Škola versus život



autor: David Shrigley (výstava v Melbourne)
... těžko z toho poznat, jestli se dobře učil ...

Včera jsem ještě hodně diskutovala o školním tématu. Díky za vaše komentáře, maily, sms i telefony. Netušila jsem, že je to tak ožehavé téma.
Rozhodně si nemyslím, že vzdělání nemá smysl. Naopak. Pokud je někdo studijní typ, jen ať je z něj dobrej doktor, novinář, politik nebo právník, ne lajdák. Ale zároveň si ale nemyslím, že kdo dobře nestuduje, nemá právo na život. Kuchař, ať se naučí pořádně vařit a automechanik opravovat auta.
Jinak jsme namydlení všichni.

Můj kamarád gynekolog říká, že jeho pacientky s titulem mají často přehnané sebevědomí jenom proto, že vystudovaly nějakou vysokou školu. Ale jinak se chovají jak kikiny, se kterýma by teda bydlet nechtěl. A kolikrát dáma - pekařka nebo prodavačka má ohromně zajímavý pohled na svět, ale naprosto mizivé sebevědomí.
A že je to vinou systému. Za chvíli všichni budeme vystudovaní, ale nikdo nebude umět pracovat.

Jeden krásný mail za všechny.
Svolení mám.


Milá paní Lucie,
asi jsem nejstarší čtenářka vašeho blogu, protože letos mi bude 80 let. Ne vždycky s vámi souhlasím, ale každý článek mě nutí k přemýšlení a to já ve svém věku nutně potřebuji. Napsala bych vám komentář, ale to neumím, proto píšu na váš meil.
Mám tři děti. V naší rodině měli všichni VŠ a předpokládaly se jedničky. Vždycky jsem byla povýšená nad matkami a jejich dětmi, kteří nedosahovali tak dobrých výsledků. Oba synové studovali výborně, pak se narodila vytoužená dcera. Ač měla stejnou výchovu a podmínky, nedosahovala vůbec dobrých výsledků a zajímali ji jen koně. Byli jsme z ní s manželem nešťastní, navíc i ostatní příbuzní o ní mluvili jako o černé ovci rodiny.
A tahle černá ovce nemá jako jediná VŠ a dnes má velikou prosperující firmu a je nejšťastnější ze všech mých dětí. Synové si bohužel pořád na něco stěžují, možná proto, že jsou chlapi s padesátkou na krku J U dcery už několik let žiju a jsem moc spokojená. Hlídám občas dvě vnoučata a ty také nejsou jedničkáři, ale je s nimi velká legrace.
Přeju vám i vašim dítkům, abyste se radovali ze života, ne ze školy. Před pár desítkami let bych asi mluvila jinak, ale zaplať pámbů za dceru, která byla vždycky originální a já jsem šťastná, že ji mám.
Snad vás ještě pár let budu číst, doufám, že mi hlava bude sloužit. 

Děkuji za vaše psaní. Emilie

10 komentářů:

  1. Umění...? Nebo pouze potřeba šokovat a tak se stát populární?
    Krásný a moudrý komentář i meil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tam je spíš fór, že zepředu to vypadá jako chlap a ze strany jako žena. On to je takovej vtipálek, celá výstava byla o spoustě humoru.
      Ale to je jen moje interpretace :)

      Vymazat
  2. Milá Lucie,
    tentokrát nebudem písať ódy na Vaše riadky....tentokrát to bude na slová pani Emílie.Je v nich veľa múdrosti získanej životom.A tiež odvaha priznať si svoje chyby a omyly. Odovzdajte prosím pani Emilie môj srdečný pozdrav.

    OdpovědětVymazat
  3. Dočetla jsem mail od paní Emilie, sedím a vím...A i když je mezi námi věkový rozdíl 30 let, myslím, že to cítíme naprosto stejně, s tím rozdílem, že já byla tou černou ovcí. Dokonce jsem měla potřebu napsat o těchto pocitech fejeton " do šuplíku" a jmenuje se právě " černá ovce".

    OdpovědětVymazat
  4. Emilie...dlouho mě tak hezky nemrazilo v zádech jako při čtení těchto řádek. Pevné zdraví !

    OdpovědětVymazat
  5. Lucie a ještě jsou tady děti jako mám já jedno.Měli jsme s manželem RHfaktor,já nevím ještě něco k tomu,prostě špatné dvě krev.skupiny se sloučily a moje dcera je pomalejší v myšlení,nikdo na ní nic nepozná,chodila tenkrát do zvláštní školy,má smůlu že je levá i na práci.Hodně lidí se od nás tenkrát odvrátila,brrr-zvláštní škola,jak to můžete dopustit.Jako kdyby tyto děti neměli právo na život.Jsem na to do dneška velmi citlivá a nejvíc mě mrzí,že i tv se někdy objeví vtipy na téma zvláštní škola.........Alena

    OdpovědětVymazat
  6. Luci, myslím, že paní Emílie vystihla to, co jste vlastně včera psala i Vy. Jedničky na škole nejsou zárukou šťastného života a ani ho nevylučují.
    Je skvělé pozorovat proces uvědomění, a že si ho i někdo dovolil, že se dokonce o něj podělil a obohatil ostatní. Mně baví pozorovat, když Vy jen tak něco napíšete a teď to začne různě rezonovat u lidí, kolik nezpracovaného v nás všech je. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Luci, včera jsem nestihla komentovat, ale tentokrát, ač sama učitelka, sdílím naprosto tvůj názor. Už včera nezávazně na tvém příspěvku jsem psala svůj, kde jsem rodičům dávala naději..Po dlouholeté praxi ve školství, musím napsat, že leckdy Ti největší zlobilové, ti největší průšviháři se stále a s láskou hlásí..je si s nimi stále o čem povídat a leckdy jsou opravdu šťastnější..I já jsem matkou dvou dětí..první dcera jedničkářka, která si šla za svým a co si umanula, to dokázala.Syn měl snad všechna Dys..co existují a školu moc neprožíval..Byl ale vždy naprosto v pohodě a mohla bych toho o jeho zážitcích ze školních lavic moc napsat..Možná by to vydalo na román:o)). A dnes? Naprosto spokojený a úspěšný mladý muž, který vydělává ve svých 27 letech 2x víc než já. S radostí mi teď říká, jojo, maminko, neměla ses tak dobře učit:o)). Dcera je magistra farmacie, je také spokojená, ale cesta k jejímu úspěchu byla opravdu tvrdě vydřená školními a studijními úspěchy a to syn nikdy neměl:o)))..Navíc díky svému synovi mám naprosto jiný přístup k učení,k dětem a hlavně k jejich rodičům..protože i já si užila své:o)..Krásný víkend a souhlasím, že život vážně vůbec není o škole, ale když je "blbá" škola nebo "blbý" učitel,tak dokáže ten život dost zkomplikovat..Inka

    OdpovědětVymazat
  8. Každý má svou cestu a určovat hodnotu člověka podle školní klasifikace je hodně mimo...přesto nás všechny tímhle sítem prosívali. Byla jsem ta s jedničkama, přesto jsem všechny školy a učitele nesnášela. Na známkách prd záleží, umět si najít to své, vytvořit si svůj vesmír, umět být šťastný, být sám sebou, sebevědomý, vědomý a zodpovědný za svůj život, to je nejvíc.

    OdpovědětVymazat
  9. Milá Lucie, opožděně se také zapojuju do debaty o "jedničkách". Znáš mě, já byla čistokrevná jedničkářka až do konce vysoký školy a nemyslím si, že by to byl nějaký handicap :), ale je pravda, že mi dlouho trvalo, než jsem dokázala přijmout, že v normálním životě ty samé jedničky ze všeho a pořád mít nemůžu. Samé jedničky v práci, z teplých večeří pětkrát týdně, z dětí, které hrají každé na jiný hudební nástroj, samé jedničky z domácího štrůdlu a samozřejmě taky z toho, že si nikdy a na nic nestěžuju. No, postupně se učím dostávat dvojky a trojky a mít to trochu na háku :).
    Moje dcera Betynka je trochu jiný případ, teď v sekundě na gymplu přinesla v pololetí čtyřku z angličtiny a je s tím úplně v pohodě. A já vlastně kupodivu taky :).
    No tak uvidíme. Měj se!

    OdpovědětVymazat