch dětech, tak to se dopředu Monice stokrát omlouvám. Připravuju ji na to, že důležitý je přežít první rok, pak si to celkem sedne. Já aspoň jiný ambice neměla. Jen přežít. A kolikrát to bylo k nepřežití.

Se Stelou jsem půlku těhotenství strávila po nemocnicích, takže jsem neměla ani nic nachystáno. Táta mi v Liberci koupil starší kočárek z garáže (jakože tam byl uskladněnej). Oblečky jsem pak koupila na inzerát, všechno v jedný bedně. Skoro všechno. Od narození do mých šesti týdnů se o Stelu staral můj muž s mojí mamkou, která zrovna (naštěstí!) šla do důchodu.

 

V šesti týdnech Stely mi vyndali žlučník, o dva týdny později jsme se stěhovali do pronájmu, a během dalšího měsíce začali stavět dům. Od Steliných tří měsíců pracuju. Bylo to nutný ekonomicky, ale taky záchrana pro moji psychiku. 

Nikdy jsem si nekoupila žádnou knihu o výchově dítěte, ani žádný časopis typu Maminka. Jednou jsem to prolistovala u kamarádky a dostala jsem tak hroznou depresi, že si od tý doby myslím, že to je čtivo jen pro silný ženy. Moje děti se vyvíjely úplně jinak než v příručkách, a tak vím, že důležitý je NESROVNÁVAT je. Ani podle knih, ani podle dětí kamarádky, prostě žít přirozeně.

Jo, a taky jsem ani jedno dítě nekojila.
A nic jim nechybí.

Když si to takhle hezky přehledně napíšu, tak vidím, že Kryštof žije hodně podobnej život jako my, i když na druhým konci světa. Vlastní, a trochu hektickej. Ale nemám povolení o tom psát, tak nebudu.

Chtěla jsem vás poprosit - vás, který jste uhranutý knížkama, jaký dětský knížky (z těch novějších) jsou pro vás zásadní? Co mám postupně nakoupit? Dětskou literaturu jsem úplně přestala sledovat a mám v tom nepřeskočitelnou propast. Kdybyste mi napsaly tipy, budu moc ráda. A taky nějakou knihu na úplný začátek, asi leporelo? Fakt nevím.
Děkuji vám za vaši pomoc a buďte všichni veselí a šťastní!

Ladím se

Zjistila jsem, že čím jsou ředkvičky hezčí, tím horší je jejich chuť.

Kolikrát koupím chudinky - a chutnají náramně, v Budapešti jsem koupila červené koule, které vypadaly jak z Elle, ale chutnaly jak z Blesku.

Není to úplně pravidlo, ale stává se mi to poměrně často.

 

Poslední dny se ladím na psaní, na nový příběh.

Nakonec dramatickou věc o lásce přece jen předběhla v mé hlavě komedie. Prostě se mi cpou před oči scény a dialogy z tý komedie. A to ještě vůbec nevím, jestli to komedie bude. Myslím si to. Neumím si naplánovat, co a jak napíšu, záleží, kudy mě příběh povede. Je to jako když na startu nasadíte figurky Člověče, nezlob se - a netušíte, která doběhne do domečku nejdřív a jestli vyhrajete.

Nevím, jestli takhle píšou všichni.

Spíš ne.

 

Těším se.

Tyhle pocity jsou vzrušující, možná jako před závodem.

Jsem ráda, že si ale nemusím nasazovat běžky.

 

 

Když jsme samy doma

Stela se dnes při jízdě vlakem zadívala dost kriticky zblízka na můj obličej a rozhodla se, že mu trochu pomůže. Takže jsem si zakoupila nový bb krém, primer (v životě jsem žádný neměla, až teď, pro stejně nevzdělané jako jsem já - je to podklad pod make-up), jo make-up mám taky nový a ještě korektor a možná ještě něco.

 

Když se o mě tak stará, třeba mě jednou nedá do domova důchodců.

Četla jsem zajímavou věc: i když máte ty nejhodnější děti, nesmíte na ně zaživa (za svého živa) přepisovat majetky, byť třeba vlastníte jen svůj byt. Je prý dokázané, že se pak víc snaží. Protože se obávají, že byste mohli byt přepsat na toho, kdo se o vás opravdu stará (ošetřovatelka) nebo ho třeba věnovat charitě. Zkrátka když něco máte, máte i větší cenu.

Navíc dědictví potěší každého, je to něco jako vánoční bonus za dobrou práci.

:)

 

 

 

Den změn

Poslední fotka stromku ze včerejšího večera.

Houbičky už klesaly k zemi, tak jsme ho dnes odstrojili.

Dnes jsme tak netrpělivě čekali na výsledky ze školy, že Stela zapomněla jít na odpolední angličtinu. Do školy se dostala, takže uf, jeden balvan mi spadl ze srdce a můžu se věnovat těm dalším.

Stela nadšená, skákala a výskala radostí. To už jsem dlouho nezažila. Jde na Michael, obor filmová tvorba. Škoda, že za mého mládí nic podobného neexistovalo. Chtěla bych tam taky.

I teď bych tam chtěla!

 

Dalším v pořadí je porod Moniky, termín má za 14 dní. Je hrozně zvláštní, že jsme ji nezažili s břichem a uvidíme až několikaměsíčního vnuka. Na Nový rok jsem si přála jediné - aby to dobře dopadlo. Nic víc nepotřebuju. A ať konečně dostanou ty zatracený víza! Moc je chtějí a obětovali tomu hodně.

Je hrozně zvláštní, jak v určité etapě života pro vás začnou být důležitější události vašich dětí, než ty vaše. Tak nějak přirozeně, aniž byste ale rezignovali na vlastní život a rozvoj. 

Mylně si matky myslí, že až odkojí děti, až je odvodí do všech kroužků světa, a přežijou jejich pubertu, že pak se budou věnovat samy sobě. Pak nastane ten jejich čas. Ono je to celé úplně jinak, ale těžko se to vysvětluje někomu, kdo nemá ještě dostatečně nažito. Všechno je jiné, než jsem si ve dvaceti nebo třiceti představovala. Nepřestává mě to překvapovat.

 

/vsuvka/

Denně sním až 5 svazků ředkviček. Kdybych se nemírnila, klidně i deset. Začíná to všechny děsit. Jen o tom píšu, už zase mám chuť. Zbývá mi v ledničce jediný svazek. Včera jsem jich kupovala deset - což je plná igelitka. Na svou omluvu jsem ukázala svému muži pána, který si kupoval rovnou celou přepravku. Pak jsme ale zjistili, že nakupuje zboží pro restauraci :)

Můj nápad přejíst se ředkvičkami jednou provždy, mi pořád nevychází!

 

 

Svítí!

Určitě znáte portál vivre.cz, kde prodávají interiérový design. Občas je zdařilý, někdy máte spíš pocit vietnamského tržiště. Na rozdíl od Bonami, neumí zboží moc nabízet, hlavně mu chybí schopný copywriter a jazykový editor. Někdy by stačilo prostě jen nedělat hrubky. Ale co má bezkonkurenční (možná jen zatím), jsou ceny.

Koupila jsem si tam už několik věcí, naposledy lampičku do ložnice. Jenom sobě. Můj muž se jí nejdřív vysmíval a teď mi ji závidí. Chce ji taky. Jde z ní uklidňující světlo až do chodby.

 

 

Nad ránem

Dnes v noci ani minuta spánku.
Nesmím začít před usnutím přemýšlet o psaní, jinak je to vždycky probdělá noc.

Smrt K. dost zamíchala tématy v mojí hlavě, o nichž jsem chtěla psát. Komedií teda rozhodně nezačnu. Musím si nejdřív písemně rozebrat, co potřebuju. Vypsat se, a pak jít od toho pryč.

 

Jeden námět v sobě táhnu už léta a teď je na něj vhodný čas. Jádrem je lovestory, ale tak jako jinak. Pořád si myslím, že se hrozně málo točí o lásce, jako by byla méněcenná a patřila jen do mýdlovejch seriálů a céčkovejch filmů. Přitom jsme na ní všichni závislí. Jenže psát o ní je strašně těžký - zlo diváky fascinuje samo o sobě a mnohem víc. Ale zlo není moje téma. V tom se hrabat nechci. Chci to zkusit napsat tak, aby fascinovala právě láska, která zničí všechno, co bylo dosud, a zároveň přinese nečekaný věci. Nic nejde vrátit.

Pokus.

Akorát si myslím, že to zase bude věc do šuplíku, protože v něm každý náročnější téma vždycky (po vyjednávání s televizemi) skončilo.

Ale třeba budu mít štěstí, když teď vznikají i jiný věci, než Třikrát s M. Donutilem. (Kdyby třikrát! To bylo aspoň stokrát. Taky jsem byla v pořadníku, abych se na tom přiživila, ale neměla jsem správný průměrný nápad. Což se divím, protože průměr mi většinou jde.)

 

Jenže teď musím psát to, co mě rozežírá, to je tíha tvorby. Když mi něco nejde z hlavy, musím se tím zabývat, i když kvůli tomu nemám čas hledat práci, která je za peníze. Ale třeba ke mně něco samo přijde :)

 

xxx

 

Ve čtyři ráno jsem vstala a zapnula pračku.

Amandě už druhou noc není dobře, odpoledne to vidím na návštěvu u doktora.

V pět jsem snídala.

 

Děkuju vám za všechny komentáře a přání pro Stelu, ještě se k tomu vrátím. Bylo to strašně milý. Nečekala jsem, že mám tak moc přející čtenáře.

Stela měla u zkoušek velkou trému, něco pokazila, něco ne, tak uvidíme příští týden, kdy budou výsledky.

Přála bych jí, aby se do školy dostala a neztratila příliš brzy iluze.

I když ... já jsem je vlastně taky neztratila.

Jenom občas dost tvrdě narazím.

Ale to asi všichni.

 

Tak jdu psát, a pak asi spát.

Velkou výhodou je, že mi to nikdo neorganizuje.

 

 

Zítra!

Dnešní příspěvek je spíš rodinně osobní: Pro babičky, aby věděly. Aby viděly. A pro dědu. A pro Kryštofa. A tak.
Zítra totiž dělá Stela talentovky.
Nafotila povinné fotky na různý témata.
Neumím k tomu nic říct, protože to není můj obor.
Jedu jen na vlně líbí/ nelíbí.
Fotograf, který jí je vyvolával, říkal, že něco je hodně dobrý, a něco ne.

Neumím ani posoudit, jestli má Stela pro film talent, přestože jsem z oboru.

Ale u vlastních dětí člověk vidí zastíněně, přes mateřský filtr. Nejhorší je, když je ten filtr opičí. Já naopak mívám občas macešský, takže se snažím mírnit.

Vytrestal mě jeden zážitek, kdy jsem Stele odmalička říkala, že nemá hudební sluch a je zbytečný, aby chodila do hudebky. Pak za mnou přišla její učitelka a říkala, že Stela má nádherný hlas, jestli by se neměla věnovat zpěvu ...

Možná jsem jí zničila budoucnost :)
Ale co, všechny cesty přece vedou do Říma!

P.S. Stejně mám dojem, že nejdůležitější přípravu udělala místo Stely její kadeřnice.

Nový rok s uměním

Poslední den.

Vydali jsme se do Muzea moderního umění, abysme se ještě více kulturně povznesli. Muzeum je zajímavá stavba s nádhernými prostory. Mám dost ráda ujeté instalace a interaktivní výstavy, i když si občas říkám, že buď si ze mě umělec dělá legraci, nebo jsem hloupá, protože vůbec nic nechápu. Jediné, co jsem postupem času pochopila, že všechno si musím dát do souvislostí. Pak to třeba může i zafungovat. Někdy. Možná.

Dnes v jedné instalaci běžel film o tom, jak zabíjejí koně ránou krumpáčem do hlavy. On spadne a umírá. To jsem nevydejchala a měla jsem potřebu si okamžitě lehnout na zem a brečet. Přišlo mi to ale trapný, i když by to možná bylo dostatečně umělecký. 
Možná autor chtěl na něco upozornit, alarmovat ... nevím.
Ale ten obraz utrpení mám pořád před očima - a nechci ho tam mít.

Ráno odjezd.
Bylo nám tu dobře.