pátek 5. února 2016

Bangkok - už jsme tu!


 





Pátek – odlet.
Jakmile nasedneme do letadla, zjišťuju, že k mojí dopravní fobii (jízda autem) přibyla ještě další (létání).  Kdybysme si vyletěli po Evropě a za dvě tři hodinky byli na místě, tak asi dobrý. Ale představa, že nás čeká dvanáct hodin letu s mezipřistáním v Dubaji, mě dost potrápila. A to oba lety ještě nabraly zpoždění . Nakonec jsem si při několikahodinových turbulencích masochisticky pustila vynikající dokument o Amy Winehouse, což mě zničilo natolik, že pak už následovalo jen Toy Story a Příšerky s.r.o. Momentálně intenzivně přemýšlím, jak se za 14 dní dostat domů a nemuset použít letadlo.
Z letiště taxíkem do hotelu v centru, kde dopravě vládne naprostý chaos a šílenství, značky a dělící pruhy nic neznamenají. Motorky, kola, taxíky, ale hlavně tuk tuky tady jezdí, jak chtějí, neustále se předhánějí, najíždějí těsně za jiná auta nebo je ze všech stran divoce předjíždějí. Nejdůležitější je tu brzda. (Když se pak večer tuk tukem svezeme, křičím nahlas a prosím řidiče, aby jel slowly, pak I. dokonce vyhrožuje, že mu nezaplatí, ale řidič má zjevnou radost z mé hysterie a jede jako o život.) Nikdy jsem nic podobného nezažila.

Bangkokská čtyřhvězda  znamená, že čtyři hvězdy měl hotel tak před dvaceti lety. Ale nevadí. Zdržovat se tu budeme minimálně. Konečně se vidíme s Kryštofem a Monikou, což nás všechny dožene k slzám. 

Večer fičíme do centra, hlavní třídy jsou narvané k prasknutí nejrůznějšími krámky, podniky, restauracemi (to je ovšem hodně nadnesené slovo). Všude turisti, hudba řve tak, že neslyšíte vlastního slova. Večeři jsme si dali na hotelové terase, neměli jsme odvahu jíst u pouličních prodejců. Když jsme viděli, že maso jim tam visí na slunci celé odpoledne a v hrnci míchají něco, co nedokážeme identifikovat, a má to pařáty, tak jsme to zbaběle vzdali.
Ale drink v úžasném zaplivaném baru je opravdu super. Jdeme tam společně s kamarády Moniky, kteří tudy projíždějí na své cestě po Asii. Za lokálem je nalevo záchod a napravo kuchyň, liší se to jen tím, že záchod má mísu a kuchyň sporák. A piňa colada vynikající!

Ve skromných uličkách kolem hotelu se žije úplně jinak – spousta prodejců vlastnící nějaký obskurní krámek s čímkoli, žije a spí před ním na ulici, včetně toulavých vyhublých koček a psů. Až na výjimky ale nevypadají nespokojeně, to je prostě jejich život. Když ale uvidím v průjezdu spát na krabicích krásnou starou babičku, chce se mi okamžitě vrátit domů do civilizace. Tenhle pocit nespravedlnosti a nadřazenosti mě asi bude provázet pořád.


Nečekejte cestopis, už vidím, že z toho zase vznikne dojmologie.

9 komentářů:

  1. https://www.youtube.com/watch?v=Tgcc5V9Hu3g&index=18&list=RDv--IqqusnNQ

    OdpovědětVymazat
  2. Už vím, kam nikdy nepojedu :-)
    Vaše zážitky mě baví, držím palce na jakoukoliv další cestu ;-)
    Jarka

    OdpovědětVymazat
  3. Luci, užijte si na cestách s rodinou co nejvíc všeho dobrého, a těch starých krásných babiček na kartonech ať je co nejmíň, to už radši tu polívku se slepičím pařátem ... Opatrujte se a šťastné všechny vaše cesty, ať už vedou kamkoliv!

    OdpovědětVymazat
  4. Drzim palce, nech su zazitky i cesta spat co najprijemnejsie. A co ten Bata...?

    OdpovědětVymazat
  5. Dojmológia baví!
    Vidno, že ,,číslo 5,, žije :-)
    Držte sa a užite si, aj seba navzájom, kdekoľvek ste !
    Oco mi v 80- tich rokoch doniesol zo služobky v Japonsku, z medzipristátia v Bangkoku, papuče Bata :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za zprávu, už jsem si říkala, zda je vše OK. Nebojte, vše zvládnete - nabije Vás spousta energie ze setkání se synem. Tak si to všichni super užijte a já spolu s ostatními se budu moc těšit na "pokračování dojmologie..." Krásný pobyt přeje Lu z Moravy.

    OdpovědětVymazat
  7. Super dojmologie! už jsem vyhlížela příspěvek.Moc se těším na další, myslím na Tebe a Tvé zdraví, snad se umoudřilo!!!Užijte se navzájem , opatrujte se a mějte se fajn! Já bych tam asi zcvokla, přijet tam z téhle klidné vesnice.

    OdpovědětVymazat
  8. Jak já Vás chápu! A to já měla ještě jako bonus k tomuhle všemu průjem ( velice nevystihujici vyraz pro to, cim jsem prošla, ale sracka se neříká). Zavolali mi o půlnoci hoteloveho doktora, ten mi poklepal na srdíčko spinavyma rukama napsal recepis. A já už v duchu viděla, jak na letišti Vejkl Ejvl( jak říká jedna americká známá) v Praze přebírá rodina moje ostatky v zinkové rakvi. Prezila jsem, byly mi potom velký dziny - asi tejden.
    Orient, za mě, už nikdá!
    Ovšem pokud se mi deti odstěhují někam do tramtárie, bůh ví...LENKA

    OdpovědětVymazat