Včera túra.
Šestnáct km po šutrech do kopce a z kopce. Už po kilometru jsem to chtěla vzdát. Bez ortézy, bez holí, zato s rozbitým zipem u kalhot, které mi co chvíli sjížděly. Po druhém kilometru už mi to bylo jedno. Cítila jsem, jak se mi úžasně čistí hlava. Když přemýšlíte, na který kámen stoupnout a nespadnout, tak prostě nemůžete myslet už na nic jinýho. Aspoň já teda ne.
Celou cestu mě sice doháněla dvojice chromých důchodců, ale v závěru jsem jim natrhla triko!
Přesně tenhle typ dovolených bych si představovala. Ale Stelu to nebaví.Tuhle cestu jsme mohli podniknout jen díky tomu, že tentokrát jsme jeli bez ní.
Noc výborná.
Všichni tři i se psem jsme měli svalovou horečku. Když jsem se šla ve tři napít a chtěla jsem se postavit na nohy, tak jsem okamžitě upadla.
Jen houšť takových zážitků!
Jste dobří, máte můj obdiv. A úplně jsem Tě viděla, jak se kácíš, tou svalovou horečkou. Taky to znám. Hlavně ,že sis vyčistila hlavu, to je to, proč jsi tam jela, ne? Mějte se fajn Marcela
OdpovědětVymazatV sobotu jsem vylezla Sněžku, prolezla pak okolí a srdnatě jí slezla dolů. Machrovala jsem , že to nic nejni.O šutrech se mi zdá ještě teď a nohy se mi přestaly klepat včera. To jsem ještě trochu chodila. Dnes však obcházím nábytek jako jednoroční mimi musím se přidržovat a čůrám vestoje neb to jinak fakt nejde. Ještěže mám dovolenou. Takže znám, znám.
OdpovědětVymazatJednou jsem přecházela Malou Fatru za jeden den. Na zádech 10 kg batoh a když jsme došli, dala jsem si dva brufeny a dva panáky.
OdpovědětVymazatHlava procistena na ukor bolavych noh ale stalo to za to.
OdpovědětVymazatLucie zdravím na Erlebachovu boudu - před třemi lety mého muže napadlo že půjdeme ze Sněžky až do cíle našeho ubytování (Erlebachovu boudu) NIKDY jsem nepátrala po tom kolik je to kilometrů,ale v cíli, kdyby mě někdo předložil rozvodové papíry - neváhala bych s podpisem - paradox o rok později jsme se na místo činu vrátili,ale procházky byly pouze "okolo hotelu" .
OdpovědětVymazat