Opuchlá středa

Dnes jsem se vzbudila s obličejem jak meloun.
Takže chladím zvnějšku i zevnitř.
Nebolí to, pokud se rozhodujete pro stejný zákrok, 100% doporučuju.
Strach je mnohonásobně větší než to, co vás čeká.
Ideální je pak ovšem lehká dovolená pro váš klid.
Než trpět migrénami, radši bych chodila na implantáty.
Ovšem migréna je zadarmo.

Dnes už jsem psala a zítra jedu na poradu do ateliéru.
Ideální je pozdravit se s novými herci, když vypadáte nejhůř za posledních deset let.

Pomalu si přetvářím Kryštofův pokoj ve svoji pracovno - ložnici.
Dnes jsem snad našla na netu příhodný psací stůl - starou katedru.
Největší radost z toho má Cherry.
Bude mít víc místa.

Přežít úterý

Dnes jsem měla jedinou ambici - přežít.
Čekaly mě totiž dva implantáty.
Ne, že bych je nepotřebovala i o kus níž, ale zuby dostaly přednost.
Zákrok nakonec příjemnější, než jsem čekala, spousta historek ze života mladého stomatochirurga. Všem říkám, ať mi nic nic nevyprávěj, že to použiju, ale oni vyprávěj a vyprávěj. Díky za to!

Teď hlava jako střep, antibiotika, léky proti bolesti a zmrzlina.

Pivovar Lobeč

Dlouhá léta jsme jezdili kolem totálně zchátralého pivovaru v Lobči, do kterého se zamilovali dva šílenci architekti, opravili ho - a stále opravují. Letos na jaře se v něm po 71 letech začalo znovu vařit pivo. Můžete si prohlédnout celou budovu, konají se tu různé výstavy a happeningy. 

Neskutečná odvaha, nadšení a práce!

Hodně věcí je tu ještě provizorních, ale moc se nám tu líbilo. Na požádání se můžete podívat i na stálou výstavu o historii pivovaru a tradici pití piva u nás.

Více zde http://www.lobec.cz/.

Smekám.

Kdybych měla jednu jedinou hnidopišskou připomínku, tak bych se přimlouvala za jakékoli zastínění prostoru před pivovarem. Sice nebyla výheň, ale i tak se hosti schovávali, kde se dalo - včetně lavičky na nedaleké autobusové zastávce.

Sucho

Kokořín začíná být tragicky vyprahlý, nespadla tu dlouho ani kapka, navzdory předpovědím. Stačí jeden večer nezalít a hortenzie schnou v přímém přenosu. Hmyz a vosy jsou agresivní, protože žíznivé, vrhají se střemhlav do každý sklenice. Jen nerada je zabíjím, protože jim rozumím ... nikdy bych nechtěla umírat žízní ... jako slepýš, co nám uschnul v chalupě. Les je úplně mrtvý, stromy se vyvracejí suchem z kořenů ... je nebezpečné některými místy už jen chodit. Vzpomněla jsem si dneska na říkanku z dětství "Alláhu, dej nám vláhu", nevím, k čemu se vázala, ale mohl by se Alláh obměkčit.

Jinak hraní a psaní.

Nic nového pod horkým sluncem.

Píšu, peču, miluju

Od 17:43 do 20:04 snad každé 3 minuty mail a hned na to moje odpověď.

Do toho brambory a stejk na plotně, perník v troubě, v chalupě hladový holky a psi, vedro, já zpocená durch. 

Vyřešen úvodní song seriálu, sice kompromis, ale nikdo neodchází uražen nebo naštván, ba naopak. Už víme, kdo bude zpívat, kdo zaranžuje a jakej text. Je to fajn, Stela jásá. protože se jí splnil maličkej sen. Snad schválen i billboard, ze kterého stříká testosteron na všechny strany - jak trefně poznamenala Magdaléna.

Takhle vypadá moje volno.

Adrenalin. Energie!

Začínají se mi zpomalovat data, mám jen omezený přísun a signál hledám, kde se dá.

Takže možná tohle je poslední příspěvek z chalupy.

Jsem tady šťastná.

Někdy i bez příčiny.

Sama to nedokážu pochopit, ale jsem. Strašně!

Hlídačka

Udělat ze mě hlídačku - je jako odkázat vegetariánovi řeznictví.

Dlouhotrvajícím sebezkoumáním jsem na to ale přišla. Já se totiž nedokážu chovat k dětem adekvátně jejich věku. Chovám se k nim jako k sobě rovným. Předpokládám u nich automaticky dospělou, ideálně lehce intelektuální úroveň. Což děti pochopitelně nebaví a mě zas nebaví absence společných zájmů.

Hlídat čtyři holky v různých stádiích puberty je už celkem fajn, pokud se zrovna neštípají, netahají za vlasy a netopí pod vodou. Pořád jsem hlídala, aby z bazénu vykukovaly čtyři hlavy. Nebylo to vždycky. Sestry k sobě dokážou být velmi kruté. Od nich se už člověk aspoň něco dozví o skutečném životě a výsledkem je, že si každý večer připadám jako úplná trubka.

Koupaliště ve Mšeně je skvost z roku 1932, art déco.

Ideální je tam jít, když není úplně vedro, to pak máte bazén a stánek s občerstvením skoro jen pro sebe. Miluju si tam v trávě číst. Děti platí za vstup milosrdnou dvacku a od 16 hodin mají všichni vstup za deset korun. To se to pak koupe!

Hledej Amandu

Chalupa byla po našem příjezdu docela chladná, ještě předevčírem jsem tu večer chodila v tlustých ponožkách. Ale rychle se to mění. Nejvíc trpí vedrem psi, Amanda si našla úkryt v břečťanu, kde se chladí o skálu. Když se nám poprvé takhle ztratila, tak jsem zpanikařila.

Ale teď už vím, kde ji hledat.

Se sousedy si šérujeme děti, já mám službu po víkendu. Doteď jsem se moc nepředvedla, protože jsem pořád u pc. Točí se první série a vznikají dodatečné požadavky na scénář, takže opravujeme a upravujeme. Herci hrají jako o život, někomu to jde víc, někomu míň - i to se stane. Máme tak herecky výbornou základní partu, že trochu slabší herci vedle ní vypadají jako kompars.

I to se musí všechno musí rovnat - ve scénářích, režijně a pokud to pořád není lepší, tak se stává, že je nutné postavu někam odklonit a rychle přepsat scénáře.

Je to divočina.

Kdo se neosvědčí, odjíždí do Bruselu. A nejde jen o herce, ale o všechny profese. Scenáristy nevyjímaje. 

Arteterapie + příměstský výtvarný tábor v Liberci

I letos se snažím s předstihem upozornit na arteterapii a výtvarný dětský tábor sochařky Ivy Ouhrabkové, vše se odehrává u ní v domě, ateliéru a na zahradě, což už samo o sobě je velmi terapeutické. Vše o ní a její tvorbě se dočtete na jejích webových stránkách.

Pokud nejste z Liberce a okolí, od září bude mít Iva v Praze 6 v PoPoli - v Eliášově ulici individuální arteterapie. Každý čtvrtek od 14 do 21 hodin.

Na mě osobně má každé setkání s ní zcela zásadní blahodárný účinek.

Pokud byste se rádi o sobě něco dozvěděli, někam se posunuli a hledáte jinou cestu než klasickou psychoanalýzu či kartářku nebo věštce :), tohle je dobrá volba.

... zasetalucie rozhodně doporučuje!

Léto

Jako loni, předloni i předpředloni se nám během roku nepodařilo chalupu stavebně pozvednout ani o píď výš. Na pohled vypadá romanticky, ale potřebovala by značné zásahy. Na některé nemáme peníze, na jiné chuť. Přijedeme sem a chceme relaxovat (pokud se tedy sezení u pc taky zahrnuje do relaxu).
Doufám, že se mi za těch 10 dní podaří aspoň dva dny nepsat.
Ale nestěžuju si, protože mě to dost baví, akorát bych ráda víc maminkovala.
Naštěstí tu má Stela tři sestry sousedky, takže je o zábavu postaráno. Probíhá to tak, že večer hledáme, kde je čí dítě. Nejčastěji všechny u nás. Ale jo, je to prima. Léto.

Letní look

Stela se dnes letně odvázala. Ve spolupráci s paní holičkou.
Zítra sbalím dva psy, králíka, Stelu, kufry a hurá na chalupu.
Prázdniny to pro mě moc nebudou, protože psaní, ale na Kokořín se těším moc.

Něco jako prázdniny

Prázdniny se naprosto neslučují s pracovním nasazením.
Jde hlavně o soustředění.
Potřebovala bych se soustředit naprosto pekelně, ale zároveň chci být Stele dobrou matkou.
Nějak to nejde sloučit.

Dnes lehce shopping.
Slíbila jsem, že nebudu předstírat infarkt dřív než navštívíme tři obchody.
Moje maximum bylo pět.

Stela ze slev vyoblíkaná jak modelka, já téměř nic.
Akorát Tři barvy, moje oblíbené filmy od Kieslowského!
Za báječných sto dvacet korun.
Co na tom, že jsem je viděla aspoň desetkrát.
To je nad všechny hadry světa.

Vyplouváme

Dnes za kuropění padla první klapka seriálu.
Do noci se ladily poslední detaily (ani nevím, jestli se to stihlo).
Usnula jsem polomrtvá už v deset.
Kéž by všechno vyšlo, jak si představujeme a nebyl to jeden velký kompromis.

Miluju mraky

Ta tečka je letadlo.
Dnešek nepublikovatelný.
Nemám energii na žádnej text.

Chtěla bych si lehnout a jen se dívat, dívat, dívat.
Jindy.
Teď lehnout a spát.

Vedro

Poslední dny trávím tak, že sice sedím u pc, ale v plavkách, osušce či nahá (podle okolní situace) a když je mi vedro, jdu skočit do vody. Pak zpět k pc. Je to zajímavá sportovně - intelektuální kombinace, díky které se tyhle vedra dají docela přežít.

V sobotu jsem byla na jedné oslavě, kde jsem se potkala s mojí kamarádkou výtvarnicí, která mi sdělila, že před padesátkou došla k zajímavému prozření: už nechce zachraňovat svět a umění je přežitek, protože ho čím dál víc nikdo nepotřebuje. Stačí si přece na stěnu pověsit plakát z Ikey. Nejvíc ji naplňuje sedět na terase, pít víno a rozjímat.

Od soboty nad tím přemýšlím a připadá mi, že už jsem taky blízko.

Jako každou sobotu

Sama doma/ té krásy vůkol

V takových krásných dnech je mi líto spát.
Včera jsem šla kolem půlnoci a ve čtyři už jsem byla vzhůru. Vstala jsem, dala si na terase kafe a v půl pátý už jsem seděla u pc. Ale dveře otevřené dokořán, ptáci řvali ... nádhera.

Dnes moje samota končí.
Bilancovat je zbytečné, protože kromě psaní se mi nepodařilo vytrhat ani ty bodláky.
Vyprala jsem dvě pračky prádla.

Ale bylo to hezký.
Samota začíná na žebříčku oblíbenosti přeskakovat jiné požitky a blíží se nebezpečně téměř k vrcholu.