Divnej dort



Pinkáme si s producentkou po mailu zítřejší prezentaci.
Teď je míč na její straně.
V mezičase si esemeskuju se zubařem, protože jsem zjistila, že zítra k němu musím akutně jet. A taky si prohlížím fotky z víkendu.

Pekla jsem.
Vím, že moje pojetí parížskej torty je lehce avantgardní, kamarádi to pojmenovali jako divnej dort.
Hvězdičky na ozdobu jsem sice omylem vyhodila, ale chuť famózní!
Hned bych mohla do nějaké kulinářské soutěže!


Včera, dnes ... a zítra?




Mezi těmito obrázky je 20 hodin. Filtr žádný. Realita.

Nerozumím tomu, proč některým hercům musíme dokola vysvětlovat, že to, co hrají, je ROLE.
Občas mi docházejí argumenty.
Jako třeba dnes.

Zítra masakr.


Kdo si počká

Pobyt na chalupě jsme si protáhli až do dnešního rána.
Bylo nám líto neděle, kterou vždycky rozfrcáme balením, přejížděním, vybalováním a tak.
Takže jsme radši místo toho se sousedy uskutečnili první letošní výšlap přes les do hospody. Zpátky jsme šlapali do kopce několik kilometrů v lijáku. Nicméně můj muž tvrdil, že to bylo romantické.
V pátek jsme do půlnoci hráli karty s jinými kamarády v jiné hospodě, takže nakonec víkend nebyl tak strastiplný, jak jsem si původně myslela.
Miluju pobyt v restauračním zařízení!

Dnes jsme vstávali v půl šestý (a ještě ten novej čas!), protože povinností na dnešek hafo.
Ale přijeli zahradníci!
Určitě nestihnou udělat všechno, ale jakákoli pomoc pro mě dobrá!
Trochu jsem je šmírovala s foťákem.



Chtěla bych si číst!


Fofr.
Strašnej.
Celej víkend zase propíšu.
Snad mi někdo uvaří.
A uklidí.
To, že pracuju doma, neznamená, že jsem žena v domácnosti. Zase si to rodina začíná mylně myslet.
Kdo je doma, dělá totiž všechno. Za všechny. Pro všechny.

Další zprávy po neděli.


Autoportrét

Ráno mě Stela tak vytočila, že jsem ji chtěla výchovně fláknout. Mám určité meze, za které mi NIKDO nesmí vlízt, jinak se rozpaluju doběla. Jak jsem se rozpřáhla, tak mi ruplo v zádech a zablokovala jsem se. Po šesti brufenech jsem celkem schopná fungovat, ale v žádném případě si nesmím lehnout. Tak jsem zvědavá, jak tohle dopadne.
Opovažte se mi napsat, že dobře mi tak!

Pak volá jedna redaktorka, že prý nemají k článku moji fotografii, ať jim hned pošlu selfie.
"Je osm ráno, víte kolik mi je let a jak po ránu vypadám?"
"Může to být trochu zdálky."
"I z dálky bych mohla doprovázet jedině článek o nezdravý výživě. Ale v tom rozhovoru mám být děsně happy."
"Všichni přece předstíráme, že jsme děsně happy."

No tak jo. První pokus vypadal takto. Hned mi vyklouzl z ruky mobil. 
Asi se leknul, jak jsem strašně happy.



O matkách samoživitelkách




/foto Česká televize/

Česká televize bohužel nedostatečně propaguje své ne-mainstreamové pořady, takže dnes a včera proklouzly televizními vodami dva zajímavé dokumenty o matkách samoživitelkách - ale abych nebyla genderově nepřesná, mezi aktérkami je i jeden muž starající se sám o čtyři děti.
Oba dokumenty jsou ke zhlédnutí na i-vysílání - i když nevím, jak dlouho.
Stojí za to!


http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10781202771-samozivy

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10552218550-blues-pro-solo-matky


Za odměnu




Hrozně jsem se bála, že se tentokrát nezačtu.
Do knížek PS většinou padám hned díky prvnímu odstavci jako do spánku nebo bezvědomí. Tady to úplně hned nebylo, ale chytla jsem se. Dávám si vždycky pár stran za odměnu. 
Nemám totiž vůbec čas číst a v hlavě nemám místo na cizí příběhy, když potřebuju vymýšlet ty své. 
Ale už teď se bojím, že knížka jednou skončí ... hodně mě baví.

Dnes jsem uvařila (asi spíš upekla) zemlbábu.
Stela se v tom akorát poďoubala: "Mami, víš, že ty rozmočený rohlíky chutnaj jako tvoje knedlíky?"
"Ještě, že ne jako svíčková."
"Vždyť ji neumíš."

Jdu si namazat chleba, psát, číst a dobrou.
Docházejí mi baterky.
Mimochodem: víte, že muži ve středním věku nejčastěji opouštějí své ženy proto, že si pořád stěžujeme na únavu? A kolegyně v práci jsou tak mladé a nabité energií ... bacha na to.





Koupím tašku, zn. IKEA



Dnes jsem vyvážela tříděný odpad a se smutkem v duši jsem zjistila, že už se mi rozpadají i poslední dvě papírové tašky z IKEA. Sloužily výtečně.

Nebyl jste tam někdo poslední dobou?
Pořád si místo těchto ekologických praktických tašek musíte koupit tu modrou vikslajvantovou obludu? Pokud jo, mohly byste, milé design blogerky, až tam pojedete někdy na workshop, se zeptat, proč už se neprodávají? S mými kamarádkami po nich smutníme.

Dnes těžký den.
Hodně zařizování, přemisťování, porada a tři dny samy doma. Samy na všechno.


Designshaker

Dnes do Letňan.
Škoda, že se k Designshakeru musíte od parkoviště probojovat několika halami, které jsou plné nábytku a doplňků - zde se často o designu vůbec mluvit nedá. 
Někdy jsme se smáli i nahlas.
Vyfotila jsem aspoň tři favority:
1/ sedačka jak z ruského raketoplánu, neskutečně nepohodlná, za hrozně prachů
2/ kasička ... i když dvě za cenu jedné byly velkým lákadlem, nakonec jsme ale odolali
3/ lakovaný nábytek ze samorostů nebo čeho, ten měl ovšem nadšeného obdivovatele (pán byl zjevně myslivec)



Pavilon Designshakeru byl příjemně poloprázdný, protože koho by zajímal nějakej dizajn, když vedle jsou takový roztodivnosti pro mamky a taťky.
Tady nás to bavilo, ale vystavovatelů mohlo být víc, čekala jsem něco jako Designblok a to opravdu ne. Ale zaplaťpámbu aspoň za těch pár prima věcí, které jsme viděli. 
Vyfotila jsem jen zlomek, spíš jsem se kochala.


 Plovoucí medúzy místo televize. Neskutečně uklidňující.
Akorát ty nohy vpravo ten klid dost rušily ...


 Láska na první pohled. Staré křeslo. Koupila bych hned, ale cena 60 tisíc je dost, i když nepochybuju, že to tu hodnotu má. Chlapečkovi se taky líbilo.
Možná budoucí designer! 





Dnešní program


Říká se, že Viewegh je nezfilmovatelný.
Žádná adaptace se na knižní předlohu nedotáhne.
Tady to platí taky.
Přesto jsem se v kině bavila, výborný tah byl obsadit do hlavních rolí Partičku.
Genzer jako gynekolog ... smálo se celé kino.
Není to vyloženě komedie, narážky na střední věk občas až zamrazí.

Za mě příjemný, dobrý.
Rozhodně to zvedlo nízkou laťku mých běžných pátečních večerů.


Co si fotí můj muž aneb kvíz na čtvrtek

Sdílíme spolu spoustu věcí ... například foťák.
Občas zírám, co si můj muž fotí.
Jako třeba dnes.
Vykoukly na mě krávy.
Jsou krásné!
I. si je fotil pracovně.
Tipli byste si, co teda fotil jiného, když krávy nejsou jeho obor?







Zázraky se někdy dějí

Přišel.
No zahradník!
Prohlídnul zahradu, co všechno je potřeba udělat (a že toho je) a slíbil, že na to vlítne příští týden. Můj muž ho skoro nutil přísahat. Připomněli jsme, že mu dlužíme asi dost peněz, mávl rukou, že si to vybere a že má dost, nestrádá. Kdybych nevěděla, že bydlí s rodinou v pronájmu v bytě 1+1, tak si představím bůhvíco. To mě na něm asi fascinuje nejvíc, proto jsem ochotná čekat, volat, psát sms, i brečet.
Ta jeho nesnesitelná lehkost bytí!

Tyhle obrázky už brzo budou minulostí (doufám).
Přijde jarní look!






S jako snídaně



Ráno jsem od sedmi telefonovala, v půl devátý jsem si akorát jednou rukou místo pyžamovejch kalhot navlíkla džíny a letěla na angličtinu (v druhý ruce pořád ten mobil). Večer předtím to bylo přesně naopak - džíny dolů, pyžamo nahoru, mobil u ucha. Teď mě napadá ... myla jsem se vůbec?
No nic.
Na angličtině jsem zjistila, že mám strašnej hlad a nedokážu myslet na nic jinýho než na jídlo.
Takže jsem anglicky poprosila o skývu chleba.
A hned jsem se měla hezky.

Hroznej fofr teď.
A zákulisní boje.
To mi moc nejde.
Jsem zvyklá říkat face to face, co si doopravdy myslím.
Dnes mi moje mamka řekla, abych radši někdy předstírala, že jsem němá.
No jo, zná mě.


Mít si kde číst

Působíme jako čtenářský kroužek.
Chodíme si číst do kaváren a restaurací.
Miluju to.

Zítra ráno už balíme.
Nechce se nám.
Jsme teď tak rozcestovaní, že nás nebaví být doma.
Pořád bysme jen rajzovali.
Ale je potřeba na to taky vydělávat, že jo.

 


Lyžařka






Z nedostatku času, fotek i inspirace sem dnes dávám stejné fotky jako na FB.
Obvykle se tyto dva kanály snažím oddělit.

Jezdím sice jak paní radová, ale baví mě to.
Po dvou slivovicích to bylo výrazně odvážnější.
Bary na svahu celkem prima, akorát ta strašná hudba Michala Davida! Vážně nechci žít non-stop a nechtěla jsem ani před 25 lety!
Ráda bych šla ještě zítra, ale začíná se na mě valit hodně práce. 
Zkusím si ráno přivstat a psát.
Stela má prázdniny, Ivan dovolenou, babička důchod a pes se má nejlíp (naše zdejší sestava).
Já to zachraňuju.
Ale nechce se mi.


Heute Linz

Linz máme za rohem. Skoro.
Sněžilo, pršelo, svítilo slunce. Naštěstí v tomto pořadí.
Snažím se dělit čas mezi zábavu a práci.
Jde to.
Na zítra plánuju ortézu a lyže. (Ty dvě věci dohromady.)
Pro jistotu jsem provedla kompletní údržbu těla, kdyby koleno nevydrželo a fičela bych rovnou do nemocnice.
Věřím ovšem, že to zvládnu!